Nejprestižnější italská cena za prozaické dílo, Premio Strega, udělovaná po sedmapadesáté, zná svého letošního vítěze, respektive vítězku. Stala se jí šestatřicetiletá římská spisovatelka Melania Mazzuccová, která měla v posledních letech cenu již dvakrát na dosah ruky, dvakrát se jí podařilo proniknout mezi pět finalistů.

356 “nedělních přátel”, z nichž se skládá literární jury soutěže, rozhodlo pod předsednictvím Margaret Mazzantiniové, vítězky loňského ročníku (viz Iliteratura ročenka 2002, str. 49–50), o laureátovi 3. července v římské Villa Giulia. Vítězství Mazzuccové bylo drtivé: její román Vita obdržel 162 hlasů, na druhém místě se umístil Roberto Alajmo s románem Matčino srdce (Cuore di madre, 76 hlasů) a na třetím místě Franco Matteucci s románem Vizionář (Il visionario, 54 hlasů). Posledními finalisty byli Sandra Petrignaniová s románem Spisovatelka bydlí tady (La scrittrice abita qui, 43 hlasů) a Pietro Spirito s knihou Čekali jsme více (Speravamo di più, 19 hlasů).

Vítězná kniha, vydaná nakladatelstvím Rizzoli, nese titul Vita a byla inspirována událostmi, které se odehrály v autorčině vlastní rodině. Děj se začíná odvíjet v prvních letech 20. století na jihu Itálie. Dvě děti z vesnice Garigliano (v provincii Caserta), dvanáctiletý Diamante a devítiletá Vita, opouštějí svou vlast, aby hledali, stejně jako miliony dalších Italů, lepší živobytí v Novém Světě.

Na palubě zaoceánského parníku se dostávají do New Yorku, kde prožívají typický úděl přistěhovalců. Jejich nový domov v chudé čtvrti se příliš nepodobá vysněnému ráji: prvními zkušenostmi jsou bída, hlad, práce načerno, ponížení a vykořisťování. Během deseti let, co se protloukají životem a jdou z jednoho zaměstnání do druhého, se jim však na cestě k dospělosti naskýtají, kromě tvrdých existenčních bitev, i dosud nepoznaná tajemství života jako jsou láska, sex nebo umění číst a psát.

Diamante se cítí vším tím děním příliš udolán, a tak se vrací do svého rodiště. Tam, o několik desítek let později, v roce 1944, pokračuje děj románu. S americkou armádou totiž do okolí Garigliana přichází Vitin syn a hledá muže, který “měl být jejím otcem”.

Melania Mazzuccová založila svůj čtyřsetstránkový román na dvou hlavních zdrojích: na vyprávění svého slepého strýce o Diamantovi, který byl jejím dědečkem z otcovy strany, a na usilovném studiu dobových pramenů. Pečlivě prošla tisk, firemní a úřední záznamy, prokousala se korespondencí a rodinnými archívy a podařilo se jí vytvořit, zvláště v americké části románu, mimořádně sugestivní prostředí. S příběhem Diamanta a Vity ožívá americká společnost ve všech svých rovinách. Nejen chudoba a zločinecké podsvětí řízené mafiemi, ale i konkrétní realizace amerického snu, se všemi jeho stále trvajícími atributy, jakými jsou kokakola, velká auta a život na vysoké noze.

Rovněž na jazykové úrovni se autorce daří vyvolat atmosféru ztraceného světa, jak zdůrazňuje ve své recenzi Tullio De Mauro, jedna z největších autorit na poli italského jazyka (a také, mimochodem, bývalý ministr školství): “Je to román obdivuhodný pro své téměř svébytné jazyky, tkvící v prostoru někde mezi nářečím, angličtinou a tehdejší italštinou”.

Melania Mazzuccová se narodila v Římě v roce 1966. Kromě oceněné Vity publikovala prózy Polibek Medúzy (Il bacio della Medusa, 1996, ve finále Premia Strega a Premia Viareggio), Život zabiják (La vita assassina, 1997), Baltusův pokoj (La camera di Baltus, 1998, finalista Premia Strega) a Tak milovaná (Lei così amata, 2000, vítěz Vittoriniho ceny a Premia Napoli) a Noční modř (Blu notte, 2001), původně připravenou pro rozhlas RAI.