Dobrý ročník maďarské literatury
Dobrý ročník maďarské literatury

Dobrý ročník maďarské literatury

Rok 2008 byl z hlediska překladů z maďarštiny velmi plodný. Zamyšlení nad českými převody alespoň naznačí, kam dnes směřuje jedna z mohutných evropských literatur.

Vidíme jenom výjevy
 

Rok 2008 byl z hlediska překladů z maďarštiny velmi plodný. Zamyšlení nad českými převody alespoň naznačí, kam dnes směřuje jedna z mohutných evropských literatur.

 Z maďarsky psané literatury byla loni českému čtenáři představena díla vyrůstající mnohdy ze zcela rozdílných prostředí, ať už se jednalo o texty vycházející z tradice maďarského historického románu (László Darvasi, Legenda o kejklířích se slzami, Nejsmutnější kapela na světě), metafyzický traktát (Péter Farkas, Osm minut), pohádky (Gyula Illyés, Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky), deníky Sándora Máraiho, iniciační román (László Krasznahorkai, Od severu hora, od jihu jezero, od západu cesty, od východu řeka) či o knihy spisovatelů, jejichž tvorbu bezprostředně či nepřímo ovlivnily jejich sedmihradské kořeny.
Výraz „maďarsky psaná literatura“ je z hlediska přesnosti formulací vhodnější než pojem „maďarská literatura“, s nímž bychom se přesunuli na tenký led různých nedůsledností a navzájem se vylučujících tvrzení. Záhy bychom byli nuceni více či méně neobratně nakládat s termíny Maďarsko, Uhry, c. a k. monarchie, středoevropský prostor a středoevropská literatura. Orientace v problematice takzvaného středoevropského kontextu je zrádná a mnohdy fatální. Tento text nechce (re)defi novat, která literatura do zmíněného prostoru patří či nepatří, ani pátrat po tom, za jakých podmínek je práce s tímto konstruktem užitečná. Budeme-li navíc vycházet z dostupných překladů, je cimrmanovský výrok z titulku nasnadě, neboť skutečně vidíme pouze výjevy. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že rozhodně bylo a je co pozorovat.

Výjev první: všechno je definitivní v obrysech plíživého zla
Ádám Bodor (nar. 1936) a György Dragomán (nar. 1973) patří mezi autory pocházející ze Sedmihradska. Kromě svých kořenů mají společné i to, že se oba vyrovnávají s problematikou svobody jedince a jeho existence v podmínkách, kdy je svoboda narušena. To platí napříč generacemi. Jak u postav Bodorových dokonale prokomponovaných fi kčních světů, jimiž čas proudí bez jakékoli kontinuity a které se před námi v geometricky přesném tvaru rozevřou jako chřtán hada (jehož zasyčení připomíná jméno Sinistra), tak u Dragománova hrdiny. Toho cesta románem opouštění krajiny dětství vede prapodivnými světy, schopnými fungovat na úrovni symbolu i jako hyperreálná materie.
Časovou diskontinuitou, kompoziční ekvilibristikou, prací s fantastickými motivy a žánrovými prvky a zároveň smyslem pro hyperrealismus autoři navozují atmosféru plíživého zla. Tento obrat nejlépe vystihuje stav, jenž prochvívá celý Okrsek Sinistra (A2 č. 16/2006), i tušení čehosi němě vyčkávajícího, nedobrého, co v podobě lákavých i odporných pastí a průhledů dotváří kontury Bílého krále (A2 č. 49/2008).
Totalita zde není banální výraz, jenž má dopomoci k co nejméně konfl iktní refl exi, nýbrž vyjadřuje defi nitivnost dění, status quo; nemožnost komunikace i neschopnost vymanit se ze světa strachu a nočních můr. Vše je podřízeno nepsaným pravidlům disproporční a pokřivené hrací plochy, schopné bez varování změnit svou strukturu a smést všechny přítomné.

Výjev druhý: na hranici tvůrčího experimentu
László Krasznahorkai (nar. 1954) je vizionář, experimentátor a solitér, který svůj maďarský původ nezapře a jako každý tvůrce se musel vyrovnat se vším, co je ukotveno v tradici evropského smýšlení o umění. Právě on je ale důkazem, že moderní literatura nezná národních hranic, její charakter není primárně definován původem autora, ale životaschopností textu samého. Jeho texty s energickým důrazem kladeným na tvůrčí experiment, na propojenost s vizuálním uměním a na konkrétnost tvarů vyjadřujících ideu, funguje v jakýchkoli kontextech. Jako příklad uveďme jeho práci se symboly a stylizací v zatím posledním vydaném románu Od severu hora… Často zde netušíme, co symbol je a čemu význam nepřiřknout. Nevíme, zda zlaté rybky s hřebíky v očích prozrazují něco o marnosti konání či slepotě vnuka prince Gendžiho, nebo jsou jen kratochvilnou hříčkou, u níž si nejsme na první pohled jisti, co přesně jsme zahlédli. Při druhém pohledu se s odporem odvracíme a napotřetí jsme ochotni vidět kus staré básně ve formě zlatavých proužků. Pro Krasznahorkaiho je typická syntéza silného smyslu pro realismus a vysoce artifi ciálního přístupu k látce.

Výjev třetí: narativní kejklíři
Evropa jako nekonečné bojiště i neobjevená pustina bez pozadí. Místo, jehož mýty teprve přijímají svou konečnou tvář, či se teprve rodí. Tržiště dávného světa, na němž se nerušeně obchoduje s lidmi, informacemi i hadí kůží, přeplněností připomíná obskurní plátna Hieronyma Bosche. V tvorbě László Darvasiho (nar. 1962) se střetávají aspekty kontinuity: paměť s jejím trváním a momentální utvářenost prostředím, jedincem ne - ovlivnitelným. V tomto ojedinělém klimatu žijí a živoří miliony, jednotlivec mezi nimi není víc než náhodný odraz světla na hladině řeky a zároveň bytost nemohoucí se vymanit z vleku událostí, které jej přesahují. Bytosti v šoku, z něhož ji nevymaní ani vládce, ani Ježíš, ani Alláh, zbývá jen podřízení se pravidlům spirituální krajiny původní, dravé a řvoucí Evropy, která změnám v průběhu věků podléhá nejméně a čelí i přirozené smrti. Darvasi využil tradiční způsob vyprávění sahající k velkým epickým ságám spisovatele Móra Jókaiho (1825–1904) či k historickému románu Gézy Gárdonyiho (1863–1922) a přetavil ho v moderní retro plné nadsázky a rozmáchlého patosu. Jistá rozvleklost v tomto případě neruší, naopak, dotváří dojem hyperbolické spektakulárnosti. Darvasiho tvorbu lze též chápat jako metaliterární koncept, vypovídající o problematice zmiňovaného (středo)evropského prostoru.

 

V článku byla zmíněna tato díla:
Ádám Bodor: Okrsek Sinistra. Přeložila Anna Valentová. Havran, Praha 2008, 172 stran.
László Darvasi: Legenda o kejklířích se slzami. Přeložil Pavel Novotný. Dauphin, Praha 2008, 456 stran.
László Darvasi: Nejsmutnější kapela na světě. Přeložil Milan Navrátil. Agite/Fra, Praha 2007, 182 stran; MP3/CD vydalo Tympanum 2008.
György Dragomán: Bílý král. Přeložila Anna Valentová. Dybbuk, Praha 2008, 264 stran.
Péter Farkas: Osm minut. Přeložila Anna Valentová. Dybbuk, Praha 2008, 104 stran.
Gyula Illyés: Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky. Přeložila Kateřina Horváthová. Dauphin, Praha 2008, 272 stran.
László Krasznahorkai: Od severu hora, od jihu jezero, od západu cesty, od východu řeka. Přeložila Simona Kolmanová. Mladá fronta, Praha 2008, 112 stran.
Sándor Márai: Deníky I, II. Přeložily Dana Gálová a Estera Sládková. Academia, Praha 2008, 946 stran.

Přehled

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse