Tak co, našli jste to?

No jasně. Ta prima hvězdička, jak ta se činila, to bys nevěřil! Jen jednou se přihodila taková drobná nehoda…

Jak to?

No, trochu se chudinka zamotala a bác, spadla do sněhu. Ale my ji pěkně vylovili, osušili, zahřáli a dali zpátky na místo, a tak nám od té doby poletovala nad hlavou s tak rozzářenou tvářičkou, že jsme ji prostě nemohli ztratit z očí. Třpytila se, blýskala a dokonce nám tím svým ohonem ukazovala: tudy, tudy! A my se nenechali dvakrát pobízet, celou dobu jsme ji pěkně sledovali, půl světa jsme prochodili, vzali jsme to přes násep, potom u pošty zahnuli a hele, najednou jsme byli před zahradní brankou. No jo, jenže co teď? Stáli jsme tam, černá břečka po kolena, boty úplně durch, na sobě jen ten epesní hábit, rance se nám klimbaly a babo raď. Tak jsme se pěkně chytli za ruce, stoupli si na špičky, a jak jsme přes zasněžený živý plot celí zvědaví nakoukli dovnitř, div jsme z té nádhery rovnou neomdleli, to ti teda povím. Kamaráde, taková krása, tos v životě neviděl!

Prosím tě!

Fakt! Představ si to asi jako kompletně vybavený nebeský obchod se žárovičkami. Na větvích cypřiše se houpaly maličké barevné skleněné koule, u trnky se choulila svítící srnečka, na okapu se pohupovalo, povlávalo a bimbalo tisíc takových droboučkých elektrických rampoušků, plus! V určitých intervalech, jako na nějaké tajné znamení, se hned z několika míst najednou, od grilovacího domku, od bazénu, ale i od zamrzlého zahradního kohoutku, automaticky rozeznělo Wish You Merry Christmas. Znáš to?

Jakby ne.

Tak dobrý. Prima, kluci, tak jsme na místě, říkali jsme si, radostí jsme se objali, pěkně se sladili, pořádně se nadechli, stlačili kliku a to se podrž! Zahradní branka byla otevřená! Ani zástrčka, ani zámek, ani alarm, nic. Pohodlně jsme vešli dovnitř, trochu se tam prošli a porozhlédli – Melichar už už chtěl zaťukat na okno, když vtom jsme si všimli stezky. Linula se kolem zasněžených trpaslíků s červeným nosem, potom to vzala rovnou přes skalku, u garáže zahnula směrem k východu a pak pořád dál a dál, až úplně dozadu, k té nejvzdálenější přístavbě. Takže jsme dál neváhali a hezky se po ní pustili, a zírali přitom doleva doprava, oči na šťopkách, pusy dokořán. Ale už ta spousta houpaček i skluzavek a taky barevné pekáče všude okolo nám už dopředu prozradily, že tady musejí mít dítě, jen co je pravda! Jen jsme tam dorazili, vesele jsme se postavili kolem dveří, jak se sluší, zaklepali, a potom jen napjatě čekali, co bude. Jo, kamaráde, neuplynul ani okamžíček, a už –

Už co –?

Už stál v dokořán otevřených dveřích předsíně andělíček, a než jsme se stačili vzpamatovat, skočil nám kolem krku a všechny tři nás na uvítanou tak zlíbal, že jsme na sebe s Kašparem jenom mrkali, jakou to máme kliku.

Neříkej!

Přísahám! Potom nás pěkně pozval dovnitř, pomohl nám svlíknout ze sebe ty promočený hadry, přinesl bačkory, papuče, každému polštářek pod korunu, a jak tam tak štrachal, poletoval a pobíhal, svým růžovým prstíčkem, který si tiskl ke rtům, nám neustále ukazoval: pssst! Z toho jsme natotata rozluštili, že i když je to dost trapné, podle všeho jsme dorazili o něco dřív, než bylo potřeba, takže jsme se hned hezky zastyděli a chtěli se začít horem dolem omlouvat, vysvětlovat co a jak, že totiž zhoršený stav vozovek a malý pohraniční styk a velký pohraniční styk a karavanový styk a tak dále a tak dále, ale andělíček nás uklidnil, že se nic neděje, ba co víc, pokud mu slíbíme, že budeme potichu, tak můžeme dokonce hned taky nakouknout do obýváku. Kamaráde, to si neumíš představit, jakou jsme měli radost! Pěkně po špičkách jsme se přikradli ke dveřím, kde jsme se i s ostatními roztomilými andělíčky, kteří se mezitím odevšad vyhrnuli, zastavili, trošku se nadechli a –

A?

A podívali se dovnitř. V příjemném přítmí jsme viděli jenom beránky, polehávající klidně okolo stolu, u okna vkusně ozdobený stromeček se spoustou lákavých dárečků a v protějším koutě pokoje za takovým malým plůtkem kupku.

Cože?

No, tu kupku. Však nám andělíčci hned taky ukazovali, abychom se nestrachovali, mladá paní se momentálně nachází právě za tou čerstvě složenou kupkou sena, a proto ji nevidíme, ale to nevadí, protože když nastražíme uši, tak na oplátku uslyšíme její oddychování. A opravdu! Opatrně jsme přistoupili trochu blíž, abychom mohli hezky diskrétně poslouchat. Nejdřív bylo slyšet jen takové roztomilé, tiché funění, potom pár lehoulinkých, jako by zasněných vzdechů, a nakonec jeden dlouhý, velkolepý, vítězoslavný a snad až do nebe volající radostný výkřik, a my si najednou všimli, že se těm krotce podřimujícím beránkům na krku rozezvonily zvonky, po celém ozdobeném stromečku se rozsvítily žárovky a kupka sena se jako kvetoucí májová jablůňka ve větru vesele zachvěla a tradá! najednou zpoza té kupky přibíhali andělíčci s novorozeňátkem na rukou! To ti bylo tak rozkošné, že si to ani nedokážeš představit!

Neříkej!

Pravda, nebylo nijak zvlášť veliké, všeho všudy bylo asi jako naprosto průměrně vzrostlý tchoř, ale bylo čisťounké, pěstěné, voňavé, ručičky jako kopretiny, nožičky jako tulipány, ale co je nejzajímavější, neplakalo, nekřičelo, ani nefňukalo, jako ostatní obyčejní smrtelníci, vůbec ne! Normálně se smálo! Věř tomu, nebo ne, ale najednou se tak rozchechtalo, že jsme tam sami stáli a jen se popadali za břicho. Když se pořádně vynasmálo, hezky se utišilo, rozhlédlo se vlevo vpravo, vrtělo se a poposedávalo: to si obhlíželo okolí. Namouduši! A když uvidělo nás, tak víš, co udělalo?

No co?

Tomu nebudeš věřit! Zamávalo na nás! To ovšem ještě pořád nic není! Protože hned nato se sebralo, beze slova vyskočilo, přiběhlo k nám, podalo nám ruku a představilo se. Řeklo nám, že je Ježíšek a že už o nás hodně slyšelo, a proto ho velice těší, že nás teď může konečně poznat i osobně! Melichar z toho byl pochopitelně úplně naměkko, takže hned vybalil z alobalu vařenou klobásu a jen tak, bez chleba, ji strčil Ježíškovi do ruky. Ten pěkně poděkoval a zvesela se do ní zakousnul. No, jakmile to uviděla maminka, dost se naštvala, přiběhla k nám, trochu nervózně ho plácla přes ruku a pak ho rychle vzala do náručí, hupla s ním na kanape, vytáhla cecík, a jak se sluší a patří, začala to malé hezky kojit.

A?

A nic. Mezitím, co Ježíšek spokojeně mlaskal, pobídla nás maminka očima, ať se nenecháme rušit, jdeme klidně dál, odložíme si ty svoje sakypaky a uděláme si pohodlí. Tak jsme se pěkně posadili a začali popořadě vybalovat dárky. To ti řeknu, kamaráde, že jsme ale měli štěstí – ze všeho měli radost! Jak vyšlo najevo, dětskou váhu už mají, ovšem žádný problém, protože od ní máme lístek, takže si ji maximálně vymění.

A potom?

Co potom? Potom jsme večeřeli. Dokonce kvůli nám rozložili velký stůl, byla Maggi rybí polévka a mražené filé z tuňáka, omlouvali se, že to oni jedí každý rok, krocana, to oni ne. No bóže. Když ne, tak ne. Nakonec –

Nakonec?

Nakonec kdo by to měl vědět líp? No ne? Tak vidíš. Ale to portské, to byla dobrota. Ježíšek sice občas trochu zlobil, převrhnul několik skleniček anebo praštil o zem svým chlebíčkem s majonézou a tak, ale to už je jedno. Po večeři se docela uklidnil. Maminka mu řekla, ať jde hezky do pokojíčku a ukáže nám ty krásné, nové dárky, co dostal k Vánocům.

Teda! Co ten ti všechno dostal!

Co? Tak povídej!

Tak třeba prdící polštářek. Užs to někdy viděl? Anebo technozvratky a hovínkové lízátko, anebo celou dávku takových těch ptákovin. Soupravu k malování jizev a syntetickou krev. A pak taky takovou fikanou tinkturu, která ti udělá díru do ruky. A tak! Rovnou jsme se Ježíška zeptali, k čemu mu všechny ty bezva instrumenty vlastně budou, načež nám sametovým hlasem sdělil, že zatím probíhají pouze přípravné práce, a proto nám v tuto chvíli bohužel nemůže prozradit žádné bližší podrobnosti týkající se tohoto projektu, ale podle něj to bude stopro boží párty a co je nejdůležitější: kamarády z toho tutově trefí šlak! Později nám ovšem ještě tajně pošeptal, abychom se za nic na světě neznepokojovali, vlastně jde jen o takový nevinný žert, při kterém se budou účastníci – každý tak trochu jinak – ale v postatě všichni do jednoho zaručeně skvěle bavit, jo, a že tatínek snad prý dokonce sežene taky pár trámů, takže to nebude mít chybu. Hahaha! Dobrý, co? No, když už jsme se takhle pěkně skamarádili, vyhrabal dokonce i svoje nejoblíbenější dinosaury, ty nejhustší trička a ty nejsuprovější plakáty, až najednou kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se před námi taky jedno proklaté fotoalbum, takže i když jsme se už motali únavou, museli jsme si ještě prohlédnout asi milión černobílých fotek z mikulášské ve školce, z posledního zvonění na gymplu a ze školního výletu do Nazaretu; pak přišly na řadu polaroidy: první žena, druhá žena, třetí žena a někdy před půlnocí jsme se dostali dokonce až k tomu, že nám postupně ukázal i všechna svá vnoučata s předkusem, takže jsme už ani nevěděli, kdo je kdo, jen jsme se šťastně usmívali, že si s námi Ježíšek tak hezky povídá. Naštěstí v tomhle bodě vtrhla do pokoje hystericky maminka a že prý, panebože, to je hodin, vždyť oni musejí zítra vstávat ještě dřív než obvykle, takže jsme se začali rychle chystat k odchodu, schovali jsme si zbytek cukroví, co nám zabalili na cestu, poděkovali jsme za pohoštění, slíbili, že pokud to půjde, tak za rok přijdeme zas, a pak jsme se se všemi pěkně rozloučili. Nakonec nám jeden andělíček nabídl, že nám zavolá taxi, což jsme s díky přijali. Právě jsme chtěli vyjít ven, když vtom nečekaně –

Vtom nečekaně –?

Vtom začal Ježíšek nečekaně ječet a že toho nenechá, dokud nás nebude moct vyprovodit až k zahradní brance. Dělal takový cirkus, že mu to maminka nakonec přece jen dovolila, ovšem jen s tou podmínkou, že si na sebe vezme čepici. Tak jsme se před domem ještě pořádně zkoulovali a potom byl Ježíšek tak hodný, že s námi počkal, než přijede taxík. Na rozloučenou jsme mu ještě jednou a naposledy popřáli všechno nejlepší k narozeninám, pak jsme ho pohladili po hlavince a nastoupili do auta. Z okénka jsme ještě dlouho viděli, jak tam v tom svém roztomilém červeném vaťáčku na kraji zahrady poskakuje a vesele mává. Pak se najednou sebral, otočil se na podpatku a frnk, už byl vevnitř. A my –

A vy –?

A my jsme rychle spěchali sem k tobě, příteli můj drahý, abychom se s tebou jako s prvním mohli podělit o tyhle skutečně radostné události! Nu? Co říkáš?

Úžasné, člověče, prostě úžasné! Řeknu ti upřímně, nemám slov! Je prostě fantastické, jak se vám to všechno skvěle povedlo! Jen mě napadá, byla by tu ještě taková drobnost, když dovolíš. Mohl bys mi říct přesnou adresu?

No jistě.

Řekl Baltazar a začal diktovat adresu.

Herodes popadl tužku a papír a všechno si zapsal.

Povídku z antologie Körkép 2007 – huszonhárom mai magyar író kisprózája (Panorama 2007 – povídky dvaceti tří současných maďarských autorů) vybral a přeložil Jiří Zeman.
Vyšlo v týdeníku A2.
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatele.