Fotografie na obálce, na níž je zachycen starý křesťanský klášter rýsující se proti mohutné zasněžené hoře, čtenáře láká exotičností dálky času a místa. Avšak očekávání cizího se brzy promění v rozpoznání společného. Poezie jihokavkazské země rozkládající se pod biblickou horou Ararat má své zvláštní rysy, v její stavbě a motivice však nacházím podobnosti s českou lidovou poezií a slovanskou poezií vůbec. „Antologie arménské lidové a trubadúrské poezie, poprvé v češtině“, jak je představena na záložce, přináší nevšední a příjemný čtenářský zážitek.

„Z hory stéká čistý pramen
dopadá na bílý kámen
tvá láska v mém srdci plamen
bez tebe je se mnou ámen.“

K obrazu přírodního jevu je beze spojky a zdánlivě bez významové souvislosti připojeno konstatování o vnitřním stavu duše. Obraz, který v antologii není ojedinělý, vyzývá k symbolickému čtení čirého pramene jako mužského elementu a bílého kamene jako elementu ženského. Oceňuji překladatelčin um, s jakým rýmující se čtveřicí usouvztažnila představy spojené s láskou: tři živly představující potupně muže, ženu a touhu, a obavu ze smrti, důvtipně umístěnou na samotný konec. Paralelismus přírodního a lidského dění je typický rovněž pro českou lidovou poezii: „Na našem sádečku / je travička, / žádnej jí neseče, je drobničká, / je drobničká, / jen se plazí: po ní mě má milá / vyprovází.“ Avšak obraz nepožaté travičky symbolizující mladou dívku není připojen juxtapozičně, jako je tomu v arménské sloce, nýbrž funguje i jako místo pro odehrávání námluv.

Země Hajů

Převážnou část antologie tvoří poezie toužebná: písně o lásce a písně vyhnanců. Písně vyhnanců, které se ve své motivice prolínají s písněmi o lásce, pramení ze zvláštního „národním osudu“, arménské diaspory. O ní se čtenář poučí díky předmluvě pojednávající o arménských dějinách, ty počínají mytickými vyprávěními o postavě Hajka Lukostřelce a zastavují se u konfliktu se sousedním Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Země Hajů, neboli Hajastan, jak Arméni sami svou zemi nazývají, zažila svůj politický a kulturní rozkvět ve dvanáctém století v Kilíkijském království. Avšak po jeho rozpadu na konci čtrnáctého století, dochází ke vzniku velké arménské diaspory, jejíž příčinou je dlouhé období nejrůznějších invazí, kdy se o území Arménie přetahovaly Rusko, Persie a Osmanská říše. Arménskými kulturními centry mimo vlast se stal například mnišský klášter na ostrůvku San Lazzaro poblíž Benátek nebo komunita v Istanbulu. V devatenáctém století byly z arménských dialektů vytvořeny dva spisovné jazyky, západoarménský, jímž hovořili obyvatelé staré vlasti kontrolované carským Ruskem, a východoarménský, jehož mluvčí obývali východní Anatolii podléhající nadvládě turecké. Na konci devatenáctého století došlo na území Osmanské říše nejprve k ekonomicky a později k nábožensky a etnicky motivované genocidě arménského obyvatelstva, která vyvrcholila masakry a deportacemi během první světové války, které si vyžádaly kolem milionu obětí. Vinou těchto událostí se rozrostla stará diaspora, například ve Spojených státech dnes žije přes milion Arménů a kolem tří set tisíc ve Francii. Roku 1918 vnikla samostatná Arménie. Po období přináležitosti k Sovětskému svazu počínající rokem 1920 byla její autonomie obnovena v roce 1991.

Země Nairi

Antologie je rozčleněná do chronologicky uspořádaných oddílů, které jsou vždy uvozeny krátkým výkladem přibližujícím daný žánr či období. Nejprve je představena lidová poezie a následně poezie trubadúrů. Lidové písně země Nairi, básnicky tak přezdívané Arménie, žily v ústní tradici arménských bardů, tzv. gusanů. Mezi nejstarší patří předkřesťanské písně spojující mýty o vzniku světa s hrdinskými eposy. Jedním z jejich hrdinů je zakletý král Artavazd, kterého někteří badatelé považují za kavkazskou obdobu Prométhea. Prastarým žánrem jsou písně pracovní, tzv. horovely, písně oráčů, kteří si jejich zpěvem rytmizovali práci. Tyto písně byly individuální a zdůrazňovaly vztah mezi oráčem, zvířetem a půdou. Lidové písně provázely člověka po celý život, antologie tento fakt dokumentuje výběrem ukázek z ukolébavek, písní svatebních, žertovných, tanečních a pohřebních pláčů. K nejoblíbenějším žánrům arménského básnictví patří písně milostné, vyznačující se ustáleným motivickým repertoárem: mladík bývá zobrazován jako orel, sokol nebo lev, chová se jako pravý džigit (tedy kavkazský bohatýr), dívka na sebe bere podobu plaché gazely nebo krásné růže. V české lidové poezii se spíše setkáme s připodobňováním milého k sokolovi nebo mírnějšímu holoubkovi. Jelikož je výběr přirovnání dán odlišnými reáliemi, rovněž se v české lidové poezii nesetkáme se ztotožňování milé s majestátem přírody:

„Aragacká úbočí
oči temné
oblouky tvých očí
já uprchnout od tebe bych chtěl
na lásky pouta však nestačím.“

Dalším oblíbeným žánrem jsou v souvislosti s arménskou diasporou písně vyhnanců, tzv. gharibů, vyjadřujících stesk po staré vlasti. Atributem ghariba je jeřáb oddělený od svého hejna, kterého se vyhnanec ptá na osud těch, které musel opustit: „Kam letíš, jeřábe / jsem sluhou tvého hlasu / jeřábe / nemáš zprávu z mé země?“ Gharib pak často splýval s mladíkem toužícím po své milé, který býval symbolizován slavíkem hledajícím svou růži. Z české lidové poezie známe posílání „vzkazů“ po letících husách: „Bílé husy, bílé, / vysoko letíte, / daleko vidíte! // Zatočte se kolem / nad milého dvorem, / zkažte tam milému, / nech pro mne přijedou, / že se vdávať budu.“