Anatomie odcházení
Farkas, Péter: Osm minut

Anatomie odcházení

Svět Osmi minut jako by zvolna zapadal a mizel pod nánosy padajícího sněhu a jeho zbytky dotvářely onen mezisvět, do nějž jen tu a tam prosvítají ostré a barevné kontury původních tvarů, z nichž spolu se starci tušíme čím dál méně.

Itinerář cesty údobím mlh, či zpráva o vstupování do zahrad, odehrávající se v mezisvětě, který je vymezen pouze prostorem jakéhosi bytu, o kterém víme jen tolik, že z jeho balkonu lze město nahlédnout z výšky a že předměty, jimiž jsou napěchovány skříně v pokojích, se nacházejí v takové úrovni bytí, ve které už neznamenají ani pouhou vzpomínku a beztrestně mizí a vytrácejí se z povrchu psacího stolu. V této kleci se pohybují dvě osoby, podobné kočkám ostražitě kráčejícím ve vysoké trávě, které se řídí pouze svými instinkty a splývají s prostředím někdy tak dokonale, že se takřka vpíjejí do jeho struktur. Jejich obrazy a tvary tak tu a tam ulpí na zaprášených balkonových dveřích, kterými pro-svítá slunce, končetiny v jediném okamžiku splývají ve stejnou linii s holým stromovím za oknem, prázdný pohled do kouta pokoje se promítá do pohledu ptáka, jehož stín se mihne na desce jídelního stolu. Tyto přechody se zároveň stávají mez-ními body a hranicemi, které určují tento mezisvět, jsou přesně onou krajností, jejímž překročením se lidská exis-tence vítá se smrtí.
Toto vše navíc může fungovat pouze v jediném a právě tomto Teď, které nereflektuje vzpomínku, které nečeká na budoucnost. Jako bychom kráčeli zasněženou krajinou zabaleni v péřové bundě, neschopni rozhledu napravo ani nalevo. Přesně takovým způsobem se po bytě pohybují stařec a stařena. Ve zdánlivé bezmoci a nemotornosti je obsažena ladnost, zúžený pohled a otupení smyslů umožňuje vnímat jen to, co je v daném momentu podstatné. Tyto kontrasty budují nový horizont, který už netvoří události a dění vymezené ča-sem a prostorem světa vnějšího, ale stává se jím pouze osoba druhého, osoba partnera jako míry všech věcí, jediné entity, která současnému stavu dodává nějaký rytmus a řád. Čas a jeho plynutí zastřešené takovým rámcem pak nepředstavuje pro existenci prvek limitující a omezující, jak tomu bývá v parametrech světa dole na ulici, kdy takřka vše je determino-váno jeho tokem a prouděním. Ocitáme se v bublině, ve které je čas zapouzdřen v cyklech, spirálách a tichu padajícího sně-hu, kde jediný způsob zachycení jeho pohybu je vědomí této cykličnosti a přizpůsobení se tempu, ve kterém jsou vykonává-ny každodenní a nejzákladnější lidské potřeby nutné k žití. Tempu, kdy vše běží podle pravidla vykonávat výlučně to, co nejsme schopni neučinit, a nedělat to, co jsme neschopni učinit.

Zvolna se začal probírat, a když oči otevřel, upřel je zblízka do očí stařeniných. Duhovku měla tak jasnou a temně zelenou, že by se jí dalo proplouvat až do počátku časů. (…) Usmál se jí do očí a věděl: tam nemůže promluvit nic. Nic.
Tělo zde vystupuje jako dvojaký element, na straně jedné funguje jako seschlá a prastará skořápka poutaná každým svým jednotlivým nervovým vláknem k vnějšímu světu, ne-vratně přikovaná k nejelementárnějším atributům lidství, na-pevno svázaná s tajemstvím a vzpomínkou. A zároveň je tako-vé tělo pouhým bodem v časoprostoru, tající sněhovou vločkou disponující svým vlastním a svébytným Tady a Teď, schrán-kou s dopisy v jazycích, které už nikdo nezná. V okamžiku, kdy se tato dvojdomost projevuje nejvýrazněji, pojítka se vším vnějš¬kovým se ruší a komunikace starců s okolím se stává nanejvýš problematickou, respektive nemožnou.
Tato (ne)komunikace probíhá v rovině, kdy každá ze stran používá svůj vlastní jazykový kód, který pro jednu představují syntagmata vět, zatímco druhé stačí pouhý pohled, dotek, či záchvěv očních víček. Pro první je dialog a narativita vlastního já důkaz normálnosti a duševní síly, pro druhou však už není podstatné jak a kolik věcí bude vyřčeno, nechápe, proč by měla dbát na způsob a formu, nechce už sedět u krbu a být součástí velkého příběhu.
Tato nemožnost dorozumět se spočívá také v odlišném zor-ném úhlu, kterým obě strany reflektují svět kolem sebe. Jedna proto není schopna plně zahlédnout druhou a stává se pro svůj protějšek v jistých okamžicích přímo fyzicky nepostřehnutel-nou. Nekompatibilita a neschopnost střetu těchto různých úhlů pohledu je vševypovídající ve chvíli, kdy oba staří lidé pospá-vají a ztrácejí se mezi vířícími sněhovými vločkami, v prostoru ticha vlastních visutých zahrad nad městem. V prostoru, který bezezbytku patří jen jim, svému okolí najednou zcela nepří-stupní a skrytí, i když prakticky v jeho bezprostřední blízkosti, ocitají se tak nejblíž stavu, kdy se hranice rozvírají, kdy je snadné považovat ledovou horu z plakátu na vchodových dveřích za zdolanou.
Svět Osmi minut jako by zvolna zapadal a mizel pod nánosy padajícího sněhu a jeho zbytky dotvářely onen mezisvět, do nějž jen tu a tam prosvítají ostré a barevné kontury původních tvarů, z nichž spolu se starci tušíme čím dál méně. Struktury předmětů i osob se vzájemně prolínají, mění, zapadají jedna do druhé, mizí či ulpívají v mlhavých cárech někde na půli cesty, až nakonec ze všeho původního zbývají jen perly na krku staré dámy či pytel fotografií vedle odpadko-vého koše, který lze chápat i jako konečné a demonstrativní gesto pro vystoupení ze hry, z příběhu, ze života.
Suchá kůže, prach na záclonách, psací potřeby, knihy, tělesné výměšky, potrava i televizní obraz, který se podezřele často vymyká běžnému způsobu fungování pohyblivých ob-rázků a tu a tam se jakoby vylévá z obrazovky, tak tvoří po-hyblivou a nestabilní masu, kontrastní ke zdánlivě nehybnému a statickému dojmu z prostředí, který bychom nabyli při let-mém pootevření dveří a zběžném pohledu do bytu. Tato změť, která má tendenci různě se přeskupovat, kdy jednotlivé před-měty mají schopnost mizet, ztrácet se či měnit svou funkci, ve výsledku způsobuje onen plynulý pohyb po hladině času, který je pro fikční svět novely tolik signifikantní.
Explicitní a detailní popisy všeho tělesného nejsou do textu vkládány jako samoúčelný prvek, vzbuzující ve čtenáři pouze pocit voyeuerství a studu, ale tvoří jeho svébytnou a důležitou složku, která rovněž vypovídá jak o způsobu ko-munikace, tak o vztahu osob, do jejichž života takto přímo a bez skrupulí vstupujeme.

Přitiskl k sobě to pomačkané tělo, z něhož jako by byl odstraněn veškerý pevný materiál, a něžně je tiskl tak dlouho, dokud zvolna nepřevzalo teplo jeho těla, rytmus jeho dechu.
Protože pro starce už jejich těla neznamenají nic z toho, čím by byla pro většinu z nás. Tělo toho druhého je naprosto známou a probádanou krajinou, kde není kam a za co se schovat, natož prostorem, kde by bylo možné cokoliv před-stírat. Jediné, co snad je v souvislosti s tělesností reflektováno s větším či menším údivem a vzápětí často provázeno úlevným smíchem, tak bývá někdy chování těla vlastního. Starcův hori-zont je vymezen každodenním úkolem zahřát, nasytit a ošatit Seschlou slupku, Pokrčené šaty a Ztělesněnou bolest, prostě všechny podoby, do nichž může lidská existence metamorfo-vat, ve kterých lze ještě¬ nalézt výraz. Musí pohlídat každý způsob, jakým se stařenino já vynořuje zpod sněhové deky, tyto tvary je pak nutné pokud možno chránit, neztratit, vracet se k nim, a neustále ji tak k sobě znovu a znovu přivolávat.
Vcházení do zahrady jakožto speciálního virtuálního nebo mentálního prostoru, ať už se do něj vstupuje při pro-cházce na ostří snu či v trhlinách spánku přes zapnutou tele-vizní obrazovku, a dovednost do něj proniknout, je tak pro starce poslední styčnou plochou se stařenou v okamžicích největšího vyčerpání, kdy tělo ztrácí poloměr a hloubku, kdy hrozí, že tma mu ukradne poslední tvar a obrysy rukou nená-vratně splynou se záhyby dek. A ať už toto místo bez vzpo-mínek a pozadí vypadá jakkoliv, je to konstrukt, který v sobě obsahuje tak velkou dávku trvalosti a neměnnosti, že je zde možné získat zpět část ztrace-ných sil nebo zas a znova mizet ruku v ruce stále ve stejném domě, zcela nezávisle na všech příbězích, které se vyprávějí venku, nezávisle na tom, že někde za zahradními zídkami bude třeba jednou po válce, po lásce, po světě…

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anna Valentová, dybbuk, 2008, 104 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse