Jde o vynikající překlad novely, který českému čtenáři přibližuje (poté, co u nás dvakrát vyšel román Velká divočina: stezky, novela Dál – dál a dál a několik povídek) další z podob autora, jehož dílo zaujímá v brazilské literatuře ojedinělé místo díky své ideové mnohovrstevnosti, filozoficko-náboženské hloubce a vyčerpávající pozornosti k výrazovým možnostem jazyka. Burití je poslední prózou Tanečního souboru (Corpo de Baile, 1956), sbírky žánrově nevyhraněných textů, které se svým charakterem blíží novelám; autor sám je označil za „povídky, romance a básně“. Originalita této knihy, později rozčleněné do tří svazků, nebyla příliš doceněna, neboť byla poněkud zastíněna ohlasem Rosova stěžejního díla, románu Velká divočina: stezky, jenž vyšel ve stejném roce.

Burití není prózou vystavěnou na napínavém příběhu jako Rosův slavný román, ale na jemné symfonii pocitů, smyslů a nálad, na souznění slova s tichem. Nevyřčené a neukončené uvolňuje prostor imaginaci a rozevírá vějíř možných významů a interpretací, jejichž převod do jiného jazyka není nikterak jednoduchý. Byl si toho vědom i sám autor, když v dopise překladateli Tanečního souboru do italštiny napsal: „…uvědomuji si, jak strašné musí být překládat tuto knihu! Tolik sertãa, tolik záludností, tolik přemíry. (…) A útrapy překladatele ještě narůstají: to, co je konkrétní, je exotické a neznámé; a to ostatní, co by na oplátku mělo být jednoduché, jsou záměrné nejasnosti, jimiž se postavy a autor chtějí povznést k poezii a metafyzice a – oběma současně či na křídlech jedné z nich – dosáhnout neuchopitelných mystických sfér. Bůh vám žehnej.“1

Překlad Rosových próz stojí a padá s jazykem a Burití je toho dokonalým příkladem. Pozornost k formě slova coby nositeli významu dosahuje v tomto textu nejvyššího stupně a jeho překlad je vlastně nekonečným bojem o přiblížení se bohatství původního sdělení za cenu co nejmenších ztrát. Obtížné není jen převedení řady výrazů odkazujících ke specifickým reáliím, především k místní fauně a flóře, ale i uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů (viz např. symbolika jmen, vliv idejí neoplatonismu či křesťanství aj.) Současně – a především – je třeba přetlumočit silný emoční náboj, který z příběhu vyvěrá a činí jej tolik přitažlivým. To vše vyžaduje od překladatele maximální nasazení, v němž se projevují jeho znalosti, zkušenosti, cit a intuice, stejně jako odvaha hledat a překračovat hranice v prostoru mateřského jazyka. Je nesporné, že Vlasta Dufková z tohoto zápolení vyšla vítězně. Důkazem je obsahově náročný a současně čtivý text, jemuž se podařilo přenést ono jakobsonovské „poetické sdělení“, které v čtenáři zůstává ještě dlouho poté, co knihu odloží.

Některé konkrétní překladatelské problémy:

1. Jednou z předních charakteristik jazyka novely Burití je tendence k mnohoznačnému, neurčitému, náznakovému sdělení. Přispívá k tomu fragmentovaná výpověď využívající eliptické konstrukce, osamoceně stojící výrazy, polysémní slova, stejně jako častý výskyt motivů pochyb, nejasností, záhady. Prostřednictvím opakování vybraných syntagmat, hromadění slov určitého významu a dalších stylistických postupů je pozornost orientována na jazykový znak jako takový. Tato tendence je již naznačena v úvodním odstavci prózy:

Nastýskal si a naotálel se dost a dost, teď se ale Miguel vracel zas tam, na statek Burití Bom, daleko, kraj světa. O místních celý rok slova neslyšel; a přece by rád, aby ho uvítali ze srdce. Strachoval se. Je cizí; pořád ještě cizí, zas se odcizil? Aspoň kdyby ho přijali víc s radostí než překvapením. Jenže ta krátící se vzdálenost pro něho nejspíš znamená, aby pomaloučku vyměnil dokola přemílanou nejistotu za příslušnou špetku bezhlavosti, jak to má osud rád. Říkal si. (s. 5)

Kromě klíčových motivů nejistoty, strachu a váhání zde autor s obměnami opakuje syntagma „je cizí“: posiluje tak nejen složku pojmovou (Saussurovo signifié), ale i zvukový obraz (signifiant), čímž samotný jazykový znak jakoby zdůrazní, vyčlení z výpovědi a umocní jeho možné asociace. Osamocené užití tranzitivního slovesa „říkat si“, bez jakéhokoli předmětu, konečně umocňuje všechny již zmíněné významy: otevřenost, neurčitost, introspekci.

V podobném duchu se odvíjí celá próza Burití, vypovídající o lásce, tj. o možných podobách lásky, o sepjetí člověka s přírodou. Překladatelka musela mít toto ladění příběhu na paměti po celou dobu překladu. Ač se tento úkol může jevit jako samozřejmý, převést množství nahromaděných nominálních konstrukcí, roztříštěnou syntax a neukončené věty při zachování přirozeného rytmu a lyrické atmosféry není jednoduché.

2. Nepochybný problém představoval překlad četných výrazů z oblasti brazilských reálií, zejména fauny a flóry, vedený snahou o navození dojmu exotičnosti a současně o přirozené vyznění pro českého čtenáře. Jako příklad poslouží následující popisná pasáž, skvělá ukázka Rosova barokně „přetékajícího“ jazyka:

Ty stromy při řece, ztřísněné, bělovousé, paskřivé, kornaté s kaňkami vrásek, zježení, plátů a bledých šupin – brazilský dub, psí kdoule, kariniana, landí, obaloš, icika, rozsochatý gonçalo, vinobob, drobnolístek, šedivý bahenní olandim – nabývaly rozměrů mimo veškerá měřítka, nadouvaly se do přemrštěných průměrů; při kraji rovné sturače – benzoové stromy, jejich vodorovné větve a rozdvojené kmeny, bílá cupanina, črtaly v zeleni čivy a morek. (s. 62)

3. Překladatelka musela mj. vyřešit překlad častého užití stěžejních výrazů Buriti Bom, odkazujícího ke statku, a Buriti grande, označujícího palmu burití (bot. pašáchol vinný). Statek překládá střídavě jako „Buritiště“ (častěji) nebo občas jako „Burití Bom“ – toto řešení navozuje dojem familiárnosti spojené s místem a současně ponechává exotický nádech. Palmu překládá výrazem „Buritisko“ (na s. 16, při úvodní charakteristice, ponechává Burití-grande), zahrnujícím v sobě konotace velikosti a důležitosti, jež jsou s tímto stromem spjaté. Za zdařilé také považuji přeložení plodů, ořechů této palmy jako „buriťáky“: ...byla tráva samej buriťák (s. 43).

4. Podobně je řešen i překlad dalších místních názvů, tj. ponecháním originálu i českým ekvivalentem, jež se střídají nebo stojí vedle sebe: má na starosti Slůjku, druhej statek, jako Lapa-Laje (s. 32); nikdo z Buritiště na Slůjku nejezdí (s. 32); Ona je Lapa-Laje mizerná usedlost (s. 33) aj.

Někdy sahá překladatelka pro větší jasnost k explicitnímu vyjádření:
Tady se propadala k pupku země Pupčina – Proláklej močár Brejão-do-Umbigo... (s. 38);
(Orig.: Ali estava o brejão – o Brejão-do-Umbigo...)

5. Za zmínku dále stojí autentický dojem, který navozuje mluva místních obyvatel, např. pana Gaspara či jeho manželky Dony-Dony: překladatelka zde střídá obecnou češtinu s nářečními prvky: Cák sem dycky neslyšela, že ve městě je to samá sprostopášnost a nestydatost? (s. 34) aj.

6. Za vynikající považuji překlad pasáží zachycujících zvuky noční krajiny, zejména z perspektivy Náčelníka Zequiela (s. 48-51; 84-88 aj.).

7. V původním textu se nachází množství neologismů, archaismů a nezvykle užitých výrazů, které překladatelka úspěšně převedla, např.:

– ...je potřeba moc sertãa proměnit – v samo své srdce a chápání. Čili v rovněž skutečnou existenci sebe-sertãa překypujícího bytím, které je poslušno toho, za čím člověk touží. (s. 24);
(Orig.: ...a precisão de transformar o poder do sertão – em seu coração mesmo e entendimento. Assim na também existência real dele sertão, que obedece ao que se quer.)

– Strom burití? Veliký zelený opeřenec, mocněkráte. (s. 24); (Orig.: O buriti? Um grande verde pássaro, fortes vezes.)

– ...je potřeba moc sertãa proměnit – v samo své srdce a chápání. Čili v rovněž skutečnou existenci sebe-sertãa překypujícího bytím, které je poslušno toho, za čím člověk touží.

8. Expresivitu a poetičnost překladatelka vložila i do vět, které byly v originále neutrální, kompenzujíc tak místa, v nichž je nebylo možné zachovat:

– Stoupa sténá jako visutá síť. (využití aliterace, s. 8); 
(Orig.: O ranger do monjolo é como o de uma rede.)

– Nešťastné, vyschlé Marie Behú, která vypadá jako staruška. (s. 9);
(Orig.: Desditosa, magra, Maria Behu, parecendo uma velha.)

– Počerná Maria Behú, takový bubák, šeredná jako staré haraburdí. (s. 20);
(Orig.: Maria Behu, tisna, encorujada, com a feiíce de uma antiguidade.)

Poznámky:
1. „…vejo que coisa terrível deve ser traduzir o livro! Tanto sertão, tanta diabrura, tanto engurgitamento. (…) O que deve aumentar a dor-de-cabeça do tradutor, é que: o concreto, é exótico e mal conhecido; e, o resto, que devia ser brando e compensador, são vaguezas intencionais, personagens e autor querendo subir à poesia e à metafísica, juntas, ou, com uma e outra como asas, ascender a incapturáveis planos místicos. Deus te defenda.” In Rosa, João Guimarães, Correspondência com seu tradutor italiano Edoardo Bizarri. São Paulo: T. A. Queiroz, 1981, s. 20.zpět