Jemné rozdíly, klamy
Emil stojí v Kaiserstrasse před velkou výlohou a dívá se na sebe, nenápadně, jako někdo, kdo se jen náhodou zastavil, aby vytáhl kapesník z kapsy, aby se zamyslel, zda má vstoupit do obchodu, nebo jako nějaký cizinec, který se ztratil, najednou znejistěl a neví, jakým směrem pokračovat. Dělá, jako by se právě pohroužil do myšlenek a na prstech levé ruky počítával něco důležitého. Vedle něho zastaví jakási žena a tváří se, že na něco čeká. Všimne si ale, že Emil rozhodně nemá v úmyslu pohnout se z místa, a tak rozzlobená a s rozcuchanými vlasy si jde po svých. Když zmizela v postranní uličce, zamumlal si Emil pro sebe: ženské!

Zrcadlový obraz mu připadá nějak pokřivený a odcizený, a představuje si, že se vidí poprvé.

Překvapuje ho rachitická postava, neboť očekával většího muže, nikoli třasořitku. Vyděsí jej nejapné oči, které odrážejí světlo, jako by byly ze skla, z něhož se vyrábějí skleněnky. Emil o krok ustoupí. Kdybychom usuzovali podle hloupého výroku: „Oči jsou zrcadla duše“, mohli bychom si myslet, že se jeho duše dávno vypařila.

Mastný nos, zdeformovaný opakovaným zraňováním jako nos boxera, a pórovitá, nezdravá kůže na tvářích nejsou příliš nápadné a ladí s obrazem, který si vytvořil. Jeho nepatrně klenuté čelo není mimořádně ošklivé, a dlouhé černé vlasy nejsou ani zplihlé, ani rozcuchané, jako mají lidé, kteří museli uprchnout před válkou a přes noc zešedivěli.

Naštěstí, myslí si, mu vlasy splývají přes uši, neboť by se mu někdo mohl smát, že jsou tak zvláštně špičaté. Zátylek, který je vidět, je jemný a slabý, takže se při každém pohybu strachujeme, že se ozve křupnutí a spatříme hlavu padající z ramen, připomínající ramena dvanáctiletého chlapce, tedy bez patrného svalstva.

Jako dítě si myslel, že se zrcadla, vystavená silnému a soustředěnému pohledu, mohou roztříštit, a že existují lidé, kteří toho jsou schopni kdykoli a bez velkého úsilí.

Dnes, když se na sebe podívá do zrcadla, věří, že se za ním někdo ukrývá a pozoruje ho, anebo všechno nahrává na videokazetu, aby záznam uchoval pro pozdější analýzy. Před nějakou dobou se o tom pokoušel napsat báseň, ale zasekl se už u názvu. Představoval si to snazší, a rozhodl se, že už žádné básně psát nebude.

Když pokračoval v cestě, zvažoval ještě, že by si zakoupil velké zrcadlo do bytu a mohl by se kdykoli svléknout do naha a pečlivě prozkoumávat svoje tělo.