Nyní se čeká, co bude. Všichni přikládají uši k sudu, jedni zevnitř, druzí zvenku. Natěsnaní spisovatelé s hrnkem na dřevě poslouchají, jestli se o nich tam venku nezačalo náhodou něco říkat. A venku všichni poslouchají, jestli ta prkennost, která se vyvezla až do Německa, po svém návratu náhodou konečně nevydá nějaký hlásek.

Byl jsem jedním z těch, kdo měli tu čest. Celkem nás v Lipsku bylo tuším pětapadesát. Pokud je to pravda, tak spisovatelské sloupky na iLiteratuře mají na rok vystaráno, neboť každý, kdo v Lipsku byl, určitě má něco k vyprávění. Česká veřejnost se díky našemu mediálně zachycenému hostování v Lipsku dověděla o faktu, že česká literatura žije a jezdí do světa. Co tvoří tuhle českou literaturu? Kdo ji píše? O čem? A co na nás Němci? Tyhle otázky jistě venku, mimo sud, padají. Je povinností nás všech, kdo žijeme a píšeme v té dřevěné ponorce, podat o své plavbě zprávu.

Když jsem přijel vlakem do Lipska, hned na nádraží jsem uviděl banner s námořnickým „AHOJ!“ a pozvánkou na český stánek. Dobře, pomyslel jsem si. Jsme vidět, pěkná grafika. Silou spisovatelů nicméně je slovo. Byli jsme tedy i slyšet?

Na výstavišti jsem se setkal s nepochopením. Chudáci němečtí pořadatelé, uvaděči a hlídači. Většinou jim bylo kolem dvaceti a měli uhry. Východní Německo se jim propisovalo až na ksicht. Naši druzi z podpalubí, pomyslel jsem si a pocítil k nim blízkost. Zeptal jsem se jednoho poďobaného chlapce na náš stánek, který jsem nemohl najít. V odpověď se mi lámanou angličtinou dostalo otázky, zda hledám „check in“. Jako na letišti. Bloudil jsem další čtvrthodinu mezi milovníky komiksů (všichni byli neurčitého věku, pohlaví a rozumu; jistě vím jen tolik, že si většinou v náručí nesli plyšové zvíře), než jsem našel naše zastoupení. V tom popisu dotazování a bloudění prosím nemá být kritika. Ani poďobaných Němců, ale ani Moravské zemské knihovny, která naši účast zajišťovala. Náš stánek tam byl. To je hlavní. A byl český. Až moc český. A trošku anglický…

Tím se vracím k „czech-inu“ z předchozího odstavce. Patřil jsem k hříšníkům. Ptal jsem se na náš stánek poďobaného Němce anglicky, neboť moje němčina je slabá. No jo… Ale ono jde dokonce zobecňovat: dámy a pánové, naše němčina je slabá. Z těch pětapadesáti autorských duší údajně devět přislíbilo, že se před Němci vyžvejkne německy, načež se vis-à-vis akci číslo smrsklo na čtyři. Po příjezdu do Lipska se potenciálním polyglotům rozklepala kolena. No ano, pouzí čtyři z nás nakonec mohli na veletrhu konverzovat bez nepříjemného ocasu překladatele. Tihle čtyři pak byli zaslouženými králi a královnami: Rudiš, Denemarková, ale i Semotamová. Kdo byl ten čtvrtý, nevím.

Lipský veletrh prostě lpí na komunikaci v němčině; od posledního poďobaného uvaděče až po šéfa. S návrhem užít coby komunikačního prostředku angličtinu jsem opakovaně pohořel. Nejde to, nedělá se to. Němčina je krásná a důležitá. Dobře. Lpění na němčině je roztomilé. Češi na Světě knihy taky chtějí debaty v češtině. Ovšem. Takový byl (a je) starý svět.

My už ale nějaký ten pátek žijeme v jiné době. Na jedné planetě, která navíc zrovna má hodně potenciálně finálních problémů. Je před námi dokořán rozevřeno množství zásadních otázek, na které musíme společně hledat odpovědi. Možná je to i rolí spisovatelů a intelektuálů – navrhnout, co dělat.

Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme na jedné lodi a jednací řečí téhle lodi je angličtina. Diverzita – jazyková i jiná, třeba množství zvířátek v přírodě – je obecně hezká, na první pohled hodnotná. Ale možná už na udržení diverzity není čas. Archa je malá a všechny zajíce už stejně pochytat nemůžeme. Jinými slovy, možná budeme muset obětovat mnohost, pokud se máme zachránit. Není to beznadějné: i blbou angličtinou se dá říct mnoho zásadních věcí.

Němci mě v tomhle smyslu zklamali. Podle mě se lpěním na své krásné řeči dokonce zpronevěřují svému pěkně nastartovanému poválečnému projektu, jemuž aspoň já rozumím jako projektu osvícenskému a univerzalistickému; Němci se po válce rozhodli, že věci povedou spíše v duchu Kantově, než aby se s pomocí Nietzscheho znovu pokoušeli vytrhnout Německo z kořenů a přestěhovat ho cu grunt na jih. Německo od roku 1945 chce zůstat, kde je, a chce šířit univerzální dobro.

Lpění na německém jazyku se v tomhle rámci jeví být čímsi provinčním. Je v tom parochialismus a dokonce i tolik odmítané národovectví. Každá intelektuální komunita, která se v rámci mezinárodních veřejných debat rozhodne lpět na svém mateřském jazyce, se dostává do situace buržoy, který si v klimatizovaném bytečku hýčká své polštáře. Zatímco venku na ulici už duní vítr, brutálně se otepluje a rozbalují se revoluční prapory. Není čas. Knížky jsou jedna věc, ty ať se klidně vlečou v překladech, ale debata teď musí chtě nechtě kmitat a odsýpat.