Nežijeme vlastní život. S Virág Erdősovou o rytmizaci prózy a jazyku dneška
Erdős, Virág

Nežijeme vlastní život. S Virág Erdősovou o rytmizaci prózy a jazyku dneška

Pravda je, že píšu vlastně dost málo, ovšem až nepřiměřeně dlouho na každé věci pracuji...

- Kritici v souvislosti s vašimi prózami často poukazují na to, jak jsou rytmizované, jak často užíváte rým. Jednou jste ovšem prohlásila, že vám příbuznost vašich próz s básněmi poněkud vadí.
- Pravda je, že píšu vlastně dost málo, ovšem až nepřiměřeně dlouho na každé věci pracuji. To, že mé dřívější práce někdy nechtěně sklouzly do určité rytmiky, by se snad dalo vysvětlit tím, že jsem v té době ještě měla takovou fixní ideu, podle níž je hudebnost nejvyšším stupněm propracovanosti určitého textu. Jako kdyby rým a rytmus, tedy jistá básnickost, znamenaly pro prozaický text jakési konečné schválení, jeho legitimitu a zároveň nezpochybnitelnost. Když se věta rýmuje a má rytmus, tak tu větu prostě nejde „říct jinak“. Takže – říkala jsem si – ta věta „má pravdu“. Dnes už samozřejmě vím, že to není tak jednoduché. Jistěže jsem stále schopná produmat celé dny nad půlkou věty, ovšem už si také mnohem lépe uvědomuji, že nejtvrdší boj, když na to přijde, je potřeba svést právě kvůli iluzi nenucenosti. Trhat, obnažovat, deheroizovat větu tak dlouho, dokud se neukáže ve své přirozené jasnosti. I nadále hledám určitou konečnou evidentnost a nadále si myslím, že je k tomu třeba nalézt také odpovídající formu, ovšem není třeba kvůli tomu zdobit a přikládat, ale ubírat a uvádět na své místo. Dokonalé a trefné věty uším nikdy nezní, nejsou muzikální, prostě si jen tak „jsou“ a mnohem spíš pokulhávají, než že by nějak dobře zněly, a zvláštní je, že to platí i v básních. Takže ta konečná, přirozená jednoduchost představuje skutečně obrovskou práci, navíc nesmí být ani náhodou vidět, že to je záměr.

- Jiné pohádky, vaše poslední dílo, obsahují mnoho obratů živé řeči, do prozaického jazyka zapracováváte reklamní slogany, klišé, rčení. Nesnažíte se je rytmizací formy jaksi vyvážit?
- Nemám dojem, že by bylo potřeba cokoliv vyvažovat. Nepatřím k lidem, kteří na počkání omdlévají, když se v literatuře setkají s „reality“ světem, který nás obklopuje, i se všemi jeho jazykovými a faktickými specifiky. Jak se říká, z koryta pomyjí se ještě žádné prase nesložilo, takže si myslím, že i z naší strany by bylo hodně velké pokrytectví, kdybychom se ve znamení nějakého přejemnělého, intelektuálského aristokratismu najednou začali bránit tomu, co jinak den co den a plnými ústy konzumujeme. Všichni. Vy i já. Někdo počítá body ze Sparu, jiný prodané výtisky, tak velký rozdíl v tom není. Tržní hospodářství je tržní hospodářství, a kde je tržní hospodářství, tam je i reklama a slovní magie a – jemně řečeno – permanentní verbální agrese a my jsme články tohoto řetězu úplně stejně, jako kdykoli v celé historii. Nevšímat si toho by bylo dost velkou hloupostí. Ještě větší hloupostí by samozřejmě bylo nechat se tím ukolébat. Tak o tom jsou Jiné pohádky. Že to takhle je. Ale aby to takhle nebylo.

- Nakolik vám tyto otřepané obraty připadají příznačné?
- Naprosto. Nejdůležitější je, že pro mě tyhle „otřepané obraty“, jak jste je nazvala, nejsou pouze součástí ornamentální, neboli že nejde jen o to, že své příběhy umísťuji do moderního jazykového prostředí a až potom formuluji určitá tvrzení, nýbrž že samotný jazykový úzus je právě to, skrze co něco tvrdím, neboli to, co bych svým skromným a pokud možno sugestivním způsobem chtěla ukázat. Tím myslím především onu vtipnou a zároveň žalostnou zmatenost a nemotorně snaživý konformismus, jimiž se pokoušíme jazykově uchopit svět, který se na nás valí. Mluvíme a mluvíme, zatímco pro to už dávno „nenacházíme slova“, skládáme jednotlivé součástky, jenže to celé za boha nejde dohromady. A to všechno je samozřejmě proto, protože to nějak není naše. Dostáváme to hotové jako úplně všechno kolem sebe. Svůj vkus, svůj názor, svůj život. To je na tom pochopitelně to nejsmutnější. Jakkoli to zní divně, prostě a jednoduše nežijeme vlastní život. Jednou jsme tady, tak prosím, tohle jsi ty, tohle je tvůj život, tohle je tvůj kartáček na zuby, tohle tvé oblíbené vyzváněcí melodie a hurá. Používej je. Nežij, nekombinuj, moc se v tom nešťourej, jenom je používej. Samozřejmě je v nás ještě jakási mlhavá, vnitřní touha, nějaké dávné, dětské úsilí přizpůsobit to přece jen nějak obrazu svému, jenže už nemáme ani sílu, ani odvahu, ani skutečné ambice k tomu, abychom tenhle podnik, jenž se ostatně po všech stránkách vymyká, dotáhli do konce. A tak to máme. Sedíme na zadku a plácáme hlouposti.

- Jak jste došla k pohádce jako formě a jakým způsobem ji přetváříte?
- Ještě když existovala řada tematických antologií Alibi, vycházející každého půl roku, poprosili mě o příspěvek do čísla věnovanému jídlu a pití. Tak vznikla má první pohádka nazvaná Kulička (Kisgömböc), která mě později inspirovala k celému svazku. Beztak lze dost mých textů považovat za parafráze, například nadále takřka posedle přepisuji Bibli. Vždycky mi pomáhá, když mám před sebou konvenčně přijatou konstrukci, na níž lze třeba jen symbolicky realizovat onu metodickou a nemilosrdnou dekonstrukci, kterou pro mě znamená samotné psaní. Porušit existující strukturu, uvolnit mylné vžité mechanizmy a – jakkoli to může znít nabubřele – nějak rozkrýt skutečné vazby věcí: to je podle mě věcí literatury. Tam a tehdy byla onou tradiční stavbou, kterou jsem za každou cenu a s takovou vervou chtěla zbourat, náhodou pohádka jako taková. Onen pevný bod, od nějž jsem se (bývala) mohla odrazit. Otřást světem v základech se mi nakonec samozřejmě (z nějakých záhadných příčin) přesto nepodařilo, což mě dodneška mrzí.

- Smrt Mary je přepisem hry Petera Weisse z roku 1964, z níž o dva roky později vznikla inscenace a film v režii Petera Brooka. V roce 1966 byla tato hra uvedena také v Národním divadle a v roce 1981 v Kaposváru v režii Jánose Ácse, jehož inscenace, akcentující lidskou bezmocnost, odkazovala k roku 1956. Co na tomto dramatu, založeném na společenském konfliktu, zaujalo vás? Proč jste si ho vlastně vybrala? Metaforou čeho je fakt, že všechny ženské hrdinky zabije některý z jejich dobromyslných mužských známých? Jedna je zavražděna sekerou, další uškrtí vlastní syn...
- Jakkoli to může znít zvláštně, myslím, že pojítkem mezi oběma hrami je právě „revoluce“. Zajímalo mě, jak by vypadalo a zda by dnes vůbec mělo šanci ono „revoluční nadšení“, které nám už sám Weiss ukázal po několikeré transmisi a v tom nejpodivnějším, „psychiatrickém“ kontextu. Tady a teď vlastně stačilo pouze vyměnit role, umístit do role oběti ženu místo muže (Maru místo Marata), aby se vyrýsoval základní vzorec „společenského boje“ naší doby, permanentní a zároveň žalostně směšný souboj „muže utlačovatele“ a „proti útlaku revoltující ženy“. Feminizmus jako „tichá revoluce“ naší doby podle mě jednak věrně zrcadlí, jednak naprosto dokonale konzervuje společenské zřízení, proti kterému se tak zásadně staví. To říkám samozřejmě s maximální sebeironií, jakožto (normální „uvědomělá“, takže trochu šílená, trochu extravagantní, trochu nesebevědomá) žena mám i já sama sklony k tomu, pojímat svůj život jako neustálý boj s muži. Život ženy je podle tohoto dosti paranoidního pojetí, značně podporovaného feministickými hnutími, vlastně nepřetržitým stavem ohrožení. V každém období našeho života musíme svádět boj s aktuálním „mužským idolem“ (jako dítě s otcem, jako žena s mužem, jako matka se synem a tak dále), který nám v nejlepším případě minimálně usiluje o život, takže nemáme šanci, pokud nejsme patřičně ve střehu a nevoláme na poplach i tehdy, když jsou okolo vlastně jen samí nemožní chlapíci, kteří touží maximálně po lásce. Hra se pochopitelně neodehrává na úrovni reality, ale jak se říká na „jevišti duše“, kde je naopak (přesně jak je potřeba) každý jednotlivý moment analyticky nadsazený, naivní, obrazný, původní a definitivní. Onu sérii vražd i všechny její rekvizity – od sekery až po zkrvavené bačkory – by měl divák „dekódovat“ s tímto vědomím.

Z původního rozhovoru Gabrielly Györeové, který se uskutečnil v Klubu R 8. listopadu 2006, www.litera.hu, vybral a přeložil Jiří Zeman.

Rozhovor

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse