Kniha Prophet Song obdržela v roce 2023 Booker Prize, jedno z nejprestižnějších literárních ocenění na světě. Bookerova cena se každoročně uděluje za nejlepší anglicky psané beletristické dílo vydané ve Spojeném království a Irsku. Autor knihy Paul Lynch nejen že spolu s udělením ceny převzal nezanedbatelnou finanční odměnu, ale bude mít další prospěch i ze zvýšených přímých prodejů daného románu a podobně z odkupu licence: k datu vydání tohoto článku román vychází v překladech do 35 světových jazyků. Uznání ze strany odborné veřejnosti se tak stalo zásadním impulzem pro Lynchovu literární kariéru: z autora dosud populárního primárně v anglofonních zemích a ve Francii udělalo celosvětově uznávaného velikána. Nyní se tato kniha – a autor vůbec poprvé – objevuje v českém překladu, který je dílem zkušené překladatelky Alice Hyrmanové McElveen: pod názvem Píseň proroka vyšla v nakladatelství EMG–Odeon.

Paul Lynch začal knihu psát v roce 2018 a označuje ho za zlomový. Těžce vnímal reakci Evropanů na utrpení syrských uprchlíků, kteří museli opustit svou zemi. Sám knihu popisuje jako pokus o „radikální empatii“ a věří, že právě žánr „literary fiction“, tedy beletrie, je nejvhodnějším prostředkem, jak tuto emoci předat.

Román představuje Irsko jako totalitní zemi. Nacházíme se v Dublinu, ve stinné verzi současnosti: blíže nespecifikovaná krize dovedla vládu k přijetí zákona, který dává justici a Garda Síochána (irské policii) mimořádné pravomoci. Dovedla ji také k vytvoření útvaru v podstatě tajné policie, nazvané Národní garda státní bezpečnosti.

Děj Písně proroka se pevně drží perspektivy Eilish Stackové, matky čtyř dětí žijící na dublinském předměstí. Fakt, že nikdy neopustíme pohled bezmocné civilistky, spolu s unikátním stylem autora, charakteristickým tím, že text nedělí do odstavců a přímou řeč nevyznačuje uvozovkami, pomáhá navodit pocit klaustrofobického strachu. Ani čtenář, ani Eilish nemají vteřinu, aby se mohli nadechnout.

Do příběhu vstupujeme v okamžiku, kdy vědkyně Eilish navzdory prvotní neochotě otevře dveře svého domova dvěma příslušníkům NGSB, nově vzniklé irské tajné policie, která dostala „zvláštní pravomoci a prostředky k udržení veřejného pořádku“ (s. 14). Muži pátrají po jejím manželovi Larrym, odboráři, jenž se zapojením do stávky učitelů stal tím, „kdo chce podněcovat nenávist vůči státu“ (s. 15).

Popis postavy strážníka českému čtenářstvu snadno evokuje například absurdní divadelní hru Václava Havla Zahradní slavnost nebo Proces Franze Kafky: „buď je ta osoba agent jednající v protistátním zájmu, nebo si není své činnosti vědoma a jedná tak neúmyslně, ale tak či tak, pane Stacku, výsledek je v obou případech stejný, ta osoba tím poslouží zájmům nepřátel státu“ (s. 15). V podobném duchu se Píseň proroka zabývá také rolí důvěry v instituce a tím, jak tyto instituce tvoří „pravdu“.  Otec se Eilish ptá: „Poslyš, povídá, věříš na skutečnost?“, načež svou otázku vysvětluje:

„Eilish, ty a já jsme badatelé, vědci, patříme k určitý tradici, ale tradice je pouze to, na čem se všichni shodnou – vědci, učitelé, instituce, takže když změníš vlastnictví institucí, můžeš změnit i vlastnictví faktů, můžeš změnit strukturu víry, toho, na čem se všichni shodli, a právě to oni dělají, Eilish, je to vlastně docela prostý, SNA se snaží změnit to, čemu ty a já říkáme skutečnost, chtějí to zkalit jako vodu, když řekneš, že něco je něco jinýho, a když to říkáš dostatečně dlouho, tak to musí být pravda, takže když to pak opakuješ znovu a znovu, lidi to za pravdu uznají.“ (s. 22)

Vzhledem k nedávným pokusům vlád po celém světě omezit pokojné protesty se tento úvod jeví znepokojivě povědomý. Románový příběh se však brzy zvrhne v něco mnohem extrémnějšího. Larry je předveden k výslechu a po celou dobu děje se nevrací, dospívající syn Mark je povolán k povinné vojenské službě, hranice jsou uzavřeny a celostátní média se mění v čistou propagandu. V polovině románu povstalecké síly oficiálně vyhlašují válku nové irské totalitní vládě.

Píseň proroka Paula Lynche reflektuje dnešní dobu i v tom, že se o převratu a nastávající mašinerii dozvídáme rychle ze sociálních médií; svět je však vůči takovým zprávám brzy otupělý: „ta Národní aliance má takovou drzost, bylo to ve všech cizích zprávách, ale tady se o tom ani nešpitne, mají už všechno zpravodajství pod palcem, i když sociální média tím žijou“ (s. 35).

Kniha nikdy neodhalí, co tento totalitní stát požaduje, jaká je jeho politika. Záměrem autora je ukázat univerzalitu této mašinerie, ne kritizovat konkrétní politické názory. Lynch se nejen v knize samotné, ale i v rozhovorech snaží vymezit vůči označování své knihy za dystopii. Tu totiž vidí jako představu fiktivní společnosti, kdežto on svou „kontrafaktuální“ knihou reflektuje příběhy, které se mohou stát skutečným lidem v našem skutečném světě – a ukazuje, jak málo k takovému obratu stačí.

Odsun příběhů politiků do pozadí, a namísto toho soustředění se na reálné situace ze života reálných civilistů není výsadou pouze Paula Lynche. Například Margaret Atwood se v dnes již kultovní knize Handmaid’s Tale z roku 1985 (v českém překladu Veroniky Láskové Příběh služebnice, Argo) věnuje osudům běžné civilistky v totalitní představě blízké budoucnosti Spojených států amerických: protagonistka se v klerofašistickém režimu jakožto plodná žena stává otrockou „služebnicí“. I Atwood se vyhýbala termínu „dystopický“ román a namísto toho používá termín „speculative fiction“, tedy spekulativní fikce. Lynch se i takovému zařazení svého románu vyhýbá, jelikož podle něj nejde v Písni proroka o spekulaci, ale o simulaci reality.

Román se zabývá právě tou „radikální empatií“, která vede k úvaze, jaké zlo musí nastat, aby se člověk rozhodl opustit vlast bez vidiny návratu. Eilishina sestra na ni naléhá, aby s dětmi uprchla ze země: „dějiny jsou němý záznam lidí, co nevěděli, kdy odejít“ (s. 89). Eilish přes sestřino naléhání není schopná z Irska odejít, myslí na to, jak jsou v Dublinu zakořeněné její děti, bojí se odejít bez starého otce odhodlaného zůstat v prostředí, které dobře zná.

Tato rovina příběhu může pro některé čtenáře představovat problém; je odchod skutečně to správné řešení? Není pro dobro budoucí generace důležitější zůstat a bojovat, zůstat a pokusit se vzdorovat nastupujícímu režimu? Eilish se po zadržení Larryho stará o děti a otce sama a sestřino tvrzení vidí jako mylné: „Dějiny jsou němý záznam lidí, co nemohli odejít, záznam těch, kteří neměli na vybranou, nemůžete odejít, když nemáte kam, když nemáte prostředky k tomu, abyste se někam dostali, nemůžete odejít, když vaše děti nedostanou pas, když máte nohy zakořeněné v zemi a odejít by znamenalo si je obě utrhnout.“ (s. 155)

Naprosto unikátní styl prózy

Na Lynchův styl je důležité se dívat nejen s ohledem na jeho předchozí dílo, je nutné ho posuzovat také v kontextu tradice irského literárního kánonu i tvorby současných autorů. Sám mezi své vzory řadí Josepha Conrada (polsko-britský autor například románu Heart of Darkness, česky Srdce temnoty) a Cormaca McCarthyho (americký autor například románu No Country for Old Men, česky Tahle země není pro starý). Lynchův styl je anglofonní literární kritikou často také přirovnáván k dílu Jamese Joyce. Tzv. „proud vědomí“, který proplouval všemi Joyceovými díly, je Lynchově tvorbě v mnoha ohledech podobný, slouží u něho ale jinému záměru. Dlouhé věty a celkově text, který nestrukturují odstavce, navozují pocit strachu a neklidu, což odráží klaustrofobní prostředí Písně proroka. Jedinečnou atmosféru románu umocňují Lynchovy nominální formulace (časté používání podstatných jmen místo sloves), tedy stylistická volba podtrhující obraznost a vyhrocený, někdy až biblický jazyk. Postup založený na nevyužívání uvozovek pro vyznačení přímé řeči je v dnešní literatuře běžný, můžeme ho pozorovat už u zmíněného irského velikána Joyce, ale stejně tak i u dnes již fenoménu Sally Rooney, v jejíchž dílech opět slouží jinému záměru: podle autorky je důvodem jejího rozhodnutí nepoužívat uvozovky nedůvěra ve funkci, kterou v románu plní. Přes všechna srovnání je ale Lynchův charakteristický styl jedinečný a je jedním ze zásadních důvodů, proč právě román Prophet Song natolik oslovil porotu Man Booker Prize. Když v rozhovoru s Claire Nichols pro The Book Show mluví Paul Lynch o svém osobitém, inovativním (a často čtenářsky náročném) stylu, zmiňuje, že jeho přístup k psaní vychází také z jeho strachu z průměrnosti. 

V některých momentech jazyk Písně proroka směřuje k abstrakci. Při rozhovoru s odborovým právníkem si Eilish představuje, jak „manželé a manželky, matky a otcové, všichni mizí pod hladinou. Synové a dcery, bratři a sestry klesají hloub a hloub, mizí v hlubině“ (s. 35). Kniha nám také dává náhled do často metaforických snů hlavní postavy a ta navíc vede řadu vnitřních monologů, jako je tento, z něhož pochází název románu:

„to, co zpívají proroci, je stále ta stejná píseň, zpívaná od věků do věků, […] ale ten prorok nezpívá o konci světa, ale o tom, co se už stalo a co se ještě stane, co se právě teď stává jedněm, ale ne druhým, svět stále končí znovu a znovu, končí na jednom místě, ale ne na druhém, konec světa je vždycky místní událost, přijde do tvojí země, navštíví tvé město a zaklepe ti na domovní dveře, ale pro jiné to bude jen jakési vzdálené varování, krátká reportáž ve zprávách, ozvěna událostí, které už přešly do folkloru.“ (s. 249–250; zvýraznění red.)

Působivost románu je těmito momenty naopak podtržena a jeho krásný, lyrický jazyk se střídá s částmi, které mají nádech thrilleru – čtenářstvu se při nich doslova zatají dech.

„Mami, zeptá se, kdy se táta vrátí domů? Srdce jí propadne celým tělem a ještě klesá dál. Eilish hledá slova, která ne a ne přijít, bezděčně uhýbá synovi pohledem a cítí, že Molly ji také pozoruje. Pohlédne na tmavnoucí ulici, míjí je skupinka dospívající mládeže, pozná je podle ledabylého klácení končetin, jak se navzájem pošťuchují a popichují, vidí v nich svou budoucí Molly a ví, že o ni přijde, možná ji už ztratila.“ (s. 32; zvýraznění red.)

Paul Lynch v Prophet Song také využívá postup, jemuž lingvisté říkají „heavy noun phrase shift“, tedy tzv. HNPS. Jde o tendenci mluvčích/spisovatelů umístit dlouhou větu s přímým předmětem na konec souvětí, nikoli na obvyklé místo vedle slovesa (českou lingvistickou terminologií jde o „přesun rozvitého větného členu“). Zde je několik příkladů z románu Prophet Song spolu s překladem Alice Hyrmanové McElveen v Písni proroka, který tento jev zohledňuje (zvýraznění red.):

O: The night has come and she has not heard the knocking, standing at the window looking out onto the garden. How the dark gathers without sound the cherry trees (s. 1).
P: Přichází noc a ona to klepání neslyší, stojí u okna a dívá se ven do zahrady. Jak soumrak neslyšně houstne kolem kmenů třešní (s. 7).

Podobně také:

O: Eilish closes the kitchen door and places the child in the rocker, begins to clear from the table her laptop and diary but stops and closes her eyes (s. 3).
P: Eilish zavře dveře do kuchyně, položí dítě do houpátka, začne odklízet ze stolu svůj notebook a diář, ale zastaví se a zavře oči (s. 9).

Tato konstrukce se v románu opakuje i mimo úvodní stránky. Jakmile se však příběh rozběhne a čtenář se do něj ponoří, setkáváme se pouze s konvenčními případy HNPS:

O: She turns to Molly inhaling from her hair the fading scent of jasmine, sensing the mind at peace beneath the sleeping breath, to reach in with her hand and pull the terror out by the root, to caress the mind back to its old shape (s. 198–199).
P: Obrátí se k Molly, vdechuje z jejích vlasů tu slábnoucí jasmínovou vůni a tuší pod spícím dechem mysl na chvíli osvobozenou od úzkosti, kdyby tak mohla sáhnout dovnitř a vytrhnout ten hrozný strach i s kořenem, uhýčkat tu mysl do původního stavu (s. 166).

Nad důvodem použití HNPS – ať už konvenčního, nebo nekonvenčního – bychom mohli dlouho polemizovat. Jednou interpretací je, že nás autor na začátku Písně proroka jeho nekonvenčním využitím připravuje na své osobité zacházení se syntaxí a postupně nás tak připravuje na náročnou četbu. Celou dobu si tedy autor hraje s očekáváním čtenářstva, stejně jako svět kolem Eilish boří její očekávání.

Překlad inovativní prózy do českého jazyka

Jak ukazuje první část této recenze, český překlad takového díla představuje těžký úkol. Jak má překladatelka napodobit v češtině rytmus, tolik důležitý v anglickém textu? Jak přeložit neologismy, jak vybalancovat čtivost s inovativností textu?

Alice Hyrmanová McElveen má s překladem, a hlavně s překladem současné irské literatury, mnohé zkušenosti. Její překlad románu Sary Baume Spill Simmer Falter Wither (česky Jasno lepo podstín zhyna, EMG / Odeon) získal v roce 2017 ocenění Magnesia Litera v kategorii za překladovou literaturu. Hyrmanová McElveen přeložila i další současné irské velikány, jsou mezi nimi Claire Keegan, Gerard Donovan, Kevin Maher, Donal Ryan, Doireann Ní Ghríofa, Noel O’Regan. Není tedy překvapením, že překlad Písně proroka nejeví žádné známky nesprávného překladu v rovině irských idiomů a obratů a prokazuje stejnou hravost jako zdrojový text, ale zároveň i respekt k autorskému stylu.

Podívejme se na několik příkladů, kdy Lynch vytváří sloveso z běžně užívaného podstatného jména: český překlad zachovává inovativní, významovou i rytmickou rovinu:

O: the cold seeking her heart as she stands watching the gates and the fencing crowned with barbed wire, the security cameras nosing down, armed soldiers standing guard in open-face balaclavas summoning people through the security gate one at a time to enquire at a window (s. 97).
P: chlad jí sahá po srdci, stojí před zavřenou bránou a oplocením, které korunuje ostnatý drát, bezpečnostní kamery strkají nosy dolů, ozbrojení vojáci s kuklami pouštějí lidi bezpečnostní brankou jednoho po druhém, aby se tam mohli zeptat u okénka (s. 84).

Právě tento překlad je jedním z nejzajímavějších, jelikož překladatelka zvládá ponechat zajímavost Lynchova originálu, kde je podstatné jméno „nose” (česky „nos”) využito jako sloveso „nosing“, a zároveň je český překlad snadno pochopitelný, jelikož idiom „strkat do něčeho nos“ užíváme i v českém jazyce. (Ačkoliv sloveso „nose down“ působí jako běžné frázové sloveso, používá se výhradně ve významu „sklopit předek letadla“.) Zachování významotvorné volby jazykových prostředků je důležité zvláště v této scéně, kdy Eilish pohlíží na kamery, které strkají nos do života běžného lidu a hledají mezi nimi právě ty, kdo by chtěli „podněcovat nenávist vůči státu“ (s. 15).

Také v dalším případě jde o promyšlenou volbu překladového ekvivalentu:

O: He leans forward and then steps towards the door reaching for a shadow that wings open into dressing gown (s. 15).
P: Předkloní se a vykročí ke dveřím, natáhne se pro stín, který rozevře křídla do tvaru županu. (s. 18).

Nestačilo by totiž pouze napsat, že si na sebe Larry bere župan nebo že se stín rozevře do županu: tím by věta přišla o obraznost, ztratila by se její poetičnost, zůstal by jen banální popis scény, která má však v Lynchově podání zcela jiné vyznění. 

V některých chvílích v českém překladu žádnou zvláštnost ani nevnímáme, ačkoli anglický text opět využívá podstatné jméno jako sloveso:

O: She sweeps her security pass and her belongings into her bag, steps through the office sleeved in one half of her coat (s. 30–31).
P: Shrne svou propustku a ostatní drobnosti do tašky, vyběhne z kanceláře s kabátem napůl oblečeným (s. 31).

I v dalších příkladech pozorujeme, jak překladatelka převádí inovativní obraty tak, že nevynechává nic z původního významu, ale český text je stále čitelný.

O: She drives to the supermarket and coins free a trolley (s. 103).
P: Eilish jede autem do supermarketu, mincí uvolní vozík (s. 89).

V dalším případě se objevuje sloveso „heeled“, které skutečně v angličtině existuje, ale používá se ve významu „nechat si podrazit botu“, tedy spravit podrážky bot. Zde se však jedná o Lynchovo inovativní využití daného výrazu:

O: she remembers her at a gathering some years ago heeled taller than the men (s. 47).
P: vidí ji ve vzpomínce na jakémsi setkání před několika lety, kde na podpatcích převyšovala přítomné muže (s. 44).

V původním významu se sloveso „heeled“ dokonce později v knize objevuje:
O: She has errands to run, she needs cigarettes and alcohol, she must get her boots reheeled (s. 150).
P: Ona má pochůzky, potřebuje cigarety a alkohol, nechat si podrazit boty (s. 154).

České čtenářstvo jistě klade na autory literatury o totalitních režimech vysoké nároky. Část národa takovou dobu sama prožila, další se o ní celý život učila a snad se i snažila naslouchat pamětníkům, našim vlastním prorokům, a jejich varovné písni, která říká, že zlo se může vždy navrátit. Text Paula Lynche po čtenářstvu chce, aby vnímalo, jak subtilní jsou počátky takových převratů, a již na počátku románu Eilish v tomto smyslu v hlavě zní „nějaká dosud nezformovaná myšlenka“, kterou si pro sebe opakuje: „Celý život jsi spala, všichni jsme spali a teď začíná velké probuzení.“ (s. 37) Tento spánek ilustrují například Larryho slova z úvodní části románu: „NGSB nejsou žádná Stasi, […] vláda je nervózní, ale nemůžou zastavit demokratickou akci.“ (s. 28)

Ti, kdo znají Alici Hyrmanovou McElveen jakožto překladatelku české exilové literatury (pod pseudonymem A.G. Brain překládala se svým tehdejším manželem Gerrym Turnerem; význam jejich práce zmiňuje například tento článek v The Times), mohou zachytit nejen mrazivé vyznění prózy, ale i mrazivou metatextovou pointu: Píseň proroka k nám přichází z pera čestné členky českého PEN klubu, která se zasloužila o překlady v době tolik podobné té, jakou román vykresluje.

Pozn. V článku jsou čísla stránek uváděna podle vydání z roku 2024 v nakladatelství One World; překladová řešení jsou citována z vydaní v EMG-Odeon, 2025.