Nakladatelství Fra znovu sáhlo po stálici moderní světové literatury. Po knize Kohout, lišák a já (2009) letos vydalo další povídkový soubor polského dramatika, prozaika a kreslíře Sławomira Mrożka, tentokrát s názvem Ti, co mě nesou. Vybrané povídky opět přeložila a sestavila Helena Stachová.

Mrożek se narodil v roce 1930 a zemřel v roce 2013, tedy relativně nedávno. Jeho krátké prózy se česky nejdříve objevovaly ve Světové literatuře, v roce 1963 pak SNKLU vydalo dnes oblíbený soubor „povídeček“ Slon, v němž se spisovatel suverénně představil jako mistr povídkové zkratky. V českém prostředí je ale Mrożek znám především jako dramatik, v souvislosti s jeho hrami (a dílem celkově) nelze opomenout pojmy jako absurdní drama, groteska, satira, ironie. Výbor jednoaktovek Mrożek čili Mrożek z roku 1965 již svým názvem říká, že polský autor je neopakovatelný, jedinečný, nevysvětlitelný. Nový výbor jedenácti povídek Ti, co mě nesou si nepochybně získá zástup nadšených čtenářů a autorových fanoušků, ale nelze tvrdit, že by přinášel něco „nového“. Spíše odkrývá tu linii Mrożkovy tvorby, s níž český čtenář zatím nepřišel příliš do styku.

Už první odstavce úvodní povídky Přednáška však představují typický mrożkovský poklad.

„Vítám všechny přítomné. Jak vidím, téma mé přednášky nazvané ,Sexuální problémy – pouze pro pány – osobám dámského pohlaví vstup přísně zakázán‘ vzbudilo všeobecný zájem. Stejně jako v jiných městech a vesnicích, kde už jsem měl tu čest přednášet. Početná účast na mých přednáškách mě utvrzuje v přesvědčení, že poslání, k němuž jsem byl předurčen, abych totiž přinášel úlevu a poskytoval rady, abych vnesl tak říkajíc dobrou zvěst mezi ty z vás, jejichž intimní život je zkalen problémy zmíněnými v názvu mé přednášky, je posláním vznešeným, důležitým a ve všech směrech potřebným. Proto prosím o zachování maximálního ticha, aby mě mohli slyšet ti pánové, pro které už nezbyla sedadla a stojí vzadu v sále, a zejména ti, co stojí až na chodbě. Úvodem by se slušelo upřesnit, o jaké problémy jde. S ohledem na delikátnost tématu se plakáty vylepené po městě, jakož i oznámení v místním tisku musí omezit pouze na obecnou charakteristiku námětu. Vidím však, že i oznámení vyjádřené tak obecně a… řekl bych eufemisticky čili neurčitě bylo pochopeno správně, což svědčí o inteligenci shromážděných posluchačů. (Potlesk)“

Jazyk, jímž chce nejmenovaný přednášející poradit venkovským „chlapům“, jak si pojistit zvýšení sexuálního kréda u manželek, je vlastně jedna velká prázdnota, nafouklá bublina, v níž se odráží stále totéž – nic se nedozvíme, ono „poslání“ vlastně vůbec neexistuje. Sám mluvčí má, jak neochotně v návalu vzteku přiznává, určité problémy. Východisko lze podle něj nalézt v psaní literatury, v politice či ve filozofii. Pokud bychom totiž byli obklopeni houfem žen jako antický faun, stali bychom se otroky – a to snad nechceme! Na závěr hořká špetka klasického humoru: „Jo, ještě aby u východu nedošlo k nějakému nedorozumění. Pokladna peníze za vstupenky nevrací a bít přednášejícího se trestá. Děkuji a buďte sbohem.“

Přednášku např. spolu s Šachy, kde si autor utahuje z fenoménu hry živé šachy, či s Opicí a generálem, kde řeší stěžejní otázky všech politických hlav – co s opicí? A je opice lepší než generál? – můžeme považovat za klasické vzory spisovatelova umění komiky a absurdity. Jsou to povídky poměrně krátké, ironické, jadrné, s lehce a jasně vypointovaným závěrem.

„Náš generál je známý na celém světě, taky u žlutých a černých národů […]. My je máme rádi a posíláme jim všelijaké dary, a oni se nám odvděčují. A tak když jsme jim posledně poslali cukrovar a kompletní vybavení chemického průmyslu, poslali nám opici. […] O generálovi se nedá říct, že by opice měl rád, ani že by je neměl rád, ale v proslovu řekl, že je má rád a že je dojatý, protože co měl taky říct jiného, a že děkuje jménem národa a že nám opice přijde moc vhod. […] Jenomže se tak trochu nevědělo, co s ní.“ Sled groteskních situací v závěru příběhu, kdy vlastně nevíme, kdo je opice a kdo generál, vede ke vzorovému zakončení: „A tak máme nové vedení. Ale popravdě řečeno, žádný rozdíl necítíme.“

Tempo v pořadí druhé povídky Moniza Clavierová s podtitulem Romance je naopak poněkud pomalejší (za což zřejmě může i její na Mrożka nezvyklý rozsah téměř 60 stran) a její celkový charakter spíše reflexivní, ba dokonce „filozofující“, samozřejmě v mrożkovském smyslu slova – ani zde se tedy z vypravěčova filozofování během jeho procházek Benátkami mnoho nedozvíme. Už samotné umístění děje do Benátek, které v literatuře vystupuje nejen jako místo plesů a veselí, ale mj. také jako město Gustava von Aschenbacha z Mannovy povídky Smrt v Benátkách, předesílá jakousi drobnou počáteční informaci o celé povídce. Její vypravěč sám nechápe, čím tolik zaujal slavnou filmovou hvězdu, čím si zasloužil neplacený pobyt v jejím hotelovém apartmá, jak se vlastně dostal na banket v hotelu Excelsior. Ztracen ve světě benátských nocí se strachuje pouze o svůj kufr, který mu hoteloví poslíčci odnesli neznámo kam a v němž před plejádou slavných osobností skrývá točený salám, symbol „rodné“, „Východní“ země (PLR?). Skutečnost, že je mylně považován za Rusa, mu v očích smetánky přináší obdiv a uznání, Rusům vděčí za své momentální postavení, jehož by jako obyvatel oné východní země nikdy nedosáhl: „Pokládán za Rusa nemusel jsem už nikoho o ničem přesvědčovat. Rus stačil. Být mladým Rusem – to bylo ještě lepší. Všichni víceméně věděli, jaký je starý Rus, ale mladého nikdo neznal, mladý Rus znásoboval atraktivní sílu Ruska jako takového. Budoucnost světa závisela v nemalé míře na tom, jaký je ten mladý. […] Jak je těžké – ne-li vůbec nemožné – dostat se někam, když člověk není nikdo. Nejsem si však jist, zda být sám sebou vůbec něco znamená.“ Svou ruskou identitu však není schopen dlouhodobě unést (a navíc ten permanentní strach z náhodného otevření kufru se salámem!): „Byl jsem fyzicky oslaben, pokryt studeným potem, už jsem toho Rusa nemohl unést. Nemohl jsem už ani vyprávět anekdoty, ani hrát donského kozáka. […] Spatřil jsem náhle znovu onen výjev v zahradách Excelsioru, kdy jsem jim marně podával důkazy o mučednictví svého vlastního národa. […] Taková už je moje národní duše, že touží především po aristokracii jakéhokoli druhu […].“ Téma pobytu v hotelu a oproštění se od společnosti (nejen své vlastní, domácí, ale společnosti celkově) v Monize patří mezi stěžejní témata autorovy torby a nabízí se zde úvaha o případné autobiografičnosti této povídky.

Netypický je i skoro čtyřicetistránkový příběh Pode mlejnem, nade mlejnem. Sice se v něm zcela neztrácí typické autorovo absurdno-groteskno: hlavní postava (pomocník ve mlýně) je totiž nechtěně vsazena do role hrobníka, když se pod mlýnským kolem začnou pravidelně zničehonic objevovat neznámé i známé utonulé postavy. Díky popisům krajiny a pocitu plynutí času zde ale nechybí ani „lyrická“ poloha spisovatelovy tvorby.

Moniza Clavierová, Pode mlejnem, nade mlejnem a dále povídky Mé milované Beznožky (60 stran) či titulní Ti, co mě nesou (61 stran) vybočují z tradiční autorovy linie. Mrożek samozřejmě nepsal celý svůj život pouze krátké grotesky, jako každý spisovatel, i on se postupem času vyvíjel a měnil (zde vidíme zásadní minus celé knihy: podobně jako u souboru Kohout, lišák a já, ani zde nakladatelství neuvedlo data vzniku jednotlivých povídek. A je to škoda, protože bychom tak snáze mohli proniknout do autorova díla a uvědomit si, jakým způsobem tento jeho vývoj probíhal). Nějak se ale nelze ubránit pocitu, že ona krátká forma Mrożkovi sedí lépe. V dlouhém textu se totiž vytrácí kouzlo nejen jeho jazykových hrátek, ale i celé absurdní situace; je to sice zvláštní, ale i absurdita zde trochu „ztrácí smysl“.

V poslední povídce Ti, co mě nesou skutečně hlavní postavu-vypravěče nesou na kanapi neznámí „ti“. On neví, proč jej nesli, a ani si nepamatuje, kdy tento proces přesně začal, nicméně jednoho dne jej nést přestali a pohodili jej i s kanapem na cizím místě. Nejdříve trpělivě čeká na návrat svých nosičů, když nepřicházejí, jde je hledat do blízké vesnice. Zprvu si o více místních lidech myslí, že to oni jej mají dále nést. Poté vymyslí téměř gombrowiczovský plán, jak sprovodit ze světa místního faráře, aby si mohl v přestrojení lehnout do jeho rakve a nechat se, jak jinak, znovu nést… Rakev je na něj ale příliš malá, proto se vzdává nadějí na milovaný způsob života, změní se a sám sebe nese po nohách domů. Podobně se během četby celého souboru mění i obraz Sławomira Mrożka. Je poodnesen někam, kde to sice příliš neznáme, možná na tuto změnu nejsme připraveni. Nezbude nám ale než poznat i tuto Mrożkovu tvář. Vždyť on sám právě „problému poznatelnosti světa“ věnoval tolik své (ať už více, či méně veselé) pozornosti.