Alice Winnová (nar. 1992) je irsko-americká spisovatelka a scénáristka, která sice napsala již čtyři romány, ale rozhodla se vydat až ten poslední a údajně nejzdařilejší. Jeho název In memoriam je inspirován slavnou básní Alfreda Tennysona, nicméně v něm nalezneme i odkazy na další zásadní díla anglické literatury, kterou autorka studovala na Oxfordu. Klíčovým zdrojem však pro ni byly noviny, jež na její střední škole Marlborough College vycházely v období první světové války, do kterého je příběh zasazen. Přestože by se její prvotina mohla jevit jen jako další příklad oblíbené historické fikce, Winnová žánr ozvláštnila nadčasovým příběhem o lásce dvou mladých mužů. Za román v roce 2023 obdržela cenu knihkupectví Waterstones v kategorii debutů.

Ellwood a Gaunt jsou v posledním ročníku internátní střední školy a pomalu se začínají připravovat na studium na některé z prestižních britských univerzit. Gaunt je tichý a bystrý mladý muž pocházející z bavorské rodiny, která se trvale usadila v Británii, Ellwood naopak průbojný impulzivní mladík z bohaté britské rodiny, který neustále cituje poezii (hlavně již zmíněného Tennysona) a sám básně také píše. Jako spousta dalších studentů si rád dobírá (či dokonce šikanuje) spolužáky včetně nejlepšího přítele Gaunta, který jeho nálady trpělivě snáší. Když si však Gaunta vezmou na mušku ostatní a posmívají se mu kvůli německému přízvuku nebo na něj pokřikují, že je německý špion, Ellwood ho brání. Ellwood tráví hodně času se starším spolužákem Maitlandem, který má brzy opustit školu, a Ellwood je nešťastný, protože nechce přítele ztratit. Gauntovi začíná docházet, že Ellwood ke spolužákovi cítí něco víc a že podobné sympatie cítí i on k Ellwoodovi, což přičítá nejprve úzkému semknutí chlapců v internátní škole, které dřív nebo později stejně skončí: „Nemluvilo se o tom, bylo to neviditelné a hlavně: dočasné. Gaunt nepochyboval, že jak Maitland, tak Ellwood ze své nevyzrálosti časem odrostou, a až absolvují Oxford nebo Cambridge, ožení se každý se slušnou mladou ženou.“ Ellwood má v tomto ohledu již jasné plány, jelikož se dohodl s Gauntovou sestrou Maud, že si ji vezme a bude svému nejlepšímu příteli stále nablízku.

Válka jako nutné zlo i absurdní divadlo

Nadějné vyhlídky na studium na univerzitě však osmnáctiletým mladíkům překazí vyhlášení první světové války. Odcházejí se zapsat do armády a mladší studenti si začínají uvědomovat, že dřív nebo později to budou muset udělat i oni. Na občany německé národnosti se Britové samozřejmě začnou dívat nepřátelsky, a tak matka nutí syna narukovat, aby rodině vylepšil reputaci a ukázal, že jsou Británii vděčni a neváhají za ni bojovat. Gaunt zpočátku o tomto nápadu nechce ani slyšet, je pacifista a nemůže se dočkat, až nastoupí na klasická studia, ale matčině tlaku nakonec podlehne a do armády vstoupí. Pomalu se smiřuje s tím, že bude muset opustit i Ellwooda a že k němu cítí něco víc, než jen přátelství: „Nebude přihřátý německý pacifista. Nemůže nic dělat s tím, že je Němec, a stejně tak podle všeho nedokáže nic udělat s tím, co cítí pokaždé, když se k němu Ellwood přitiskne.“ Po výcviku na britské základně je Gaunt poslán na frontu do Francie, kde se k němu Ellwood brzy připojí a společně s dalšími spolužáky čelí hrůzám zákopové války.

Winnová v románu velmi autenticky popisuje mužské vnímání války jako nutného zla s cílem ubránit vlast, ale také jako naprosto absurdního divadla, kde proti sobě bojují nezkušení mladíci se stejnými životními tužbami. V úvodu románu zachycuje toxické prostředí britské internátní školy, kde spolu soupeří synové britských elit, šikanují se a nezřídka dochází i k bití či pohlavnímu zneužívání ze strany starších studentů či pedagogů. Naopak atmosféra vojenské jednotky ve výcvikovém středisku nebo později na frontě je překvapivě líčena daleko optimističtěji ‒ muži se vzájemně podporují, utěšují se, když se dozví, že jejich blízcí padli, nebo chrání nováčky, kteří zrovna dorazili z Anglie. Dokonce i Gauntův a Ellwoodův milenecký vztah, jehož projevy by se na Preshutu dočkaly okamžitého zavržení, je v řadách vojáků přijat či záměrně přehlížen (přestože v té době byla homosexualita vážným zločinem). Dalším překvapením je zobrazení žen jako záporných postav. Winnová opakovaně poukazuje na skutečnost, že mnohé ženy muže do boje za vlast hlavně zpočátku války jako Gauntova matka nutily, a když v ulicích Londýna viděly muže bez uniformy, vložily mu do ruky bílé pírko na znamení zbabělosti.

Teenageři na frontě

Válečné scény v románu jsou zachyceny velmi autenticky, až naturalisticky. Popisy zákopů plných bláta, kde je cítit lidské maso, a zobrazení klíčových bitev u Ypres a na řece Sommě představují jedny z nejpůsobivějších momentů knihy. K autentičnosti románu přispívá i jeho nevšední grafické zpracování. Winnovou k jeho napsání inspirovaly školní noviny, které na její střední škole vycházely v letech 1913‒1919 a kde během války býval vložen seznam padlých či zraněných vojáků z řad studentů školy. Autorka pro román vytváří fiktivní verzi těchto novin nazvanou „Preshuťan“, která je vložena mezi kapitoly hlavního narativu. Winnová se však nespokojuje s pouhým seznamem a u většiny padlých postav předkládá i kratší nekrology.

Román je z velké části epistolární a čtenář nahlíží do nitra protagonistů prostřednictvím dopisů, které si mezi sebou vyměňují vojáci, anebo které píšou rodinným příslušníkům. Zde se Winnová opět inspirovala výše zmíněnými novinami, jež obsahovaly přepisy některých dopisů, jež spolužáci posílali kamarádům z fronty. Jak autorka uvádí v rozhovoru pro deník Guardian, tyto záznamy ji fascinovaly, jelikož zachycovaly bezprostřední reakci mladíků na válku: „Hodně jich [studentů] narukovalo a začali svým kamarádům posílat dopisy: ‚Je báječné, že mě nikdo nenutí se koupat!‘ Pak ale někteří z nich začnou umírat a dopisy odhalí krutou realitu. Většina literatury o první světové válce, kterou jsem předtím znala, byla napsána až ve dvacátých letech lidmi, kteří své trauma deset let zpracovávali; tyhle články ale obsahovaly jen přepisy textů, jež si mezi sebou posílali teenageři, kteří zrovna prožívali neskutečnou tragédii. Zasáhly mě natolik, že jsem hned za čtrnáct dní začala psát román ‒ a pak jsem strávila další rok a půl jeho přepisováním.“

Nedostatek originality

Méně originálně už si autorka počíná při zpracování milostné romance protagonistů ‒ čtenář lehce může nabýt pocitu, že tohle už někdy četl nebo viděl. Nejedná se pouze o elegii In memoriam Alfreda Tennysona, jednu z nejvíce citovaných básní o vztahu dvou mužů, která dva protagonisty doprovází v celém románu, ale také o konkrétní scény a jazyková vyjádření, jež připomenou například román Maurice E. M. Forstera, který se odehrává ve stejné době a také pojednává o lásce dvou mladých mužů z elitní školy. Winnová stejně jako Forster zmiňuje, že Ellwood a Gaunt jsou „typy mužů jako je Oscar Wilde“, že se oba po studiu ožení, jak se od nich očekává (Forsterův hlavní hrdina se též měl oženit se sestrou svého milence), a že jejich homosexualitu lze vyléčit hypnózou nebo v případě neúspěchu také útěkem do země, kde homosexualita není trestná ‒ některé pasáže jsou téměř identické. Ničím neobvyklá není ani evokace válečné atmosféry. Winnová neopomíjí zmínit filozofa Bertranda Russella, jehož jméno bývá omíláno v souvislosti s tehdejší vlnou pacifismu, a Ellwoodovo blouznění a projevy toho, co dnes známe jako posttraumatickou stresovou poruchu, nejsou nepodobné tomu, jak Virginia Woolfová v románu Paní Dallowayová zpracovává chování válkou traumatizovaného Septima (ten je navíc stejně jako Ellwood „zženštilý básník“ truchlící nad ztrátou svého přítele Evanse). V tomto ohledu tak autorka nepřináší nic nového, používá již vymyšlené předlohy a pouze potvrzuje, že i v první světové válce lze najít muže, kteří milovali jiné muže a museli svou lásku skrývat.

In memoriam Alice Winnové však i přes výše zmíněnou kritiku stojí za přečtení. Autorka umí dobře pracovat s jazykem, některé popisné pasáže či momenty, kdy protagonisté odkrývají své niterné pocity, jsou až poetické: „Říkal si, že všechna ta bolest možná zkalí lásku, ale místo toho ho to k němu táhlo víc, připadal si jako Marcus Antonius naléhávající na meč. Bylo magické někoho tak moc milovat; ten pocit mu připadal nesmírně zvláštní a kluzký, docela jako kus látky vystřižený z nebe.“ Winnová navíc umí každou kapitolu vypointovat tak, že čtenáře nutí číst dál a dál, aby se dozvěděl, jak bude vztah dvou vojáků pokračovat. Přestože je celkový tón vyprávění pochmurný, až elegický, autorka téma odlehčuje břitkými a často žertovnými dialogy mezi spolužáky střední školy nebo vojáky. Navzdory výtkám vůči neoriginálnímu zpracování válečné či queer tématiky tak románu In memoriam nelze upřít, že čtenáře upoutá – a to především silným příběhem o vztazích, které jsou v existenciálně vypjatých situacích podrobeny těžké zkoušce.