Dobrodružství Miguela Littína v Chile
García Márquez, Gabriel: Dobrodružství Miguela Littína v Chile

Dobrodružství Miguela Littína v Chile

Márquez nám v knize Dobrodružství Miguela Littína v Chile ukazuje, že zvládá mnohem více poloh, než jen magický realismus vrcholných děl Sto roků samoty a Podzim patriarchy.

Kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez (1927), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1982), začínal jako žurnalista a později napsal několik próz, které můžeme označit jako reportážní či dokumentární; česky již vyšla Zpověď trosečníka a k vydání se chystá Zpráva o jednom únosu. Dobrodružství Miguela Littína v Chile z roku 1986 má velmi zajímavé téma a čtivou formu, takže se čte jako opravdu napínavé dobrodružství, které ubíhá jako film; sama o sobě by próza stála za zfilmování.

Miguel Littín (1942) je chilský režisér, který se věnoval jak dokumentární, tak i hrané tvorbě; zfilmoval např. román Aleja Carpentiera Náprava dle metody (ostatně obdiv ke Carpentierovu dílu je přítomen i v jeho vyprávění: má s sebou výtisk jeho románu Ztracené kroky, k němuž se neustále vrací). Po vojenském puči v Chile v roce 1973 musel opustit vlast jako přívrženec a spolupracovník zavražděného prezidenta Salvadora Allendeho a ocitl se na seznamu pěti tisíc emigrantů, kteří se nesmějí vrátit do vlasti. V roce 1985 se však do Chile vydal ilegálně se změněnou identitou a podobou, aby zde řídil čtyři nezávislé filmové štáby a natočil dokument o skutečné podobě diktátorského režimu generála Augusta Pinocheta. Natočený materiál se podařilo postupně propašovat do Španělska a Littín pak vytvořil čtyřhodinový televizní film a dvouhodinový pro kina (Acta General de Chile, 1986). Za dramatických okolností, kdy byla jeho totožnost prozrazena, pak musel Chile po šesti týdnech natáčení opustit podobně jako poprvé v roce 1973; paradoxně za asistence karabiníků, kteří jej naštěstí považovali za někoho jiného, kdo jen není schopen trefit na letiště a velmi spěchá, aby stihl letadlo.

García Márquez vycítil za jeho příběhem právě ten „jiný“ film: „…za jeho filmem je další, který nenatočil a kterému hrozí, že nikdy nespatří světlo světa.“ Vžil se do Littína a jeho slovy převyprávěl celý příběh. Ten se před čtenářem odvíjí v rychlých střizích a místy nostalgických, místy otřesných obrazech, v nichž se střídají vzpomínky na puč v září 1973 a pozorování současné skutečnosti. Littín natáčel především v Santiagu, ale i na jiných místech a tajně se sešel i se svou matkou, což bylo ovšem spíš náhodné než plánované, jelikož to mohlo být velmi nebezpečné. Littín nezastírá ani jisté klady režimu, které ho až překvapily, jako např. rozkvět hlavního města, a upřímně přiznává stesk po vlasti nebo to, jak těžké je žít s cizí identitou a potlačit tu svoji pravou. Kniha tak vypovídá nejen o diktátorském režimu, nejen o puči, nejen o natáčení na různých místech Santiaga a Chile, ale i o emigraci, o ztracené vlasti, o podstatě lidské identity. Littín se změní vskutku k nepoznání, takže ho ani vlastní matka nepozná. Vydává se za uruguayského obchodníka, který v Chile natáčí reklamu. Pohybuje se po známých místech a chvílemi touží vykřičet světu pravdu o své pravé totožnosti a o svém pravém poslání i o své touze žít ve své vlasti. Sám v závěru o pobytu v Chile říká: „…oněch šest týdnů, které jsem za sebou zanechával, nebylo to nejhrdinštější v mém životě, jak jsem se domníval, když jsem přijel, ale něco důležitějšího: to nejdůstojnější.“

Márquezovo vypravěčské umění je tu cele ve službách toho, aby podal pravdivé svědectví. Realistický obraz tu samozřejmě převládá. Ale v některých obrazech je silně cítit přítomnost Márqueze-vypravěče; sám Littín by jistě svůj příběh takto pěkně a čtivě nepodal. V rukou mistra slova Márqueze se vyprávění mění ze strohé zprávy v působivé vylíčení jednoho napínavého dobrodružství, za nímž se pochopitelně skrývá ještě mnohem více. Je to obraz jedné zkroušené země, kde však lidé nepřestávají doufat. Jako k naději se obracejí především ke dvěma velkým Chilanům: k poněkud idealizované podobě zavražděného prezidenta Allendeho, prvního marxisty na světě zvoleného prezidentem ve všeobecném hlasování, a k velkému básníkovi lásky Pablu Nerudovi. Pinochetův režim se marně pokoušel vymazat tyto dvě velké postavy z mysli lidí. I vzpomínka na ně působí z pera Márqueze/Littína velmi věrohodně a nepateticky. Působivý je pak i závěrečný popis natáčení v prezidentském paláci La Moneda, které bylo štábu po dlouhých odkladech nakonec také povoleno: kolem filmařů i režiséra v jedné chvíli projde ve velké blízkosti dokonce i sám diktátor. Téma diktátora je tak v knize přítomné vlastně pořád; jeho stín je natolik silný, že z něj téměř není možné vystoupit.

Littín říká, že „pro filmaře není lepší způsob, jak najít ztracenou vlast, než ji znovu natočit přímo na místě.“ Jeho filmy, které při tajném, nebezpečném a dokonale konspiračně zvládnutém pobytu v Chile natočil, sice neznám, ale z knihy samotné dýchne podivná atmosféra diktátorské země velice přesvědčivě jak díky samotnému příběhu, tak i díky Márquezovi, který nám zde ukazuje, že zvládá mnohem více poloh, než jen magický realismus vrcholných děl Sto roků samotyPodzim patriarchy. Je to atmosféra na jedné straně podivného klidu santiagských náměstí a parků a na straně druhé nesmírného napětí, které zde vládne díky neustálé přítomnosti karabiníků. Dusivá je pak atmosféra města v noci, kdy platí zákaz vycházení nebo když vypadne dodávka elektřiny: město je vylidněné, prázdné, tiché. Podivné jsou ovšem první Littínovy dojmy po příletu do Santiaga de Chile: „Na rozdíl od toho, jak nám ho líčili v exilu, Santiago působilo jako zářící město, významné budovy byly osvětlené a v ulicích vládla čistota a pořádek. Nástroje represe byly méně viditelné než v Paříži nebo v New Yorku.“ O pár dní později se však setká na náměstí s jednou starší ženou, a ta mu v jediné větě zřetelně vypoví, jaká panuje v Chile atmosféra: když se Littína zeptá, odkud je, a on odpoví, že z Uruguaye, řekne mu ona žena: „Blahopřeji vám, že máte takové štěstí.“

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vladimír Medek, Euromedia Group – Odeon, 2006, 136 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse