Na začátku Lásky bez odporu francouzského autora stojí rodinná fotografie. Od té se odráží vzpomínání na dobu před šedesáti lety – roky druhé světové války. Zatímco však hlavní postava, která román vypráví, ve sklepě během hitlerovské okupace ukrývala milované knihy a také židovského mladíka Hermana, jeho sestra se nechala valchovat od esesáka s příznačným příjmením Hammerschimmel.

Což se po osvobození neobejde bez násilné odezvy: „Sestra říkala, že ji to znásilnění traumatizovalo. Člověk má někdy zvláštní reakce. Dokud se každý den milovala, někdy i dvakrát za den – v noci ne, poněvadž on spal v kasárnách – se zástupcem Führera na zemi, to jí nevadilo, ale jak ji jednou před obědem párkrát protáhl sousedův klacek, to se v ní něco zlomilo.“

Hlavní postava si během studijního pobytu v Německu oblíbila tamní autory, kteří se většinou po Hitlerově nástupu ocitli na indexu: „Jak byla ta němčina krásná, jak nádherný byl jazyk Goetha a Goebbelse!“ Právě proto je měl vypravěč schované za vinným sklepem – to byl jeho ráj, kde četbou trávil nemálo času.

Po celý román není odhaleno, zda je hlavní postava muž, či žena. A to přesto, že se koná svatba – ovšem se Sašou... Ani při svatební noci asexuální dojem z úvodu nevymizí: „Nešlo mi na rozum, proč se mám najednou chovat tak necudně, když se veškerá jednání před svatbou odehrávala až s neskutečnou prudérií, v eufemismech a narážkách.“

Můj kabrňák Hammerschimmel
Zatímco sestra obcovala s Hammerschimmelem, což rodině v lecčems pomáhalo, hlavní postava se zas díky ovládání jazyka okupantů stala překladatelem na gestapu, které příznačně sídlilo na náměstí Maršála Petaina, jež bylo po válce přejmenováno na náměstí Generála de Gaulla. Právě odtud jednoho dne odvedl vypravěč do svého knižního sklepa mladíka Hermana, kterého zahlédl mezi dalšími zadrženými: „Ten chlapec s tyrkysovýma očima, který byl ve sklepě, mi zachránil život. Bylo to jasné – svým skromným způsobem vstupuju do odboje.“ Právě tomuto „varšavskému krejčímu“ pak odhaloval krásu německé literatury a sklepní vězeň jej zas zasvěcoval do jazyka jidiš. Herman také konečně probudil vypravěčovu sexualitu, která však nadále zůstala zahalená mlhou. Rozierův román nicméně ukazuje sílu lásky a literatury.

Nejen nevyjasněnou sexualitou se však hlavní postava odmítla přiklonit k té či oné straně. Na konci války už totiž opravdu nebylo vůbec jasné, kde je dobro a kde zlo. Frustrovaný, zbabělý soused mohl být daleko nebezpečnější než voják v německé uniformě, osvoboditel se mohl stát rázem násilnickým okupantem. Také osud Hammerschimmela a Hermana se v závěru války osudově protnul.

Třetí román ředitele pařížského Centra pro jidiš kulturu Gillese Roziera (1963) přináší další příběh o životech, kterým válka přinesla plno utrpení, nejistoty, ale také osudových náhod a paradoxů. Většinou Rozier uměřeně vypráví, někdy však přece jen zbytečně doslovně „zvýší hlas“: „Nesnáším slovo Árijec. Odjakživa. Nemá žádný obsah, k ničemu neslouží, jen otravuje. Ale jak to vyjádřit jinak?“