Jiří Špička

České publikum má k dispozici čtyři překlady Dantovy Komedie a nemalou řadu překladů dalších Dantových textů. Chybí nám však fundovaný odborný průvodce, který by návodně ukázal, jak ke kulturně vzdáleným a čtenářsky náročným textům florentského génia přistupovat. Editor Martin Pokorný tento dluh částečně splácí: jeho výbor nabízí mírně nostalgický ponor do jedné etapy myšlení o literatuře – přelomu 19. a 20. století.

Neapol, magické město zašlých paláců a tajemných uliček, proslavené vraždami, otravami, únosy a dalšími mafiánskými praktikami, představuje italská spisovatelka Antonella Cilento prostřednictvím pro toto město typických zvířecích či lidských motivů. Zajímavý nápad ale kniha naplňuje nedostatečně.

Magrisův útlý román Jiné moře je preludiem, jehož noty posléze mocněji a temněji zazní v románu Naslepo. Dostaneme se v něm sice na daleká a jiná moře, uvidíme jít hrdinu vstříc exotickým dobrodružstvím, ale tyto exkursy nejsou pravým těžištěm textu – tím je spíše hledání základních životních hodnot a toho, jak žít odlišně od ostatních, v minimalistické harmonii sám se sebou.

Nejen z rozsahu lze soudit, že románem Poslepu (2005) chtěl C. Magris říci něco velkého a důležitého.

Román Acciaio (Ocel), prvotina mladé boloňské autorky Silvie Avallone (nar. 1984), v loňském roce zaznamenal v Itálii velký úspěch a byl dokonce nominován na Premio Strega.

Antonio Pennacchi o tomto svém románu prohlásil, že byl důvodem, proč sám přišel na svět. Rozsahem a společenskou závažností tématu tato rodinná sága procházející moderními italskými dějinami opravdu působí jako životní dílo. Slévají se v něm dělnické téma a pocta kolonizátorům bonifikovaných močálů.

Na Životech je nejkrásnější celkový pohádkový dojem. Čteme, jak básníci byli vzdělaní, nadaní, duchaplní, jak provozovali školy psaní poezie, usídlovali se na dvorech, kde milovali dokonalé dámy, a skládali verše, díky nimž bohatli. Zdá se, že poezie tehdy byla jednou z nejdůležitějších věcí na světě. Tou druhou byla láska, která básníky tu držela v područí jejich paní, tu je hnala jinam, aby ji nekompromitovali. Kvůli neopětované lásce vstupovali do kláštera nebo se vydali na křížovou výpravu.

Umberto Eco publikoval nový román, který může být blízký českému publiku již svým názvem, Pražský hřbitov. O Praze ani o hřbitově v něm sice mnoho řeči není, ale stejně jako Jméno růže nebo Foucaultovo kyvadlo nabízí cestu za tajemstvím a dobrodružstvím.

Městské divadlo v Brně brzy nabídne slavný známý Ecův román jako atraktivní podívanou. Prý to bude něco mezi mysteriózním dramatem, tajuplným gotickým thrillerem, napínavou historickou detektivkou, mystickým hororem a vzrušující výpravou do estetického myšlení středověku.

Nakladatelství Tichá Byzanc vydalo letos v překladu Kateřiny Vinšové deník, který si Cesare Pavese, jeden z největších italských literátů 20. století, vedl od roku 1936 až do roku 1950, téměř až do dne své předčasné smrti. Deník vznikl v době, kdy byl Pavese za styky s protifašistickým odbojem potrestán stejným způsobem jako stovky jiných intelektuálů, tedy vyhnanstvím v nějakém zapadlém jihoitalském doupěti, v jeho případě v kalábrijském Brancaleone.

V Pavesově románu Měsíc a ohně se noříme do motivů, které kolují všemi jeho díly a porůznu se spolu prolínají – jsou to odchod a návrat, vztah k rodné hroudě, sepětí s přírodou, paměť a nostalgie, válka, hledání kořenů.

Pavesův autobiografický román Dům na kopcích se odehrává v přelomovém období druhé světové války a je považován za jedno z nejvýznamnějších děl italské poválečné literatury.

Ballestrová tentokrát napsala knihu o válce, kterou v Itálii vedou již několik desetiletí odpůrci potratu proti platné legislativě. Nejedná se však o morální spor salonního charakteru, jaký se vede u nás, ale o skutečnou válku.

Podtitul tohoto románu zní „Una picaresca epopea postpunk“ – Pikareskní postpunková epopej, což je titul sice autoironický, nicméně dává tušit, že chce být nezanedbatelnou „epopejí“ tohoto typu literatury – však je také pokračováním ságy, jejíž základy byly položeny v předcházejících prózách Ballestrové.

Silvia Ballestrová patří mezi nejznámější a nejoblíbenější představitele generační literatury, jejímiž hrdiny jsou mladí lidé dospívající v 80. a 90. letech 20. století. Originálním přínosem Ballestrové, kromě líčení studentského života v Boloni a boje přespolních studentů se všemi, kdo se je snaží využít, je umístění příběhů do rodných Marek a používání místního dialektu.

Povědomí o existenci Danta Alighieriho vzniklo v českých zemích poměrně brzy, nedlouho po Dantově úmrtí, zásluhou otevřenosti tehdejší lucemburské éry vůči vlivům evropské kultury.

Dantovská kritická tradice u nás nesměle začíná již v 19. století a rozhodněji se rozvíjí nad překladem Jaroslava Vrchlického.

Nový překlad Komedie z pera Vladimíra Mikeše je již čtvrtým kompletním překladem Komedie do českého jazyka. Poprvé ji přeložil Jaroslav Vrchlický (1879-1882), po něm Karel Vrátný (1930) a Otokar František Babler spolu s Janem Zahradníčkem (1952). S trochou velkorysosti a s přihlédnutím k hendikepu čtyřicetileté devastace české kultury komunisty lze říci, že stejně jako u nejvyspělejších národů i u nás si každá generace znovu Danta přeložila a interpretuje.

Číst – pokud jde o Danta – nestačí, musí se to, co popisuje, zakusit v životě. Potom se i to přečtené objevuje v jiném světle.

Čiré, vtipné miniatury spontánně vytvořené s využitím lexika celé básnické tradice.

Olomoucká inscenace nemá hlavu ani patu, poztrácela satirický náboj originálu a nahradila jej nesmyslnými přesuny v čase, lacinými manýrami a dávkami klišé.

Hra Každý má svou pravdu patří k nejoblíbenějším a nejčastěji inscenovaným Pirandellovým kusům.

Hra Šest postav hledá autora je bezesporu jeden ze základních kamenů moderní dramatické tvorby.

Čapka s rolničkami je jednou z nejznámějších Pirandellových her. I v českých zemích byla v rámci pirandellovského repertoáru uváděna poměrně často.

Cesare Pavese patří k nejvýznamnějším italským spisovatelům 20. století, ale přestože byla do češtiny přeložena téměř všechna jeho díla, nedočkal se u nás odpovídajícího čtenářského zájmu.

Sebastiano Vassalli patří na italské literární scéně k solidním autorům a je potěšitelné, že se jeho romány pravidelně vydávají i v češtině.

Giuseppe Culicchia rád dává svým prózám naivistické tituly. Už předloni se čeští čtenáři mohli seznámit s novelou Bla bla bla a na sklonku loňského roku se objevilo další útlé dílko Kolo, kolo mlýnský.

Nakladatelství Argo ve výtvarně velmi zdařilé knižečce čtvercového formátu přináší soubor textů slavného pozdně renesančního italského filosofa Giordana Bruna.

Výbor ze středověké a renesanční poezie Navštívení krásy je jednou z nejpozoruhodnějších knih.

Výchozím podnětem k antologii Navštívení krásy byl nepochybně čtenářský úspěch svazku Italská renesanční lyrika.

Hned první stránky románu Lhostejní nás ex abrupto uvádějí do prostředí a děje. Vstupujeme do salónu honosné buržoazní vily někde v Římě

Po prvním pobytu v Anglii v roce 1931 vedla hned druhá Moraviova reportážní cesta do Československa

V románu Konformista z roku 1951 se Moravia vrací do období fašismu a pokouší se analyzovat podivnou duši jednoho z jeho přisluhovačů

Setkání Marcella s otcem, který si o sobě myslí, že je ministrem v Mussoliniho vládě, je příležitostní k nelibému zjištění

Přestože Lhostejní, Moraviova prvotina z roku 1929, byla přeložena do češtiny ještě před druhou světovou válkou, Moravia se v naší vlasti, stejně jako v celém východním bloku, výrazně prosadil až s vládou komunistů.

Na začátku 60. let začíná být Itálie unavena z dlouhé dominantní přítomnosti neorealistického uměleckého modelu a rozhlíží se po nějakém zpestření

Wittenberg, Frankenhausen, Münster, Mühlhausen, Antverpy: tučně vytištěná místa v historickém atlase německé reformace. Martin Luther, Thomas Müntzer, Melchior Hoffman, Jan Matthys: jména, která hýbala dějinami.

Lze předpokládat, že již za Goldoniho života se jeho hry mohly objevit na repertoáru italských či německých divadelních společností, které kočovaly po našich zemích

Abychom ukázali, jak se Goldoniho výročí slavilo před sto lety, nabízíme „feuilleton“ Jaroslava Vrchlického otištěný v „Národních listech“ 25. 2. 1907.

Italská nadace Fondazione Cassamarca se loni poprvé angažovala v České republice a uspořádala na zámku v Brandýse nad Labem konferenci Humanitas Latina in Bohemis.

Giosue Carducci patřil k onomu druhu dnes již vyhynulých básníků, kterým se říkalo „oficiální“.

Následující básně nemají nic společného s patosem patriotských a historických básní.

V této programové básni Carducci útočí na svůj oblíbený terč, romantickou poezii a romantickou mentalitu vůbec.

Jiří Pelán, náš přední překladatel a odborník na románské literatury, vydal knižně pod názvem Kapitoly z francouzské, italské a české literatury soubor svých studií, publikovaných časopisecky, ve sbornících, jako doslovy či, v případě eseje o Bohumilu Hrabalovi i monograficky, v letech 1999-2006.

Opavská univerzita vydala sborník studií k nedožitým 60. narozeninám italianisty doc. Ivana Seidla.

Čeští čtenáři, alespoň ti blažení, kteří jej objevili v záplavě knižní produkce připluvší obvyklými kulturními kanály, znají Stefana Benniho již z knih Časoskokan a Podivínsko

V rámci šestnáctého čísla romanistického časopisu Romanica Olomucensia nedávno vyšly příspěvky z mezinárodní vědecké konference s názvem Dalla letteratura al film (e ritorno), tj. Od literatury k filmu (a zpět).

Nakladatelství Dybbuk vydalo ve velmi zajímavém výtvarném provedení román Bla bla bla od Giuseppe Culicchii (*1965), kultovního spisovatele mladých italských čtenářů.

Osmnáct povídek a jedna báseň, které tvoří tuto sbírku, by mohlo stát osamoceně nebo by se mohlo stát součástí jakékoli další Lodoliho sbírky

Univerzita Palackého právě vydala sborník z významné mezioborové konference konané 17.–18. 10. 2003 v Olomouci.

Umberto Eco je nejen význačným světovým sémiologem a estetikem, ale od dob Jména růže i celebritou krásné literatury.

Jak se román chýlí ke konci, Yambo si začíná vybavoval některé klíčové okamžiky ze svého dětství – je to po několika stech stran konečně něco, co by se dalo označit za vyprávění.

Každý přeložený román současného italského autora je vítán jako orientační kamínek v mozaice italské literatury...

Niccolò Ammaniti (1966), považovaný za jeden z největších italských literárních talentů posledních desetiletí, se stal díky románu Já se nebojím (2001) opravdovou celebritou.

Knihovna středověké tradice nakladatelství Oikúmené se na sklonku roku 2004 rozrostla o pozoruhodný traktát De vulgari eloquentia italského básníka Danta Alighieriho. Je to od Bablerova vydání Komedie z roku 1952 první Dantovo dílo v úplnosti přeložené do češtiny.

Organizace Unesco vybrala pro letošní rok výjimečně dvě „hlavní města knihy“ (World Book Capital) – Turín a Řím. V praxi to znamená, že zmíněná města v této sezóně nabídnou zájemcům nejrůznější akce, výstavy, přednášky a exkurze, které se týkají knih a literatury.

V Miláně došlo k nevídanému objevu: byl identifikován Boccacciův autograf, tedy rukopis psaný přímo Boccacciem.

Ve středu 15. února se na římské univerzitě Sapienza konala jednodenní konference s názvem Roma Noir 2006

Snad s výjimkou Avignonu se ve 14. století žádné evropské město nemůže pyšnit tak mimořádnou úrovní vzdělanosti, tak intenzivní kulturní aktivitou a takovou koncentrací výrazných osobností jako Florencie.

Plavba na Proleterce je jakousi osnovou, do které jsou vpleteny nitky vyprávění, rozbíhající se z ní pak na všechny strany. Zcela základní vlastností knihy je útržkovitost, a to na všech úrovních, počínaje větnou stavbou.

Pro svou čtivost a z nedostatku konkurence se Historie česká stala na dlouhá staletí, přinejmenším v cizině, nejvyhledávanějším dílem o českých dějinách a nadlouho ovlivnila vnímání naší země.

Enea Silvio se narodil v malém toskánském městečku Corsignanu roku 1405, ve vznešené, ale zchudlé rodině Piccolominiů...

Historii českou (Historia Bohemica) napsal Enea Silvio během krátkého období někdy od června do srpna roku 1458, kdy si v lázních ve Viterbu léčil dnu.

V předmluvě, ve které se obrací k adresátovi díla, neapolskému králi Alfonsovi, Piccolomini mimo jiné provádí morální soud nad Čechami a slibuje nevídané vyprávění.

Jan Žižka, největší vzor naší lidově demokratické armády (ne)blahé paměti, je líčen italským kardinálem ne jako válečný hrdina a obránce pravé víry a prostého lidu.

Piovo vyprávění o přijetí českého poselstva na jaře roku 1462...

Federigo Tozzi je tvůrcem zoufale neschopného literárního hrdiny, míjejícího se s realitou, postavy, kterou v italské literatuře učiní slavnou především Italo Svevo.

Ukázka pochází ze samého začátku románu, kdy je představen Domenico Rosi, otec hlavního představitele Petra.

Ukázka zachycuje odpudivou, ale pro román významnou scénu ze statku.

V díle spisovatele, jakým je Tommaso Landolfi, je základním pravidlem hry mezi spisovatelem a čtenářem překvapení, k němuž se dříve či později dospěje.

Nakladatelství Rizzoli vydalo minulý měsíc pozoruhodnou publikaci, téměř devítisetstránkovou antologii italské poezie od šedesátých let dodnes.

Vědomí a svědomí jakéhosi Zena Cosiniho, od zcela neznámého Itala Sveva, to není titul, který by na někoho učinil dojem.

Svevova prvotina je sice ještě z velké části založena na tradici naturalistického románu druhé poloviny 19. století.

Postava Emilia Brentaniho, dalšího ze Svevových budižkničemů, je v tomto románu zasazena do pečlivě vystavěného čtyřúhelníku protagonistů.

Mario Luzi se narodil 20. října 1914 v městečku Sesto Fiorentino u Florencie a ve Florencii prožil téměř celý svůj život.

V následujících ukázkách můžeme sledovat Luziho hlavní životní téma, pozorování času. V básni Zprávy o Josefině po tolika letech (Notizie a Giuseppina dopo tanti anni - ve skutečnosti tedy Zprávy Josefině...) se vynořuje obraz dávné přítelkyně Josefiny

Kostlivcům, kteří na nás vyčítavě hledí ze skříně naší moderní vzdělanosti, dělá již dlouhou dobu společnost italská literatura, jedna z nejvýznamnějších světových literatur, k jejímuž studiu se u nás nedostává ani těch nejzákladnějších nástrojů.

Bondelmonti miluje Leonoru z nepřátelské rodiny Bardiů. Po podivné příhodě, jež ho potká, jde raději na smrt, aby nepoškodil dívčinu čest. Statečná Leonora ho zachrání a obě rodiny se smíří.

V milostném příběhu o Ippolitovi a Leonoře si vždy univerzální Alberti “odskočil“ do novelistického žánru, kvetoucího v Itálii již od konce 13. století.

Úvahy o povaze a moci bohyně Štěstěny (Fortuny) provázejí dějiny evropského myšlení již od starověku.

Ve svém latinském spisu O soše (De statua) se Alberti zabývá nejen specifickými otázkami plastiky, geometrie a architektury, ale hledá i odpovědi na obecné otázky, co to je opravdová krása, v čem má původ a jak ji vnímáme.

Stručná charakteristika titutulu Barokní člověk, uspořádaného R. Villarim

Nedávno vyšlý Horatiův titul O umění básnickém lze charakterizovat po všech stránkách jako svěží - počínaje vlastnostmi samotného originálu, přes překlad, poznámkový doprovod, typografickou úpravu, až po obálku.

Konečně jsme se dočkali prvních opravdových dějin římské literatury, publikace, která tu měla být již mnoho desetiletí.

Úvaha nad petrarkovským výročím a vztahu ČR k evropské kulturí tradici.

Blokšův překlad Pamětí ze života Františka Petrarky.

Koláž autobiografických textů F. Petrarky.

Arbesův fejeton o setkání Petrarky a Laury a historii jejich lásky.

Životopisný profil F. Petrarky.

Krátký přehled latinské Petrarkovy tvorby.

Antologie básní J. Vrchlického, ve kterých se obrací na Petrarku nebo o něm píše.

Na celém světě od Mexika po Kalkatu se letos konají vědecké konference, jejichž účelem je připomenout sedmisté výročí narození Francesca Petrarky, shrnout dosavadní poznání o životě a díle tohoto velikána evropských dějin i přinést zcela nové pohledy a fakta. Petrarkovské výročí je i příležitostí k mnoha konferencím “Petrarca a …”, které dílo velkého trecentisty vkládají do širších dobových souvislostí jako jsou politika, avignonské papežství, hudba, výtvarné umění, šíření klasické řečtiny, prou

Informace o výstavě o Francesku Petrarkovi, kterou pořádá padovské muzeum Eremitani.

Sebastiano Vassalli je významný italský prozaik a některé jeho romány patří k tomu nejlepšímu, co za posledních dvacet let italská próza zrodila.

Recenze prvního českého překladu románu Tvar vody Andrey Camilleriho, populárního autora detektivních příběhů.

Filorománské nakladatelství Tichá Byzanc vydává jeden z klenotů italské literatury, Morální dílka Giacoma Leopardiho

Filorománské nakladatelství Tichá Byzanc vydává jeden z klenotů italské literatury, Morální dílka Giacoma Leopardiho.

Vstřebal do sebe veškeré bohatství našeho básnického dědictví, vytvořil svůj vlastní jazyk v „klasickém“ duchu velikých antických básníků a společně s ním objevil novou prostotu citů, schopnost přímo pojmenovat hnutí duše a věci a spontánně odhodit stylistická a rétorická omezení...

V pozoruhodné edici Thesaurus absconditus, ve které nakladatelství Atlantis publikuje památky naší dřevní literatury, se objevil i překlad cizojazyčného díla. Jde však o převod natolik svérázný, že jej lze považovat takřka za originál. Je to spis Věčný pekelný žalář (La prigione eterna dell’Inferno) italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho

(…) Že by pak v pekelném ohnivém jezeru, ano, i v očistci ukazovali se čerti v způsobu hrozných draků, štírů a červů, také z jiných mnohých historií poznati se může. Jeden englický mnich, viděv očistec, takovou o tom zprávu dával...

(…) Píše svatý Cyril biskup, že tři mrtví skrze zásluhy svatého Jeronyma zase se k životu navrátili, kteříž hned po svém vzkříšení podivné věci jak o nebeském ráji, tak o pekle a očistci vůbec ohlašovali, řkouce, že je svatý Jeronym po těch všech místech proto vodil, aby co se tam děje, všechněm vypravovali.

Dojmy z pobytu Edoarda Sanguinetiho na olomouckém festivalu Poezie bez hranic.

Marco Santagata - profil Marco Santagata (nar. 1947) pochází z vesnice Zocca v modenském okrese, kam také umístil děj svého románu. Jeho život je však svázán s Pisou, kde žije a kde přednáší na univerzitě dějiny italské literatury.

Santagata, díky svému vědeckému bádání dokonale zasvěcený do reálií Itálie 15. století, podává mimořádně poutavý, barvitý a věrohodný obraz života v tehdejší době a promítá do ní tendence, které jí byly vlastní i v ideové rovině.

Hrady hněvu jsou umístěny do Velké Británie (i když není explicitně jmenována) a odehrávají se zhruba v polovině 19. století, kdy Evropu po průmyslové revoluci zachvátila objevovací a vynalézací horečka.

Nakladatelství BB art představuje “nový, dosud nevydaný soubor překladů Jana Vladislava…

Nejprestižnější cenu za italskou prózu, Premio Strega, získal v roce 2003 román Vita římské spisovatelky Melanie Mazzuccové.

Recenze poslední knihy Antonia Tabucchiho, sbírky literárních esejů Cizí autobiografie (Autobiografie altrui), ve které, mimo jiné, hovoří i o své vlastní tvorbě.

Dario Voltolini má dar mimořádné citlivosti pro městské organismy, pro ta obrovská živoucí těla, uvnitř kterých se ukrývají další nespočetné životy...

Spisovatel, kritik a editor, debutoval r. 1990 titulem metropolitní intuice...

Autor se snaží přijít na kloub tomu, “kde se schovávají pravda, spravedlnost, dobro, kde, sakra, jsou, co je odlišuje od falše, nespravedlnosti a zla”...

Camilleri, De Luca a Pintor jako jediní domácí autoři prolomili zahraniční konkurenci a na italském trhu se vyšvihli na nejvyšší stupně žebříčku prodejnosti.

Festival LETTERATURE se zrodil loni z iniciativy oblíbeného římského starosty Waltra Veltroniho a nově zřízeného centra pro studium moderních literatur Casa delle letterature. Letos se konal současně s Festivalem fotografie a měl jako základní téma „Minulost, budoucost“. Úkolem bylo zmapovat, jak se prolíná paměť jedince s kolektivní pamětí a jakým způsobem se rodí představa o budoucnosti.

Další příběh starého dobrého komisaře Montalbana...

Neexistuje asi žádné jiné místo v Evropě, kde se událo tolik klíčových historických okamžiků, kde vzniklo tolik mýtů a archetypů, kde bylo položeno tolik základních kamenů naší civilizace, jako ve Středomoří...

V proudu tajuplných nočních setkání a neustálých přesunů se ovšem čtenář stále naléhavěji táže po jasnější identitě hledajícího a hledaného. Kromě vzpomínky na dávný společný piknik za přítomnosti dvou dívek, kde také zazní vypravěčova přezdívka Roux, nevíme zhola nic.

G. Bassani patří k největším italským prozaikům 20. století.

Mírové manifestace v Římě se Dari Fo, legenda italského divadla 20. století a nositel Nobelovy ceny, nezúčastnil, ale vyjádřil se k ní v článku Válka proti bídě...