Prvotina mladého amerického autora (nar. 1981) vzbudila senzaci ještě předtím, než vyšla. Larsenova agentka totiž po nečekaném zájmu newyorských nakladatelů o rukopis v roce 2008 uspořádala aukci, na níž se cena za autorská práva vyšplhala až na závratný milion dolarů; vítězem se stalo nakladatelství Penguin Press. O autora se hned začala zajímat média a kniha patřila v roce 2009 k těm nejočekávanějším.

Román s podtitulem Úžasné putování T. S. Spiveta je vskutku mimořádný a lze chápat, proč o něj nakladatelé tolik stáli. Zejména dojem z prvních kapitol je uhrančivý: jsou psány neobyčejně vynalézavě, Larsen čtenáře okouzlí a vtáhne do děje, aniž by si přitom pomáhal obehranými triky. Důvod, proč kniha nakonec nezískala v Americe žádnou literární cenu a navzdory velmi dobrým prodejům se nestala úplným hitem, se skrývá v závěrečné třetině – jak si všiml například recenzent listu Washington Post Ron Charles, v závěru se povaha knihy mění a do značné míry se z ní vytrácí její hlavní půvab.

Ale popořadě. Mapa mých světů je vyprávěna Tecumsehem Strnádkou Spivetem, neobyčejně nadaným dvanáctiletým kreslířem, a to – kreslířem a ilustrátorem vědeckých pojednání. T. S., jak mu doma říkají, dokáže mistrně v měřítku a s kótami nakreslit cokoliv od brouka po diagram komunikace při rodinné večeři. Jeho kresby přebírají vědecké časopisy po celé Americe, aniž by tušily, že je kreslí kluk z malé farmy na Středozápadě (konkrétně ve venkovském státě Montana), a Smithsonovo muzeum ve Washingtonu se dokonce po zhlédnutí kolekce jeho kreseb rozhodne uspořádat mu výstavu a udělit cenu. Jeho kreslení je zároveň trochu obsesivní – kreslí neustále a cokoliv, včetně jevů, které by normálního člověka kreslit nikdy nenapadlo. T. S. je totiž kluk plachý a trochu uzavřený, často zamyšlený a v duchu propočítávající rozměry a tvary, se sníženou sociální inteligencí blížící se až mírné formě autismu. Kreslení mu pomáhá nějak se s tím nebezpečným a ohromným světem okolo srovnat.

A pozor – všechny Spivetovy obrázky knihu doprovázejí jako poznámky pod čarou (přesněji po stranách hlavního textu) a mnohé z nich jsou klíčem k pochopení povahy hlavního hrdiny a k vhledu do smutné situace, v níž se po tragické nehodě Spivetova mladšího bratra Laytona nachází celá rodina. Příznačné je, jak T. S. naložil s dětskou omalovánkou malého indiána a kovboje: zatímco Layton ji ledabyle vybarvil, jak by to udělala většina dětí (T. S. neopomene upozornit na to, jak často přetahuje obrysy), T. S. se barvením vůbec nezdržoval a ilustraci vybavil kótami jako technický výkres. Ve schopnosti názorně rozkreslit cokoliv je svým způsobem geniální.

Charakter poznámek má i centrální text: T. S. se na vlastní pěst jako černý pasažér nákladního vlaku vydává převzít cenu, svou cestu přitom prokládá neustálými odbočkami – vzpomínkami, vysvětlivkami, doplněními a upřesněními. Pozvolna tak vychází najevo, že jeho otec má povahu zastydlého kovboje a lne k mladšímu synovi, který je víc klukem než vědátorem, že matka se zavírá ve své pracovně, kde vede patrně zcela zbytečné bádání o novém druhu hmyzu, a že starší sestra je sice typická puberťačka, ale zároveň jediný člověk v rodině (pak je tu ještě Spivetův místní mentor dr. Yorn), kdo mu trochu rozumí, i když dost často zakončí společnou debatu povzdechem nebo nadávkou. Cesta vlakem do daleka se chlapci prolíná s cestou k sobě samému a své roli v rodině.

Zhruba ve třetině knihy však Larsen onen okouzlující styl přemoudřelého mladého vypravěče začne kombinovat s literárním pokusem jeho matky: ne snad nezajímavým, ale v kontrastu k bleskurychle těkavému mudrování příliš konvenční; ještěže T. S. jeho čtení začne doprovázet ilustracemi. A v závěru na čtenáře čekají ještě další nepříliš milá překvapení. Larsen slibně rozpracuje úžas pracovníků muzea, když před sebou uvidí kluka, a jejich následnou vykutálenou snahu využít jeho mediálního potenciálu ve svůj prospěch, ale pak tuto rozehranou partii náhle utne. Navíc do Spivetova intimního dramatu začne míchat tajné chodby a spolky, což do té doby křehkému příběhu vůbec neprospívá. Náhle vidíme Larsena jako nezkušeného (ba neschopného) fabulátora, jehož případ není nepodobný případu jiného mladého zázraku současné americké prózy Marishe Pesslové. Po prvních skvělých dvou třetinách knihy přichází rozčarování, tím větší, že nastavené očekávání bylo obrovské. Knihu to sráží do lepšího nadprůměru. Ale T. S. Spivet tu zůstává: jako jedna z nejkrásnějších literárních postav, jaké zatím v 21. století vznikly.

K překladu jen drobnost: Kateřina Hronová patrně musela jeho značnou část strávit v encyklopediích a s mapou Ameriky v ruce. Přeložit sparrow (vrabec) jako strnádka (trochu jiná čeleď, ale jinak pták velmi podobný a v USA velmi rozšířený) byl skvělý tah, protože tak mohla zachovat hrdinovy iniciály; jen by to možná zasloužilo také nějakou vysvětlivku, aby čtenářům bylo jasné, že jde o ptáčka zcela všedního.