Každý má svou pravdu
Pirandello, Luigi: Každý má svou pravdu

Každý má svou pravdu

Hra Každý má svou pravdu patří k nejoblíbenějším a nejčastěji inscenovaným Pirandellovým kusům. Je to nejradikálnější a nejnázornější ukázka jeho úvah o skutečné identitě lidského individua

Pozoruhodná „edice D“ nakladatelství Artur, v níž vycházejí významná díla světové dramatiky, se na konci roku 2008 rozrostla o dva tituly italské provenience, oba z pera klasika italského divadla Luigiho Pirandella.
 
Hra Každý má svou pravdu patří k nejoblíbenějším a nejčastěji inscenovaným Pirandellovým kusům. Je to nejradikálnější a nejnázornější ukázka jeho úvah o skutečné identitě lidského individua a způsobu, jakým ho vnímá okolí, popřípadě o rozdílu mezi ryzí identitou a maskou, kterou společenský styk přikazuje nasazovat, a nakonec o relativitě každého definitivního soudu.
 
Do městečka se jednoho dne přistěhuje jistý pan Ponza s manželkou a tchýní paní Frolovou. Po nějaké době si však lidé všimnou podivných rituálů, které v rodině panují. Pan Ponza pravidelně navštěvuje tchýni a ta dvakrát denně dochází do jeho domu. Se svou dcerou se však nestýká, nevyjde nikdy do poschodí a pouze si s ní vyměňuje psaníčka. Sama paní Ponzová zásadně nevychází.
 
Když se zvědavci začnou dotazovat na příčiny tohoto jednání, jsou ještě více zmateni. Pan Ponza tvrdí, že dcera paní Frolové, jeho první žena, zemřela před lety při zemětřesení, ale stará matka se s tím nedokázala smířit, zbláznila se a považuje jeho druhou manželku za svou dceru. Paní Frolová zase odpovídá, že se zeť zbláznil z těžkého zranění své manželky, které ji téměř stálo život, a když přežila a vrátila se z nemocnice, nepoznával ji a znovu se do ní zamiloval, jako by to byla cizí žena.
 
Nekonečné lidské řeči nakonec vyústí do vyšetřování a do přímé konfrontace mezi panem Ponzou a paní Frolovou, v samotném závěru se dokonce krátce objeví v závoji i tajemná paní Ponzová.
 
Pirandello se ve své hře vysmívá sveřepé snaze mnoha lidí nalézt „skutečnou“ pravdu. Ukazuje, jak je tento pojem vratký, nevyzpytatelný, nedosažitelný, jak pravda závisí na úhlu pohledu. Relativitu pravdy ukazuje na společenském soužití, v němž člověk nedokáže uniknout nepříjemné zvědavosti okolí, je mu sebrána svoboda a intimita, je nucen k jednání, které se mu příčí. Kdo je vlastně nakonec blázen? Pan Ponza? Paní Frolová? Podle jakých kritérií? Nebo jsou blázni ti, kteří nechápou smysl milosrdné lži, ať už je jejím autorem ten či onen? Komu odhalení „pravdy“ prospěje?
 
Jako v několika jiných případech hra vznikla podle povídkové předlohy. V češtině je k dispozici pod titulem Paní Frolová a její zeť pan Ponza v antologii L. Pirandello, Mezi dvěma stíny, přel. Václav Čep, SNKLHU, Praha 1959, s. 279-289.
 
Tato Pirandellova hra z roku 1918 byla po jeho divadelních začátcích první významným dramatickým dílem. V českých zemích se však příliš neprosadila. Po pražské premiéře v roce 1926 přišla její chvíle až v 60. letech, v době oslabení komunistické cenzury, kdy se inscenovala v Brně (1965), Zlíně (1966) a Praze (1969). Pak opět upadla do zapomnění, z něhož ji vyzvedlo Městské divadlo v Brně v roce 1998 a před několika málo dny Západočeské divadlo v Chebu.
 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vladimír Mikeš, Artur, Praha, 2008, 84 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Kamila,

Dobrý den, chci jen poopravit, že hru vyzvedlo až Městské divadlo v Brně v roce 1998. Viděla jsem ji už v roce 1992 nebo 1993 ve Stavovském divadle v Praze, ale pod názvem Je to tak, chcete-li s p. Postráneckým a p. Donutilem.
Děkuji