„Kdo tedy jsme? Směsice buněk s naší genetickou informací, pak v malé míře buněk s genetickou informací našich příbuzných z matčiny strany a buněk parazitů…“ (s. 126) Dá se lidská osobnost definovat šroubovicí DNA? Jsou naše spontánní myšlenky opravdu naše? Nevyvolává je ve skutečnosti něco, co považujeme za bezvýznamné? Jak moc nás ve skutečnosti ovlivňují geny?

Poslední kniha Markéty Baňkové Maličkost s podtitulem „Romance z času genetiky“ se pyšní titulem „Česká kniha roku 2015“. Jde o autorčin druhý čistě beletristický počin, přičemž i ten první – sbírka bajek Straka v říši entropie – byl oceněn, a to Magnesií Literou pro objev roku 2011. Postava mladého vědce Tomáše vnímá svět lehce pokřiveně a jeho komunikace s ostatními lidmi působí neohrabaně. Avšak ani kamarádům a biologickému strýci se nedaří Tomáše vytáhnout z ulity jinakosti.

Právě hledání biologického příbuzenstva, vliv genetických informací a umožnění jejich vlády nad člověkem je klíčovým tématem knihy. Tomáš při analyzování světa okolo sebe vnímá každý subjekt ve své blízkosti jako seskupení detailů a má tendence zaměňovat část za celek: „Místo tváří lidí v laboratoři vidím jejich póry, podle jejich fenotypu odhaduji strukturu jejich DNA, tipuji složení DNA, jejich rodičů a sourozenců, říkám si, jak by vypadaly jejich děti, představuji si keratin jejich vlasů, odhaduji tlak v jejich žilách, kráčím po chodbě a vše kolem se promění v ohňostroj informací…“ (s. 157). Jeho posedlost genetikou se zesiluje v souvislosti s hledáním vlastního původu a navíc jej přivádí do téměř groteskních situací. V příběhu figuruje několik málo postav, jež mají být Tomášovými biologickými příbuznými, a ačkoli Tomáš místy propadá sentimentu, v závěru zvítězí jeho racionální povaha a opět posedlost genetikou. „Vždycky jsem chtěl někam patřit. (…) Prostě chci poznat svoje kořeny. Když znáš minulost, líp můžeš poznat budoucnost.“ (s. 106) Tomáš je přesvědčen, že lidské tělo není v podstatě nic víc než „chuchvalec“ genů, jež putují už od svého prvopočátku z jedince na jedince a touží po rozmnožení vlastního genu; nicméně své touhy realizuje netradičním, kontroverzním způsobem.

Dostáváme se na několik málo trhavých okamžiků do jeho hlavy, pozorujeme lidi okolo něj a nasloucháme komentářům z jeho úhlu pohledu. „Ostatní ženy si řeknou, že na tom skřetovi musí něco být, když se kolem něj motají atraktivní samice v reprodukčním věku a zatouží to také zjistit. Ve hře je příslib synů – samice, které klofly atraktivního samce, porodí syny atraktivní pro další samice a ty budou geny tchýně lépe roznášet“ (s. 38–39). Jako Tomášova protihráčka vstupuje do děje svobodná matka Julie, jejíž svět a myšlení s Tomášovým kontrastuje. Julie hlásá ideje, jež jsou z vědcova úhlu pohledu směšné a také její rodinné poměry a soukromý život ovlivňují další Tomášovo jednání.

DNA se v průběhu děje vymaňuje z pozice nositele genetické informace, stává se nejen dominantním aktérem děje, ale také vodítkem k tématu rodiny a polemikám o významu genetiky ve výchově.

Poměrně banální příběh autorka ladí dvěma výraznými faktory. Za prvé právě vědeckým pojetím vyprávění, byť jazykově přístupným i „nevědcům“, za druhé černým humorem. Syntéza těchto faktorů vytváří poměrně specifický svět, ve kterém nám je v závěru vesměs jedno, jestli hrdinové žili šťastně až do smrti; hlavní je, že čas, jejž jsme s nimi strávili u piva a posloucháním dialogů o kybernetické simulaci lidské vůle, nás nejen pobavil, ale zabezpečil nám pravidelnou dávku cynismu.