Mezní vzpomínka
Robinson, Marilynne: Ztrácení 2

Mezní vzpomínka

Román představuje sondu do myšlení, kterému je vlastní vášeň pro objevování nových forem či prostorů a v neposlední řadě i meditativní a duchovní poloha. Autorka se otevřeně hlásí k tradici velkých postav americké literatury, četba textu je tak svéráznou literární poutí americkým kánonem pro zasvěcené a uvedením do určité tradice myšlení pro ty, jimž americká literatura zůstává neprozkoumaným terénem.

Prvotina americké autorky Marilynne Robinsonové je ženskou sondou do myšlení a literární tradice Západu USA. Text, který se pohybuje mezi epickým vyprávěním a lyrickou básní, se hlásí ke kanonickým dílům Emily Dickinsonové nebo Hermana Melvillea.

Mezi současnými americkými autory patří Marilynne Robinsonová (nar. 1943) k těm nejpozoruhodnějším. Publikuje zřídka a svůj čas věnuje především výuce tvůrčího psaní na univerzitě v Iowě. Přesto se těší zájmu odborné i čtenářské veřejnosti a je nositelkou významných literárních ocenění. Její druhý román Gilead (Gileád, 2004) získal Pulitzerovu cenu a její prvotinu Housekeeping z roku 1980, která nedávno vyšla v českém překladu jako Ztrácení, mnozí považují za klasické dílo americké literatury.

V ženském světě
Román se odehrává na americkém Severozápadě, ve státě Idaho, kde se Robinsonová narodila a vyrostla. Americký Západ bývá chápán nejen jako zeměpisné označení, ale také jako metafora určitého způsobu vnímání a myšlení, který je vlastní americké kultuře. V textu Ztrácení se pak stává mezním prostorem, kde jsou kladeny klíčové otázky jazyka, vědomí a umělecké tvorby.

„Jmenuji se Ruth.“ Tak příběh začíná a ohlašuje svou ukotvenost v určité náboženské, literární a kulturní tradici. Odkazem k starozákonní Rút a k Bílé velrybě Hermana Melvillea („Říkejte mi Izmael“) vyjadřuje zároveň i svůj problematický vztah k této tradici, které vždy vládli převážně mužští tvůrci a mužský pohled na věc. Snad aby autorka vytvořila protipól, vstupujeme do ryze ženského světa, a pokud se tu objeví mužské postavy, pak pouze okrajově; spěšně pak také vyprávění opouštějí, ať už dobrovolně či nedobrovolně.

Za hranice jazykového vyjádření
Čtenáři se tu předkládá příběh paměti, jež se pokouší zakusit již prožité dospívání a zároveň přemítá o své vrtkavé podstatě. Jeho rámcem jsou tragické osudy Ruthiných ženských příbuzných: babičky, která vytváří a udržuje prostředí domova, matky a tet, které je opakovaně narušují a opouštějí. Napětí mezi zakořeněným životem v ohraničeném fyzickém a sociálním prostoru a touhou po nomádství prochází celým textem. Jeho ztělesněním je právě Ruth, která stojí mezi svou sestrou Lucille a tetou Sylvií. První podobně jako babička trvá na řádu věcí, druhá je tulačka, co spí v botách, libuje si v domácím chaosu a v útržkovitých příbězích. Ale zdaleka tu nejde jen o obvyklý svár konvenčních hodnot a nonkonformního způsobu života.

Pro své okolí mlčenlivá a nenápadná Ruth pozorně vnímá vše, co se děje kolem ní a v ní. S velkým zaujetím prozkoumává dům i bezprostřední krajinu. Svůj prožitek pak zpětně postihuje v jazyce, který metaforou stírá pomyslnou čáru mezi vnitřním a vnějším. Ruth jako vypravěčka se také pohybuje na hraničním území. Na jedné straně koherentně vypráví lineární příběh s jasným začátkem a koncem, na straně druhé přerušuje hlavní linii vyprávění, aby se pokusila popsat jemná zákoutí smyslových počitků či zachytit jejich proměnu v paměti. Často se tak ocitá na samé mezi možností jazykového vyjádření a otevírá nám zákoutí vědomí a hloubku prožívání, jakou jsme zvyklí nacházet spíše v poezii než v próze. Text se pohybuje někde mezi epickým vyprávěním a lyrickou básní, metaforickým přemítáním o přelétavých, těžko uchopitelných záchvěvech pocitů, dojmů a vzpomínek.

Americkým literárním kánonem
Román představuje sondu do myšlení, kterému je vlastní vášeň pro objevování nových forem či prostorů a v neposlední řadě i meditativní a duchovní poloha. Autorka se otevřeně hlásí k tradici velkých postav americké literatury, jakými byli Emily Dickinsonová nebo již zmiňovaný Herman Melville; četba textu je tak svéráznou literární poutí americkým kánonem pro zasvěcené a uvedením do určité tradice myšlení pro ty, jimž americká literatura zůstává neprozkoumaným terénem.

Téměř básnický text je velkou výzvou pro překladatele. Daniela Theinová ho zpracovala nápaditě a navíc románu dodala fundovaný a vyčerpávající doslov. Jedinou výtku si zaslouží překlad názvu. Přestože je zřejmě obtížné nalézt vhodný protějšek k anglickému Housekeeping (udržování domácnosti v chodu, hospodaření), české Ztrácení zdaleka neodpovídá konotacím původního titulu. Ten, mimo jiné, znovu odkazuje k napětí mezi ukotveným životem a nomádstvím, mezi snahou zachovávat hranice vymezeného prostoru a nutkáním je překračovat.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Daniela Theinová, Argo, Praha, 2008, 200 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Odorik,

Příspěvek do diskuze.

Byť obě zdejší recenze jsou velice výstižné a objektivní, neuškodí snad když připojím reakci, kterou jsou zavěsil i na stránku kosmas.cz, právě abych upoutal zájem jiných čtenářů o tuto ne zrovna levnou knihu. (………………..) Mnohé přednosti Robinsonové prvotiny, kterou začala psát spíše jako deník či poznámky, bez úmyslu je vydat, jsou mi natolik zřejmé, že mi stojí zato o nich psát, aby nenápadná kniha nezapadla v záplavě lesklých obálek na knihkupeckých pultech. Tak třeba o tuláctví píše naprosto novým, neotřelým způsobem. Komu z nás se pojem tuláctví pojí s psaním Londonovým nebo Kerouacovým, bude překvapen milým, dokonce se snad dá snad říct něžným, nicméně odsuzujícím popisem Sylviiných zvyklostí.(………………………….) Znovu jsem si uvědomil, že domov nemusí být naaranžovaný podle módních žurnálů, ale měl by být uspořádaný, byť způsobem třeba značně ležérním. Teprve tento pevný řád „vytváří“ z dítěte hotového člověka. To už dávno vědí dětští psychologové, jen většinové společnosti to zatím někdy nedochází.(…………………………) Řekl bych, že z východu slunce nebo hvězdné oblohy se mohu radovat, aniž bych riskoval úraz, nemoc nebo dokonce smrt, jak to činila Sylvie a jak se to dnes stalo běžným u extrémních sportů. Kromě toho adrenalinoví sportsmeni dnes zaplavili zbytky divoké přírody a okouzlený poutník nemá, kam by se vrtnul v hledání ticha a samoty.(…………………………..) Robinsonové román mi spíš připadá jako báseň v próze. Praktický Thoreau, autor Waldenu, na nějž se autorka odkazuje, by asi její dílko považoval za nehotové. Jenže dnešní autoři si zvykli psát úsporně a snad i určitá část čtenářů a kritiky si to tak žádá. Lidé jsou možná nasyceni pevně vystavěných a jasně zakotvených románů. A já sám sebe se ptám, zda přílišná květnatost je nutná? Proč bychom měli např. znát, ve kterých motorestech vypravěčka příběhu Ruth pracovala a jak nakonec v životě skončila?(……………………………) Housekeeping jsem při čtení čas od času odkládal s tím zvláštním pocitem, kterému sám pro sebe říkám „být bez dechu“. To však neznamená, že děj románu je nějak zvlášť napínavý. Ve slovech autorky je však něco, co mě pozvedá z prachu. Člověk si připadá jako vytržený z otupujícího proudu času.(……………………………..) Robinsonové se daří upozorňovat na ne zcela běžné vnímání „všedních“ skutečností – šumění větru ve vysoké trávě, proměny vzhledu hladiny jezera apod. Ale také vnímání vlastních pocitů – všichni, kdo si své pocity zaznamenávají, to asi trochu znají – jak odlišné může být naše vnitřní hodnocení dvou jinak podobných a standardních situací, např. když nám někdo něco nešetrného řekl. (……………………………….) Myslím, že můžu souhlasit i s recenzentem Lidovek, který ve svém textu zvýraznil pasáže, které jsou asi podstatné. Třeba: ..…stačí mít jediné pouto (s lidmi), abyste mohli být takto povznesení…..avšak…..někdy je lepší být sám než s těmi, kteří se snaží životy druhých ovlivňovat…..Ano, samota je absolutní objev, ale ne vždy a ne pro každého……