Komiksy určené dětem se v zásadě neobejdou bez humoru. Může být jemný a poetický, naivní i akční, může se vyskytovat sporadicky, ale nějaká stopa vtipu by v něm být měla, jinak by to malé čtenáře brzy přestalo bavit. Nabídka přímočaře humoristických komiksů pro děti v českých knihkupectvích nicméně není příliš velká – je to dáno i tím, že zejména původní české komiksy pro děti vycházejí hlavně časopisecky a jen někdy se dočkají i knižního souboru. V posledních letech nicméně i u nás slaví úspěchy překvapivý americký hit Dogman, a tak se nakladatelství Slovart rozhodlo zkusit štěstí s podobně rozvernou komediální sérií Bany versus Manky.

Jejím autorem je britský kreslíř Jamie Smart (nar. 1978), který jednotlivé příběhy píše pro britský časopis pro menší školní děti The Phoenix, první knižní svazek vyšel v roce 2014. Předtím Smart vytvořil o něco podvratnější černobílou sérii Bear o plyšovém medvídkovi, kterého vynalézavě trýzní zákeřný kocour. Příběhy Banyho a Mankyho mívají podobný syžet, jen jsou barevnější, bezstarostnější a veselejší. V Británii dosud vyšlo deset svazků série (a předtím ještě sedm kratších sešitů) a nezdá se, že by autor zvolňoval tempo. Ostatně ani Slovart nelení, letos vydal hned dvě knihy, po úvodní Bany versus Manky ještě Bany versus Manky a invaze lidí a začátkem srpna by měl vyjít svazek třetí, Bany versus Manky a legie zkázy.

Jak vyrobit nejbizarnější zbraň

Smart údajně celou sérii zprvu koncipoval pro televizní formát a zejména na prvních příbězích je to docela znát: jde o typickou dětskou slapstick comedy, kdy se hrdinové trumfují v co nejbizarnějších ničivých yynálezech a v jejich překvapivé a většinou nečekaně jednoduché likvidaci. V dalším příběhu jsme většinou opět na začátku, jako by předchozí katastrofa vůbec neproběhla. Autor nicméně občas překvapí a v pozdějších příbězích dokáže docela rafinovaně navázat na některé předchozí.

Vše začíná vědeckým experimentem, kdy je opičák Manky vyslán skupinou lidských astrofyziků do vesmíru, aby kolonizoval vzdálenou planetu. Jeho raketa bohužel skončí v blízkém lese, kde žijí roztomilá zvířátka: králík, veverka, prasátko, lišák, skunk či rozmrzelý medvěd. Manky se zčásti pod vlivem svého poslání, ale – jak se brzy ukáže – především kvůli své nadutosti snaží les ovládnout, případně zničit. Ani jedno se mu nedaří, přičemž většinou velkolepě selhává (ale ne vždy, občas jej Smart nechává vyhrát, samozřejmě vždy jen do dalšího dílu). Spojence najde ve skunkovi, místním šíleném vynálezci, který ve svém podzemním doupěti dokáže vyrobit ty nejnesmyslnější a nejneuvěřitelnější bojové stroje, roboty a další obskurní monstra. V ničivých akcích jim pomáhá robot Kovový Steve, kterého skunk vyrobil a který se jako jeden z mála jeho výtvorů opakovaně do příběhů vrací, a „akční“ bobr, slabomyslné zvíře s helmou na hlavě, jehož hlavní vlastností je zběsilé vrhání se do sebevražedných eskapád.

Čtveřici „zlých“, či možná přesněji zlobivých postaviček doplňují ty hodné, které ovšem také nepřekypují vysokou mírou inteligence. Normální je mezi nimi jen titulní králík Bany, veverka s prasátkem se chovají jako malé naivní děti, což ale neznamená, že ve své bezstarostné hlouposti nedokážou zabránit katastrofě – samozřejmě obvykle bezděky. Bany tak trochu zastupuje roli jejich rodiče, kterého rozčiluje neustálé povykování a přihlouplá činorodost.

V druhém svazku do děje více vstupují lidé, buď strážci lesa, anebo turisté z blízkého města, opět však hlavně jako nekompetentní, bojácné a ve finále obvykle prchající postavy. Občas se podiví nad výbuchy nebo zjeveními bizarních obřích strojů v lese, ale okolnosti (a autor) tomu chtějí tak, aby vše, co se zvířátkům v lese děje, zůstalo lidem utajeno.

Vizáž plyšových mazlíčků

Komický účinek Smart posiluje pojetím svých hrdinů. Vlastně vypadají jako ta nejroztomilejší zvířátka z kýčovitých obrázkových knížek či komiksů: hlava větší než tělo a ve většině případů vizáž plyšových mazlíčků. Působí to dojmem, jako by autor cílil na děti, které roztomilým zvířátkům právě odrostly a rády se zasměji jejích drsnějším verzím. Ale pobaví se i dospělí – jednak čirou surreálností některých situací a skunkových vynálezů, jednak zcizujícími momenty. Na začátku jednoho z příběhů například přijde opičák za skunkem-vynálezcem a říká: „Víš, skunku, je to zvláštní. Každý den přijdu sem dolů a řeknu ‚rychle, smraďochu, potřebuju vynález na to a to!‘ A ty náhodou pokaždé pracuješ zrovna na tom pravém.“ Načež skunk odpovídá: „Chceš říct, že je to všechno až příliš pohodlné? Až příliš snadné?“ V následujícím okně to samozřejmě rychle zamluví a představí Mankymu Kanon přání, který bude postupně střílet uzené se zelím, koťátka nebo zelená chapadla, ale který Manky bez mrknutí oka vymění s veverkou za její vyhlášený koláček.

Příběh je ostatně esencí celého cyklu: střídají se v něm velkolepé bizarní vynálezy s dětinskou naivitou, jednotlivé postavy mění role, přičemž nakonec se ukáže, že všichni jsou tu kamarádi, a když dostanou rozum, nechtějí si škodit. Ale zlobit, ničit a kazit je samozřejmě mnohem zábavnější. Těžko říct, zda to může vydržet deset svazků, ale při tom druhém i dospělé čtenáře ještě stále jímá čirá radost z nevázaných, místy absurdních a prvoplánových, ale většinou nečekaně chytrých, obdivuhodně invenčních a skvěle načasovaných gagů.