Kniha Hany Šedinové zaujme na první pohled svou elegantní plátěnou vazbou a barevným obrázkem drahokamového výbrusu na obálce, jenž koresponduje s námětem knihy zabývající se drahokamy Svatováclavské kaple. Podle obecněji formulovaného titulu knihy by čtenář mohl očekávat rozličné způsoby zpracování tématu (např. mineralogické pojednání o kapli sv. Václava a jejích drahokamových inkrustacích), autorka však se svými východisky a záměry seznamuje hned v předmluvě: snaží se poodhalit ideové pojetí výzdoby této kaple, a to na základě interpretace symboliky drahokamových inkrustací na jejích stěnách.

Autorka v recenzované knize předkládá čtenáři vyzrálou studii, v níž zúročila svou mnoholetou práci ve Slovníku středověké latiny v českých zemích, kde se zaměřila na latinskou mineralogickou terminologii. Cenné zkušenosti, jež autorka získala nejprve na poli středolatinské lexikografie, přinesly následně další plody v podobě šestnácté knihy Isidorových Etymologií, kterou přeložila.[[1]] Nespokojila se pouze s přetlumočením Isidorova latinského pojednání o kamenech a kovech, ale překlad doprovodila obsáhlým poznámkovým aparátem, kde se snažila vysvětlit především etymologie řeckých a latinských názvů kamenů. Tuto fázi práce, kterou provázelo uveřejnění celé řady dílčích studií,[[2]] považuje sama autorka za jakési přípravné období, po kterém se rozhodla věnovat symbolice drahých kamenů. S pomocí středověkých exegetů se tak recenzovanou knihou vydala na cestu hledání významů sakrálního prostoru Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta a jejích možných interpretací. Tyto cíle, které si autorka klade, se na první pohled jeví snad až příliš ambiciózně a při neadekvátním uchopení dané problematiky by mohly snadno vyústit v hypotézy, které se středověkému umění, – zejména jeho možným výkladům –, snažíme mnohdy implantovat z pozice dnešního moderního člověka. Autorčin přístup je však jiný. Na základě detailní znalosti latinských textů se postupně probírá významy drahokamů, jak je zmiňují  středověcí autoři, aby pak na tomto solidním základě – na rozdíl od uměleckých historiků neberoucích často v potaz řeč dobových pramenů – mohla vybudovat svou novou interpretující konstrukci. Právě v precizní výstavbě celého textu knihy, logicky uzavřeného a završeného v závěrečných úvahách, lze spatřovat jeden z hlavních kladů recenzované publikace. Spíše než o detailní popis jednotlivých dílčích úvah se v dalším zaměřím spíše na metodologická východiska a koncepci, které autorka zvolila a na jejichž základě dospěla ke svým závěrům.

Autorka nejprve v úvodu své práce detailně seznamuje s dosavadním bádáním v oblasti interpretace Svatováclavské kaple a podává základní směry výkladů tohoto prostoru. Především se svými úvahami snaží vyhranit vůči nejrozšířenějšímu interpretačnímu schématu, na jehož základě je Svatováclavská kaple pojímána jako architektonické ztvárnění nebeského Jeruzaléma. S touto teorií polemizuje autorka již v úvodních partiích své knihy. Naproti tomu považuje za nosnou interpretaci Jaromíra Homolky, která zazněla v souvislosti s ikonografickým popisem kaple sv. Kateřiny a kostela Panny Marie na Karlštejně, v níž autor upozornil na vypjatý vztah Karla IV. k relikviím, zvláště potom ke Kristovu kříži a dalším nástrojům Kristova umučení.[[3]] Protože je i v kapli svatého Václava velmi silně přítomna úcta ke svatému kříži a pašijovým relikviím, klade si autorka hned v úvodu otázku, zda není možné i zde v tomto sakrálním prostoru uvažovat spíše o tomto pojetí. Tuto hypotézu se v dalších kapitolách snaží doložit na základě pečlivého zkoumání možných inspiračních zdrojů a rovněž hledá odpověď na otázku, nakolik může symbolika drahokamů pomoci k celkové interpretaci Svatováclavské kaple.

Kniha je rozčleněna do čtyř větších celků. Autorka se nejprve zabývá drahokamovou výzdobou Svatováclavské kaple a dalších památek zhotovených z podnětu Karla IV. Po potvrzení teorie, že úcta ke svatému kříži a pašijovým relikviím měla pro Karla IV. zásadní význam a objevuje se jak v ikonografii kaplí na Karlštejně, tak v kapli sv. Václava, se autorka v dalším zkoumání zaměřuje na možné inspirační zdroje, jež Karlu IV. mohly posloužit pro vlastní koncepci a výzdobu Svatováclavské kaple a kaplí na Karlštejně. Nejprve zkoumá vyobrazení drahokamů v knižních iluminacích nebeského Jeruzaléma, dále se zabývá drahokamy v sakrálním prostředí a na středověkých klenotech a relikviářích. Také na tomto místě konstatuje, že přes veškerou uměleckou volnost, s níž středověcí umělci ztvárňovali nebeský Jeruzalém, nelze s definitivní platností stanovit, zda byla Svatováclavská kaple koncipována na tomto myšlenkovém základě; v každém případě však pro tuto interpretaci nenachází přesvědčivé důkazy. Velmi zdařile probírá podněty, které Karel IV. mohl nabýt na svých cestách a jež patrně posléze uplatnil ve svých uměleckých záměrech. Jako jedno z míst, které mohlo nepochybně sehrát svou roli jako ideový vzor pražské kaple, uvádí autorka Saint-Chapelle v Paříži, jež byla vybudována jako místo uložení Kristovy trnové koruny. Za další možnou francouzskou inspiraci označuje autorka rovněž benediktinské opatství Saint-Denis, situované před pařížskými branami, jež bylo proslulé svými nákladnými sbírkami, cennými relikviemi a rozličnými liturgickými předměty bohatě vykládanými drahokamy. Vedle těchto možných podnětů seznamuje autorka s říšskými klenoty a poklady cášského dómu, s nimiž byl římský panovník rovněž několikrát konfrontován a v neposlední řadě upozorňuje na výzdobu římských bazilik, zejména jejich mozaik a podlah, s nimiž se Karel IV. rovněž seznámil. Všechna tato místa Karel IV. opakovaně navštívil a lze předpokládat, že jako člověk s vytříbeným vkusem patrně nebyl k jejich výzdobě lhostejný. Naopak se jim svou Svatováclavskou kaplí, která představovala ideový svorník českého království a spočívaly zde ostatky světce a mučedníka sv. Václava, středobodu českého pantheonu, mohl snažit vyrovnat.

Jádro knihy představuje autorčina pečlivá filologická práce, kterou prezentuje v obsáhlé kapitole nazvané Inspirační zdroje v Písmu a v exegetické literatuře (str. 82–149). Upozorňuje zde na nejednoznačnost středověké a moderní nomenklatury, která by při pouhém mechanickém přebírání současných mineralogických názvů neodpovídala středověkému chápání a byla by tak zavádějící. Ve svých závěrech předpokládá, že drahokamy, kterým středověcí exegeté věnovali značnou pozornost a zabývali se jejich symbolickým výkladem, byly ve Svatováclavské kapli zvoleny záměrně tak, aby vhodně doplnily a takříkajíc barevně ilustrovaly pašijový cyklus. Celou kapli následně interpretuje nikoli jako obraz nebeského Jeruzaléma (i když dokládá, že na stěnách kaple lze s jistou tolerancí identifikovat všechny drahé kameny, o nichž hovoří Zjevení Janovo), ale odvíjí svůj výklad především od hrobu svatého Václava, který se v tomto posvátném prostoru nachází. Proto by tak podle autorky bylo možno vidět souvislost mezi Kristem trpícím, svatým Václavem, mučedníkem a současně přemyslovským panovníkem a předchůdcem Karla IV., a samotným lucemburským panovníkem, sběratelem relikvií (s důrazem na nástroje utrpení Krista), jako následovníkem Krista, který se jako křesťanský panovník staví po jeho boku. Toto pojetí autorka přesvědčivě dokládá i symbolikou drahokamů, jež se zde nacházejí a které svou barevnou kombinací (zeleno-červenou a modro-červenou), – budeme-li následovat výklad středověkých exegetů –,  akcentují cestu ke spáse, jíž je možné dosáhnout prostřednictvím přijetí Krista při křtu a mučednictvím (v kapli zdůrazněným symbolikou kříže). Drahokamy Svatováclavské kaple, uzavírá autorka, je tak možno chápat jako doprovodnou výkladovou linku, která sice poněkud sofistifikovaněji, přesto však v souladu s celkovým pojetím kaple, tlumočila návštěvníkovi těchto posvátných sakrálních prostor tentýž ideový obsah: důraz na pašijový cyklus a úctu před ním.

Svou prací, vycházející z filologické interpretace středověkých textů, autorka ukázala další možnosti výkladů středověkých uměleckých děl, pro jejichž spolehlivou interpretaci chybí opora v autentických svědectvích současníků. Nespokojila se s navyklými výkladovými stereotypy, které se v souvislosti se Svatováclavskou kaplí dosud vyskytovaly, a přiblížila se tak patrně blíže mentalitě středověkého člověka. Recenzovaná kniha není jednoduchou četbou, protože podává na poměrně malém prostoru velké množství rozličných informací a klade na čtenáře vysoké nároky. V tomto bodě lze snad spatřovat určitou slabinu knihy, jež od svého potenciálního čtenáře požaduje hlubší preliminární znalosti. Zde mám na mysli nejen povědomí o srovnávaných uměleckých dílech, které autorka uvádí (dílem z Čech, dílem z Evropy), ale především bližší obeznámenost se způsobem práce středověkých exegetů a jejich symbolického uvažování. Pokud totiž čtenář netuší mnoho o povaze středověkých uměleckých děl, snadno uvízne v hutných úvodních kapitolách a nedocení závěry, k nimž autorka na základě důkladné analýzy středověkých textů dospěla. I když je nutno počítat s tím, že kniha bude promlouvat především k odborné veřejnosti (ať již ke středolatinským filologům či uměleckým historikům), přesto by snad bylo vhodné podat čtenáři pomocnou ruku a již v úvodu objasnit způsob práce a zamýšlený postup jednotlivých dílčích úvah. Širší publikum či běžní návštěvníci kaple sv. Václava na Pražském Hradě by tak podle mého názoru rozhodně uvítali, kdyby se s výsledky autorčina bádání měli možnost seznámit ve zjednodušené podobě (např. v průvodci po katedrále sv. Víta nebo na CD umožňujícím virtuální procházku kaplí či bližší náhled na některé zajímavé detaily umělecké výzdoby v kapli).

Závěrem lze shrnout, že recenzovaná kniha je přínosná hned z několika hledisek: ukazuje nové interpretační možnosti a způsoby využití středověkých textů a uměleckým historikům zároveň dává nová východiska, na nichž je možné v jejich dalším bádání stavět. Z uvedených důvodů si recenzovaná kniha jistě zaslouží pozornost a neměla by být opomenuta zejména odborníky zabývajícími se uměním doby Karla IV.

POZNÁMKY
[[1]] Isidor ze Sevilly, Etymologiae XVI (překlad, úvod a poznámky Hana Šedinová), Praha 2000.
[[2]] Srv. bibliografii v recenzované knize na str. 199.
[[3]] Homolka, J. Umělecká výzdoba paláce a menší věže hradu Karlštejna, in: J. Fajt (vyd.), Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. Umělecká výzdoba posvátných prostor hradu Karlštejna, Praha 1997, str. 96–142.

vyjde v časopise Umění