Debutovou sbírkou Vlál za mnou směšný šos (1994) se Pavel Kolmačka zařadil mezi pokračovatele reynkovské poetické tradice. Jeho poezie byla výrazněji jazykově stylizovaná, vládla jí příznačná tématika a motivika (otevřená syrová krajina, biblické a mytické symboly), nesla stopy baroknosti (kontrastovost, specifický vztah k Bohu a s ním související sebeironie). Básně Kolmačkovy prvotiny byly rozsáhlé a hrubě tesané: „Nic. Tma. V ní zrna hvězd. / S lítostí, se zpěvem jsem domů vrávoral / a tabákový kouř, smích za mnou vlál.“

Už s druhou sbírkou Viděl jsi, že jsi (Petrov, 1998) se Kolmačkova poetika mění směrem k civilnosti. Přichází zintimnění, lyrické dění se začíná přesouvat do uzavřeného prostoru a středobodem Kolmačkova světa se poprvé začíná stávat rodina; zásadní místo nově zaujímá vztah k ženě a k dítěti. Expresivnost, která byla příznačná pro prvotinu, je ve druhé sbírce pozvolna střídána oproštěností, leckde až lapidárností a strohostí: „V noci se budím, / bojím se, že umřu.“ Kolmačka se začíná stávat pozorovatelem každodenních situací, jeho pohled se soustředí k všednímu až banálnímu detailu: „Ve světle žárovky mají stíny / ostré kontury: kytice“. Košatost a expresivnost veršů ustupuje snaze bezprostředně zachytit, nově vidět, vypozorovat: „Měkká křivka tvého nehybného těla / je křehká / jak letmá stopa štětce na kartónu.“ S objevením intimního prostoru, který patří rodině, ubývá v Kolmačkově světě pocitů životní úzkosti, přítomny jsou tu už spíš jen jako tušení o světě venku: „Vše rezonuje jeho hlasem. / Ozvěna skládá torza vět. / Jako by ticho, co rozléhá se / za domem, nebylo drtivé.“

Načrtnutý odklon od expresivity a stylizace směrem k civilnosti nově vydané Moře (Triáda, 2010) potvrdilo a snad i dovršilo. Jde o dosud nejintimnější Kolmačkovu sbírku, která je zároveň výrazově střídmá a vyrovnaná. Moře jako by se cele neslo ve snaze zachytit neviditelné, pomíjející, nezvěstné: „Přitisklí k černé skále / se zatajeným dechem / vnímali jsme celým tělem / chladnou nehybnost.“ Dominují mu motivy, které se váží ke zvuku, světlu a proudění, tedy k něčemu pociťovanému, avšak nezachytitelnému, mizejícímu: „Chlad proniká / do morku kostí. / Tuším proud, / studený / a silný.“ Právě ona zvláštní dynamika jako by Kolmačku nutila zachycovat výjevy a situace zrovna už se ztrácející („jižně od trati / člověk / zvedá ruku z pláně, / a hned se zas topí“); a zároveň činila Kolmačkův svět křehkým a zranitelným. Tatam je tíha a zemitost básníkova debutu.

Stále větší prostor věnuje Kolmačka motivům, které se váží k rodičovství ve všech jeho podobách: neutěšených („Po železničním náspu / ve větru běží děti. / Ještě je navolají, / nikomu nescházejí.“), úzkostných („Pořád je v patách / strach, že se něco stane, / nebo že nestane se, / co se mělo stát“) i těch neintimnějších („Honem, polož ruku. Cítíš? / Ano. Tady nahoře. / Hrbol vyboulený patou / nebo nártem z druhé strany“). Zvlášť v některých textech týkajících se zrození se Kolmačkovi podařilo dostat až k jádru lidské zranitelnosti: „Půl osmé. / Plujem za denního světla. / Abigail, držím ji – držím se jí, / jsem lehký, ona těžká.“

Svou třetí sbírkou se Kolmačka definitivně sblížil s linií, kterou v současné domácí poezii reprezentuje především dílo a jméno Petra Hrušky. Kolmačkova poezie je oproti předchozím sbírkám o poznání klidnější, méně průbojná, pasivnější, bez potřeby vypjatých poloh a hrubých zářezů. Moře jako by se skutečně neslo a čtenářům dávalo ve vlnách; zatímco v některých momentech je silné („Za humny kvete / větev / ulomená loni. / Sálá a pochodňově / ozařuje obzor / otevřený jak vrata.“), na jiných místech slábne a leniví. Vedle vydatných textů tu tak můžeme číst i básně méně intenzivní, jakoby rozmyté, bez zřetelného významového náboje a napětí: „Ústup noci / dokazuje, / že se točí zem, / vše je při starém“ nebo „Uvařit guláš, zatopit. / Číst pohádku pro děti. / Umýt včerejší nádobí. / Spočinout v objetí.“

Kolmačka ve své nové sbírce mnoho ztratil (ironičnost, reflexi bezprostředního spojení se zemí a krajinou, imaginativnost v prvotině až téměř surreálnou) a zároveň mnoho podstatného nalezl (především intimitu a komornost). V Moři jako by definitivně opouštěl poetiku debutu, a zároveň hledal a pomalu nacházel svébytnost novou.