„Pane bože, miloval jsem jahodovou marmeládu, i temnou nasládlost ženského těla. A taky mraženou vodku.“ Například tímto citátem od Czesława Milosze by se dal uvést román Pod mocnym aniołem. Jeho autor, padesátiletý a rozevlátý Jerzy Pilch nejen že vyšel s kůží na trh a otevřeně napsal o své alkoholové závislosti, ale především – za svou knihu v loňském roce obdržel polskou prestižní literární cenu NIKE.

S postavením Pilchovy osobnosti v současné polské literatuře je nasnadě hned několik otázek. Tak třeba – vyneslo mu jeho popularitu právě ocenění NIKE a to, že pravidelně píše společensko-kritické fejetony do jednoho z nejčtenějších polských časopisů Polityka? Nebo jde o skutečný literární talent, který ovšem ve srovnání s jinými polskými autory není ničím výjimečným? Těžko říct, jisté je, že profesor krakovské polonistiky už v prvním ročníku předpokládá, že jeho student od Pilcha něco četl – fenomén popularity tohoto autora tedy určitým způsobem polskou společností tepe. (Svým způsobem by se dal přirovnat k našemu o několik kategorií lepšímu Vieweghovi, nebo ještě lépe – k Olze Tokarczukové v kalhotách, neboť ho čtou jak prostí, obyčejní a v literatuře nezainteresovaní lidé, tak i odborníci a intelektuálové.) Ale obraťme pozornost ke knize samotné...

Už jenom s překladem jejího názvu nastává problém. „Pod mocnym aniołem“ je název konkrétní hospody, kterou autorovo alter ego navštěvuje, mnohem víc by tu však sedlo ono londonovské „Démon alkohol“. Přestože chvílemi vyznívá jako strojená a dobře narafičená fikce na čtenáře, kterého nezajímají filosofická moudra, ale který chce slyšet především šokující výpověď bohéma – pijáka , z koketerie s upřímností vychází nakonec ona druhá dáma vítězně. Pilchovi nechybí jak sebekritický odstup, tak ani vtip a teplo lidské nedokonalosti, stejně jako vědomí vlastních proher a chyb (a v mlhavé dálce jakási šance na „nápravu“).

„Každý má takového ďábla, jakého si zasloužil, a lepší ďábel z flašky hořké žaludeční než žádný...,“ přiznává Pilch na rovinu, společně s faktem, že je „od hlavy po paty umazaný a zablácený 1.osobou singuláru“. Sebestředností a sebelítostí, která je typická snad pro každou fyzickou, ale i psychosomatickou závislost, je propojeno celých 250 stran jeho prózy. Stejně jako anděly, ďábly, přízrakem mladé dívky ve žlutých šatech (která je nakonec tím nejúčinnějším andělem a která ho z vlastní sebelítosti nakonec vysvobozuje) a zároveň osudy dalších lidí, kteří určitým způsobem dráhy autorovy potěmkinovské reality alkoholika na nějakou dobu zkříží.

„Propil jsem 20 let, to znamená 2380 flašek vodky, 2220 vín a 2250 piv, a tedy 70 000 zlotých...,“ balancuje na hranicích mezi stabilitou a útěkem hrdina – literát a v rozhovoru se od svého ďábla – anděla dozvídá: „Také je mi líto svého osudu, radši bych byl ďáblem Fjodora Michailoviče Dostojevského nebo Thomase Manna, ale stalo se, že jsem ďáblem Juráše. Je mi to líto, ale jsem s tím smířen. Jak je vidět, každý má takového autora, jakého si zaslouží...“

Ano, i každý čtenář má autora, jakého si zaslouží (a především sám vybere). Pokud potom bude při hodnocení knihy v rámcích měřítka dobrá – špatná posuzovat nejen autorovy literární kvality a schopnosti, ale i celkový pocit z textu, vychází z toho Pilchův román pozitivně.