Helen Fieldingová zůstane asi navždy spjata s příběhem Bridget Jonesové, který si získal (hlavně) čtenářky po celém světě a velice úspěšná byla i povedená filmová verze. Úspěch Deníku Bridget Jonesové je téma skoro na sociologickou studii; z literárního hlediska je mnohem zajímavější, zda se Fieldingové podařilo výkon zopakovat.

Její nejnovější román Olivia Joulesová a příliš bujná fantazie (Olivia Joules and the Overactive Imagination) se měl okamžitě stát světovým hitem – o čemž svědčí i to, že se anglický originál objevil téměř okamžitě na pultech většiny pražských knihkupectví nabízejících cizojazyčné knihy. Přesto se asi nestane takovým trhákem jako předchozí román. A to hlavně proto, že zatímco s Bridget Jonesovou se spousta čtenářek dokázala ztotožnit, s Oliviou Joulesovou to tak snadno nepůjde.

Olivia Joulesová má stejný problém jako protagonistka předchozího románu – nemůže najít partnera. Na rozdíl od Bridget Jonesové je však krásná, není při těle, a může si vybírat. A pohybuje se – podobně jako dnes autorka, jež se přestěhovala mezi kalifornské celebrity – ve velmi vysoké společnosti: i proto jisté části románu odrážejí tolik módní, a patrně čtenářsky žádanou zálibu v tzv. „branding“ neboli zahrnutí slavných designérských značek do románu, některé pasáže tak vypadají jako převzaté ze společenského časopisu. Ale zpět k hlavní postavě: Olivia Joulesová se po tragické smrti rodičů dokázala úžasně vypracovat, začala pracovat na volné noze jako novinářka pro společenskou rubriku Sunday Times a časopis Elan – v obou titulech si vysoce cenili jejího geniálního psaní, ovšem měli trochu obavy z její „příliš bujné fantazie“. A oprávněně. Olivia Joulesová dospívala k úsudkům velmi rychle a ne vždy se od boku trefila. Nicméně právě v případě, který je vlastně zápletkou tohoto románu, se trefila – a celkem přesně.

Když si na svých šéfech vydupala, že ji vyslali na služební cestu na Floridu, ještě vůbec netušila, že to, co začíná jako příjemný výlet za reportáží o společenské smetánce v Miami, zcela změní její život – intimní i pracovní. Na večírku s ní totiž začne flirtovat producent jménem Feramo. Ten se představuje jako Francouz, ale Olivia – zcestovalá a znalá několika jazyků – záhy tuší, že jeho původ je spíše arabský. Podezření se později potvrdí a ona dospívá k přesvědčení, že Feramo není žádný producent, ale Usáma bin Ládin. Když o tom informuje své šéfy, okamžitě je vyzvána, ať přestane blbnout a nejbližším letadlem se vrátí do Londýna. Druhý den ráno však v přístavu exploduje mohutná výletní loď a Olivia je přesvědčena, že její instinkt je správný. Není – ale něco na tom podezření je.

Sleduje Ferama, který ji eroticky přitahuje, do Kalifornie, pak do Latinské Ameriky, na chvíli se vrací do Londýna – a příběh postupně spěje k dramatickému finále. Prozradit zde víc by bylo nemístné.

Už po chvíli je jasné, že tento román není sondou do duše obyčejné ženy, ale thriller. Bohužel, Fieldingová zabrousila do žánru, kde se musí potýkat s velkými předchůdci, a to vůbec není snadné. Trochu zarážející je už skutečnost, že kniha se až nápadně podobá současným filmovým „bondovkám“ – jen s tím rozdílem, že Bondem je teď žena. Po čistě literární stránce je už po několika stránkách nasnadě, že Fieldingová se vůbec nemůže rovnat mistrům typu Johna Le Carré. Její kniha je příliš prvoplánová, schematická, navíc je zřejmé, že Fieldingová nedisponuje dostatečně hlubokými znalostmi světa, v němž operují zpravodajské služby (anebo tyto znalosti přinejmenším nedokáže přesvědčivě podat).

Na druhé straně velkým plusem je výrazný příběh, byť inspirovaný „příliš bujnou fantazií“. Kniha se čte velice dobře a jako výrazně oddechové čtivo ji nelze než vřele doporučit – je jen škoda, že při zajištěné pozornosti čtenářů i médií se Fieldingová nepokusila o něco ambicióznějšího.