Kvůli jeho tematice románu Domov na konci světa byl pak autor rázem považován za významného gay spisovatele a svými dalšími díly toto své postavení víceméně potvrdil a ještě zvýraznil.

Hlavními postavami tohoto díla a také jeho čtyřmi vypravěči jsou Jonathan a Bobby, kamarádi z dětství, Jonathanova matka Alice a konečně Clare, Jonathanova a později i Bobbyho přítelkyně. K nim ještě patří další výrazné postavy, Jonathanův otec Ned, Jonathanův milenec Erich a Bobbyho rodiče a starší bratr Carlton. Časové rozpětí románu sahá od šedesátých let až ke konci let osmdesátých minulého století a děj se z Ohia přesunuje do New Yorku a také do Arizony. Mezi Jonathanem a Bobbym se v dospívání rozvine intimní homoerotický vztah. Ještě než se jejich cesty na dlouhou dobu rozdělí, odhalí pravou podstatu jejich přátelství Jonathanova matka Alice. Nadaný Jonathan pak z ohijského Clevelandu odjede studovat do New Yorku a Bobby, který postupně ztratí za velmi tragických okolností obdivovaného bratra i rodiče, si v domě Alice a Neda vymění jakoby s Jonathanem místo a stane se jejich „náhradním“ synem. Zatímco Jonathan si v New Yorku užívá studentského života a střídá své lásky, Bobby pracuje v pekařství a vede samotářský život jen se svou novou rodinou. Kvůli Nedově nemoci se však oba manželé musí přestěhovat z vlhkého Clevelandu, ležícího u jezera Erie na severu USA, do suché pouštní Arizony a Bobby se rozhodne zkusit své štěstí v New Yorku, protože jinde nikoho nezná. To už Jonathan bydlí v bohémské čtvrti Greenwich Village s blízkou přítelkyní Clare a živí se jako novinář, píšící sloupky o newyorských restauracích, barech a kavárnách. Bobby se nastěhuje k nim a začíná nová fáze vztahu nejen s Jonathanem, ale i s Clare, neboť se mezi nimi vytvoří zajímavý trojúhelník. Další fáze nastane ve chvíli, kdy Clare otěhotní a trojice se rozhodne vychovávat dítě společně. Opustí New York a usadí se na venkově. Rozpad této „nové“ rodiny je však nevyhnutelný…

Mohlo by se zdát, že půjde o nějaké sladkobolné melodrama, opak je však pravdou. Z příběhu na nás dýchne kus reality, dějové zvraty jsou logické a psychologicky zdůvodněné a především je celá kniha ozvláštněna čtyřmi střídajícími se vypravěči, z nichž každý má svůj pohled na probíhající události a autorovi to navíc umožňuje přeskočit nedůležité okamžiky a přejít vždy rovnou k těm klíčovým pro jeho hrdiny. Navíc je to kniha svým tématem jistě i provokující zvláště v dnešní době, kdy se neustále v mnoha zemích a také u nás diskutuje (a někde to již bylo přímo povoleno) o umožnění sňatků osob stejného pohlaví, o možnosti adopce dětí u takovýchto párů, stejně jako o tzv. krizi klasické rodiny i jejím možném „ohrožení“ ze strany právě zmíněných svazků homosexuálů nebo leseb. Mnohovrstevná kniha má pak ještě řadu dalších významných aspektů a nuancí.

Najdeme zde jakési tři fáze příběhu ve třech částech románu: dětství a dospívání v první části, hledání sebe sama a krize v části druhé a idyla a její konec v části třetí. Děj je pak rámován nejprve zmínkami o legendárním rockovém megakoncertu ve Woodstocku, který zejména pro Bobbyho představuje vysněné místo hudby a svobody i komunity hippies. Ve Woodstocku se Clare při koncertu seznámila také se svým manželem, s nímž se později rozvedla, a Bobby je pak fascinován, když se dozví, že se Clare akce zúčastnila. (Oba však mají svůj pohled: Bobby vysněný ideál, o němž jen slyšel vyprávět legendy, Clare pak skutečnost, která byla jiná: hluk, bláto, drogy.) A konečně přímo tam jakoby symbolicky skončí cesta tří hrdinů, když zde najdou své útočiště a vytvoří zde svou „novou rodinu“. Symbolicky vyznívá i název románu: oproti New Yorku je venkov skutečně jako na konci světa, ačkoli z New Yorku do Woodstocku to tak daleko není. Hudba samotná zde hraje velmi důležitou roli, neboť všechny hlavní postavy hudbu milují, neustále ji poslouchají nebo jim zní v hlavě či o ní mluví. Je také prostředkem sblížení některých postav (např. Alice s Bobbym i s pubertálním synem). Autor si také libuje v kontrastech: maloměstský Cleveland proti megapolis New Yorku, vlhký Cleveland proti suché a zase jinak nevlídné Arizoně, hlučné velkoměsto New York proti venkovské idyle Woodstocku. Cunningham je dostatečně otevřený v dialozích, v názorech na partnerské soužití a na rodinu i v erotických scénách, přitom si však zachovává určitou jemnost, jisté meze, které nikdy nepřekročí, takže nesklouzne k vulgárnosti.

Postavy jsou velmi dobře prokreslené a odstíněné: Jonathan je nevyrovnaný, poněkud sobecký, stále se hledá, ale dokáže i hluboce milovat. Bobby je postava jakoby z jiného světa, nevinný, naivní, nesobecký až jednoduchý, mlčenlivý, věrný, jakoby bez ambicí, ale přitom velmi citlivý a oddaný. Clare je velmi moderní a pokroková žena s uměleckými sklony, vymykající se běžným stereotypům, trochu ochranitelka obou „slabých mužů“ a pak milující matka. Alice je typem ženy v domácnosti nespokojené v manželství s mužem, který přitom není zlý, ale jaksi nesplňuje to, co by si ona představovala; a přitom vlastně ani neví, co přesně by chtěla či jak by to změnila, není schopna té změny a tak podléhá setrvačnosti a teprve po mužově smrti radikálně změní svůj život po všech stránkách: vzhled, zaměstnání, mladší milenec. Ned je tichý a nenáročný muž, majitel kina, v němž tráví většinu času, možná trochu záhadný samotář, ale se smyslem pro rodinu a s dobrým vztahem k synovi. Jonathanův dlouholetý milenec Erich je věčný outsider, smolař, který stále touží nějak se prosadit, jednou jako herec, pak zase díky nejrůznějším kurzům, jež absolvuje, a nakonec bohužel ještě ke všemu umírá nakažen AIDS.

Tři hlavní postavy také pocházejí z nefunkčních či narušených rodin: Jonathan nemůže nevnímat chlad mezi Alicí a Nedem, Bobby postupně přijde o celou rodinu a Clare se místy letmo zmiňuje o otcově opilství a násilnictví. Alice se zase vdávala za Neda velmi mladá a nezkušená, jen aby unikla rodině a jižanskému maloměstu. Hlavní trojice se pokouší vytvořit novou rodinu, ale žije v rozpolcenosti, která se nedá dlouho vydržet: každý z trojice je zamilován do ostatních dvou a Jonathan navíc udržuje dlouhodobý vztah s Erichem, který je však založen jen na sexu (sám Jonathan smrtelné nemoci uniká, neboť se s Erichem zavčas rozešel). Potom ještě navíc přijde dítě a tak jejich experiment nutně zkrachuje. Ve vztahu Jonathan – Erich navíc autor vylíčil jeden takový vztah typický pro dnešní dobu: je založen pouze na sexu, duše zde nehraje roli, partneři spolu o sobě příliš nemluví, o tom druhém toho mnoho neví; pokud je však na této úrovni vztah udržován dlouhodobě, jak dlouho takto může fungovat? A neztroskotá pak právě ve chvíli, kdy nám to najednou přestane stačit, ale již není možné se k sobě duševně přiblížit, ačkoli tělesně se tak již stalo? Paradoxně však nemocný Erich hledá pomoc právě u Jonathana a on mu ji společně s Bobbym poskytne.

Cunningham se vedle těchto složitých vztahů partnerských či rodinných (je to nejen ona „nová rodina“ ve třech, ale i rodina Jonathanova a Bobbyho) zabývá také dalšími důležitými věcmi života: vedle sexu a lásky je to také nemoc a smrt (Nedova, Erichova) nebo jakési dědictví, které si chtě nechtě každý z nás s sebou nese po svých blízkých; zde se např. musí Jonathan vyrovnat s posledním otcovým přáním a „nějak“ po jeho smrti naložit s jeho popelem, který mu Alice předá a sama s ním už nechce mít nic společného, protože se od Neda již odpoutala a začala nový život. Nejpozoruhodnější je pak ona již zmíněná idyla na počátku třetí části, pokus o založení nového typu rodiny, o život na venkově, o odchod z velkoměsta i opuštění dosavadních činností (zejména u Jonathana, který se z novináře stane majitelem restaurace). Idyla, již představují dítě, domov, rodina, venkov, restaurace a zpočátku úspěšné soužití jedné ženy a dvou mužů s dítětem, se postupně rozpadá až k drastickému závěru, který však opět působí velmi realisticky a vlastně logicky: čtenář vytuší, že tahle „pastorální symfonie“ nemůže trvat věčně. Jako přízrak se zde objeví nemocný vyhublý Erich, který pochopitelně vyděsí zejména Jonathana, jehož už mnohokrát vzhledem k jeho minulosti napadla možnost, že se mohl nakazit AIDS (jsme v polovině 80. let 20. století, kdy se epidemie AIDS objevila především mezi homosexuály). A Clare, milující oba muže, ale mnohem víc své dítě, nakonec odejde. Citlivý Bobby to vytuší a přesto nic neudělá, zatímco Jonathan věří, že Clare jede jen navštívit svou matku. Jonathan je příliš sobecký, aby si možnost takové „zrady“ připustil.

Autor si libuje v bohatých metaforách, má smysl pro detail, neulpívá na zbytečnostech a většinou pohání děj kupředu rychlými skoky a změnami vypravěčů; když už hrozí pocit zdlouhavosti, vždy včas poskočí zase dál nebo změní vypravěče. Román se rozhodně nenese jen v tragickém či vážném tónu a takové není ani jeho vyznění: to je naopak plné vyrovnanosti a naděje. Najdeme zde řadu krásných tragikomických scén, z nichž k těm nejlepším patří party u Bobbyho rodičů, která vyvrcholí tragickou náhodou, při níž zemře Bobbyho starší bratr Carlton (Bobby pak najde „náhradního“ bratra v Jonathanovi, jako najde po smrti rodičů „náhradní“ rodiče v Alici a Nedovi); dále postupné sblížení Alice s Bobbym i s pubertálně vzpurným Jonathanem, které začíná poslechem rockové hudby a vrcholí společným kouřením trávy a kdy se upjatá vzorná hospodyňka neobvykle „odváže“; Alicino přistižení Jonathana a Bobbyho v intimní chvíli a její následné přemýšlení o synově homosexualitě, kterou tušila, ale nechtěla si ji přiznat; scéna Alice s Clare a hádka Jonathana a Bobbyho po Nedově pohřbu; scény života na venkově u Woodstocku.

Víceméně jediným záporem na tomto vynikajícím románu je jisté splývání jednotlivých vypravěčských hlasů. Všechny čtyři střídající se monology jsou vlastně stejné, jejich jazyk není nijak rozdílně charakterizován či individualizován a přitom jsou čtyři vypravěči románu velmi rozdílní. Jiný je jejich pohled na život či na vztahy, jejich „příběh“, ale v rovině jazykové jde o promluvy stejné, takže místy až přehlédneme, čí promluvu právě čteme. Nejrozporněji se to jeví zejména u Bobbyho, který je prezentován jako až jednoduchý prosťáček, „bloud“, člověk mimo reálný svět (rozhodně ne však hloupý či citově zakrslý), a přitom je i styl jeho promluv stejný jako u ostatních čtyř vypravěčů. Nicméně tím nechci říci, že by využití čtyř hlasů bylo zbytečné nebo samoúčelné, naopak svou funkci plní dobře. Zejména pak hlas Alicin je jasným obohacením celého románu: je to hlas starší ženy, manželky a matky, takže její pohled i její příběh a zkušenosti jsou zcela jiné, než Jonathanovy, Bobbyho a Clařiny.

Ve vynikajícím překladu Miroslava Jindry tak máme možnost poznat další dílo výrazné postavy současné americké literatury. Závěrem jen dodávám, že podobně jako Hodiny dočkal se i Domov na konci světa své filmové verze (2004), která však nebyla zdaleka tak zdařilá a úspěšná jako adaptace mnohem složitějších a neobvyklejších Hodin.