Českému čtenáři se opět dostává do rukou svazek z povídkářské dílny uruguayského klasika Maria Benedettiho souhrnně nazvaný Psaní do schránky času. Celá sbírka je jakousi směsicí anekdotických črt, slovních erotických předeher či milostných scén, existenciálních monologů, tragických či nostalgických reminiscencí, kde se jakoby kyvadlově střídá melancholie, pocit marnosti, lehká ironie nebo vztek. Jako celek však dílo působí kompaktně, se stmelujícím tématem vyrovnávání se s bolestnou minulostí a hříchy mládí na sklonku života. Shodou okolností je to na magickém přelomu tisíciletí, kdy nám Benedetti, opět osobní, laskavý a lehce (sebe)ironický, otevírá své plamenné stařecké srdce, aby nám povyprávěl něco o jiných a o sobě a důstojně se rozloučil.

Kniha má čtyři části: Kouřové signály, Psaní do schránky času, Roční doby a Epilog. Každá část je uvedena básní, která čtenáři naznačí či poodkryje významy, které pak odhalují následující povídky. Hned v části první najdeme absurdní momenty vyšinutých nebo něčím výjimečných postav (Zdálo se mu, že ho zavřeli; Otakárek) a událostí (Tango cambalache), které jsou tu a tam protkané milostným příběhem nebo erotickou scénou (Rozmluva, Noční loupež, Robinsoni, Nepřítomnost). Starým dobrým časům zase autor vzdává hold povídkou U starýho Tupí. Vše tak, jak praví verš v úvodní básni Kouřové signály: „cetky a tretky vzpomínání/ chlípnost“.

Autorovo alter ego či přítomnost jeho stínu vytušíme v nejsilnějším textu této části Zrcadlo nevrhá stín, ačkoli povídka paradoxně pojednává o absenci stínu. Tradiční klišé „nastavování zrcadla“ je překonáno právě motivem stínu („Zrcadlo nevrhá stín. Stín vrhají těla, ne obrazy.“). Vypravěč se před zrcadlem zároveň vyrovnává s přítomností smrti, se svým stářím, s vyprázdněným přeludem, na který hledí do zrcadla: „Tenhle Renato ve rtuťovém zrcadle – zrcadlí snad moje plechové nic?“ Ve vynikající povídce Tak trochu pokrytci zase nešetří ironií na spisovatelské a novinářské řemeslo.

Benedetti, jehož lze považovat za angažovaného levicového realistu, nemohl opomenout odkaz na období uruguayské vojenské diktatury. V povídkách Devatenáctka a Nepřítomnost přímo naráží na historický fenomén takzvaných „zmizelých“, tj. obětí režimu, u kterých většinou nikdo nevěděl, zda byly skutečně zavražděny, nebo zda dosud žijí.

Část, podle níž byla nazvaná celá sbírka, má epistolární charakter. Text je tudíž intimnější, realističtější, přímočařejší. Každou povídku tvoří jeden dopis adresovaný někomu, kdo určitým způsobem vstoupil do života odesílatele. Opět zde narážíme na situaci, která je důsledkem kruté diktatury. V povídce-dopisu nazvaném S delfíny pisatelka-vypravěčka líčí své nepravé matce, že její praví rodiče byli vyhozeni z letadla do moře a že byla vychovávaná v rodině, která aktivně spolupracovala s režimem. Podobné téma se objevuje v povídce Záznamník, kde si volající vyřizuje účty s bývalým exekutorem. Opět se zde objevuje stáří, samota a hlavně blízkost smrti (Letitá nevinnost, Smrt je na hovno, Kyselá příchuť). Celou tuto plejádu vyřizování si účtů a zpovědí korunuje povídka Vlastnoruční závěť stenografa Rogelia Velasca, který svým přátelům a nejbližším odevzdá vše konkrétní i abstraktní a nakonec svou závěť hermeticky uzavře odevzdáním své odevzdanosti.

Část Roční doby je variací na předchozí témata. Zde se témata kondenzují a prostorově soustřeďují do zúženého prostoru ohraničeného ulicí, rodinným kruhem nebo čtyřmi stěnami, za nimiž ve čtyřech povídkách symbolicky proběhnou klíčové momenty v životě jednotlivých postav. Základní struktura povídek je prostá. Postavy prožívají svým způsobem svou etapu života, do něhož zasáhne nějaká vnější okolnost. Buď jsou to opuštění outsideři někde na periferii města, nebo postavy chráněné teplem rodinného kruhu. V povídce Jaro těch druhých hrdinu vytrhne ze samoty a opět vtáhne do života jarní sexuální scéna odehrávající se na ulici před jeho chatrčí. A například v povídce Letní mrak je to drásavý záběr v televizi na neduživé africké dítě. Na závěr si hrdina v povídce Pravá zima v den svých osmdesátin promítne prostřednictvím různých knih svůj život, který skončí v okamžiku, kdy očima zavadí o Maeterlinckovu knihu Smrt a naprosto přirozeně, bez patosu zemře: „Po tomto příznaku poslední zvědavosti cítí pan profesor Aníbal Esteban Couto náhlou malátnost. Zavírá tedy oči. Pravděpodobně je už znovu neotevře.“

Benedetti však svým čtenářům nedopřeje závěr suchým, lehce ironickým konstatováním smrti. Proto přidává Epilog s básní nazvanou Definitivní tečka, jejíž poslední verše zní: „já vcházím bosou nohou do století/ mám nahé srdce a osud bezkřídlý/ nezahájíme ho však mrtvými chimérami/ nýbrž bolestnou radostí.“ Těmito verši a závěrečným oxymóronem se možná autor loučí s tím, že sdělil vše, co potřeboval. Po přečtení knihy však nevypadá, že by se chtěl definitivně odmlčet, neboť Benedettiho povídky jsou plné neuvěřitelné energie, jsou svižné, psané s obdivuhodnou lehkostí. Zásluhu na tom má bezpochyby i zdařilý překlad. Celkový dojem jen tu a tam narušuje překlep, gramatická nebo stylistická chyba.

Většině povídek nechybí závěrečná pointa, málokterá čtenáře zaskočí nějakou absurdní schválností, ambivalencí nebo neuchopitelnou fantastickou hrou, jak se stává například u Cortázara. Ani zde nelze hledat nějaký silný existenciální pocit rozervanosti či odcizení, přestože je ústředním tématem stáří, samota a smrt. Benedettiho jedinou snahou je podat svědectví a mile potěšit mnohého laskavého čtenáře. A vskutku potěší.