Jen několik drobných detailů dává tušit, že román Krvavý duben, jímž se k nám po letech vrací albánský prozaik Ismail Kadare, je příběhem z třicátých let dvacátého století. Život na náhorní plošině na severu Albánie, "tam nahoře za věčnými mlhami", se totiž striktně řídí pravidly, jež s moderním institucionalizovaným světem mají pramálo společného. Přísné zvykové právo, zvané kanun (z řeckého kanon) obsahuje i nelítostný zákon krve – bezvýhradnou povinnost mstít smrt smrtí, po mnoho generací. Důsledek? "Potoky krve mladých i starých lidí a celých generací se valily přes celou plošinu již desítky a stovky let."

Kadare nahlíží do mechanismu smrtícího stroje optikou několik osob. Mladičký Ďorg Beriša je bezprostředním aktérem v nekonečném příběhu nepřátelství mezi dvěma rodinami, příběhu, lemovaném dvaadvaceti hroby na každé straně. I na něho dojde, aby se zapojil do "tance mrtvých". Úděl přijme s trpnou odevzdaností. Spisovatel Besian Vorpsi, který do hor zamíří na svatební cestu, v intelektuální póze nadřazuje realitě romantizující ideu. Smrt, podle jeho názoru, dodává osudům horalů "cosi věčného", co je "povznáší nad bídu a nízkost existence". Jeho mladičká žena, zmateně fascinována tím, co se kolem ní děje, mu při jednom nadšeném výlevu ovšem namítá: "Prolitá krev, pomstěná krev... Mluvíš o těch věcech, jako by šlo o bankovní operace." Ale kanun, to jsou i peníze, obchod. Však se také Mark Ukačjerra, výběrčí daně, kterou musí odvést každý mstitel, zajímá jen o to, kolik "záležitosti krve" vynášejí. Osudy těchto zcela odlišných lidí se v několika málo dubnových dnech prolnou, symbolicky i fakticky potřísněné krví.

Vyprávění Ismaila Kadareho je prosté, ale o to víc sugestivní. Tíha souběžného příběhu několika postav je srovnatelná s antickými tragédiemi a jejich osudovou předurčeností. Díky tomu není Krvavý duben jen etnograficky laděnou raritou z malého, pro nás prakticky neznámého písemnictví, které se k nám navíc musí (opravdu musí?) dostávat prostřednictvím jednoho ze světových jazyků. Vlastně, nebýt Kadareho, neexistovala by v posledních desetiletích v širším povědomí českého čtenáře ani albánská literatura. Kdysi, v roce 1990, vyšel v Odeonu jeho světově proslulý román Generál mrtvé armády (slovensky byl vydán už v roce 1983). A kolem zeje prázdnota...

Ismail Kadare, od roku 1990, patří po léta k početnému zástupu nevyhlášených čekatelů na Nobelovu cenu. Zato když se v roce 2005 začala udělovat cena Man Booker International, mezinárodní odnož slavného anglického Bookera, uspěl jako první laureát v silné konkurenci (mezi nominovanými byli García Marquéz, Roth, Kundera, Bellow, Grass, Lem). Podobná ocenění mívají ovšem často mimoliterární souvislosti – u Kadarého by to mohl být původ z téměř exotické kultury i pověst opozičníka vůči starému režimu, jež ho provází i přesto, že psal také prózy heroizující Envera Hodžu. Jeho nejlepší knihy (a mezi ně patří Krvavý duben) si ovšem zaslouží pozornost nikoli pro politické či jiné peripetie autorova osudu, ale pro hodnotu textu, pro svůj styl i obsah.