Řemeslo života
Pavese, Cesare: Řemeslo života

Řemeslo života

Pokud jde o mně, k napsání básně dochází způsobem, ve kterých bych – nemít tu zkušenost – neuvěřil. Chodím kolem neforemné sugestivní situace dokola, mumlám si pro sebe myšlenku vtělenou do otevřeného, stále stejného rytmu. Různá slova a různá propojení zabarví novou muzikální koncentraci a odliší ji. To hlavní je hotovo.

 

15. prosince 1935

Pokud jde o mně, k napsání básně dochází způsobem, ve kterých bych – nemít tu zkušenost – neuvěřil. Chodím kolem neforemné sugestivní situace dokola, mumlám si pro sebe myšlenku vtělenou do otevřeného, stále stejného rytmu. Různá slova a různá propojení zabarví novou muzikální koncentraci a odliší ji. To hlavní je hotovo. Teď už zbývá jen vrátit se k těm dvěma, třem, čtyřem veršům, v tomto stadiu téměř vždy definitivním a úvodním, a trápit je, vyptávat se jich, přizpůsobovat jim různé cesty vývoje, až padnu na ten pravý. Báseň je třeba beze zbytku vytěžit z tohoto jádra, o němž jsem mluvil. A každý nově přidaný verš jádro pokaždé přesněji vymezí a eliminuje stále více omylů fantazie. Až do chvíle, kdy jsou všechny vnitřní možnosti východiska odlišeny a rozvedeny podle mých sil; postupně se mi tak pod perem utvářela nová rytmická jádra, identifikovatelná v různých jednotlivých „obrazech“ vyprávění; a teď už znuděně, protože můj zájem utichá, dospívám k poslednímu závěrečnému verši, téměř vždy uvolněnému a odpočatému, spojenému se začátkem a náznakově rekapitulujícímu jednotlivá jádra. Že by to byla Stendhalova krystalizace? Mám před sebou rytmický celek – plný barev, přechodů, výbuchů a uvolnění – kde různé momenty objevu, kroku vpřed – zkrátka jádra – se navzájem zaměňují, osvětlují, jsou trvale aktivovány rytmickou krví, která proudí všude. Zapálím si na to cigaretu a pokusím se myslet na něco jiného, ale to tajemství mi vyloudí úsměv na tváři. (26)

 

22. června 1938

Umění žít – vzhledem k tomu, že k životu potřebujeme trýznit druhé (viz sexualita, viz obchod, viz jakákoli činnost) – spočívá v tom, zvyknout si provádět jakoukoli lumpárnu, aniž si tím narušíme vnitřní uspořádání. Být schopen jakékoli lumpárny je to nejlepší vybavení pro život. (105)

 

29. března 1940

Musíš uznat, že tě úžasné perspektivy budoucí vědy děsí a byl bys rád , kdyby ztroskotaly. Ne proto, že věda vytváří vražedné zbraně (vždycky se najde přiměřená obrana; ostatně není to zabíjení lidí, co by ti vadilo: přicházíme na svět, abychom zemřeli), ale že bude jednoho dne věda moci dodat prostředky pro kontrolu jak psychického života, tak fyzického života jedince (sincerity test, sterilizace atd.) nebo náhražky za člověka (roboty), či provádět zásahy do psychické nebo fyzické činnosti jedince (zavedení umělého spermatu, klasifikace jednání, statistická kontrola gest à la Taylor atd.), takže život už nebude mít cenu žít. Však také typickým finále utopistických románů, poté co je popsán maximálně kontrolovaný mechanismus takového života, je climax naštvanosti, kdy se masy rozběsní, začnou se zabíjet a šílí, jen aby se z té noční můry dostaly. Zkrátka zemřít (ať už mečem, nebo smrtícím paprskem) nic není; žít vědecky se zdá být hrůzyplné. Jistou útěchu je myšlenka z 25. října 1938. (169)

 

11. srpna 1940

Jednou z nejmrzutějších věcí v životě je splést se v tónu – i třeba jen v jednoduché větě. Přitom je to snadné – dokonce velmi snadné – dát umělecké postavě tón a nikdy ho nezazpívat falešně. Proto existuje takové množství ideálních románových typů, oblíbených čtenáři i čtenářkami. (183)

 

15. října 1940

Mladému člověku, kterému se stalo neštěstí, se na útěchu říkává: „Musíš být silný, postav se k tomu mužně; pro příště budeš už obrněný. To se stává každému, apod.“ Nikoho ani nenapadne říci mu to, co je přitom pravda: takovéhle neštěstí se ti stane ještě dvakrát, čtyřikrát, desetkrát – každou chvíli, poněvadž když jsi takový, že sis odkryl bok tentokrát, bude se ti to nutně stávat i v budoucnosti. (188)

 

20. února 1946

Kdybychom mohli, byli bychom se rádi obešli bez tolika mytologie. Jenže podle nás je mýtus řeč, výrazový prostředek – to jest ne cosi libovolného, nýbrž živná půda jistých symbolů, jimž náleží – jako všem jazykům – osobitý substrát významu, které by nic jiného nedokázalo vyjádřit. Když opakujeme vlastní jméno, čin, bájeslovný zázrak, vyslovíme půlřádkou, několika slabikami souhrnný a úhrnný fakt, morek skutečnosti, který křísí a živí celé jedno ústrojenství vášně, celé jedno stadium lidského vývoje, celý komplex názorů a pojmů. Jestliže navíc je nám toto jméno, tento čin známý už od dětství, ze školy – tím lépe. Znepokojení je opravdovější a drásavější, když rozvíří všední materii. Spokojili jsme se se starořeckými bájemi vzhledem k jejich odpustitelné popularitě a jejich bezprostřední a tradiční přístupnosti. Děsí nás všechno nevytříbené, různorodé, náhodné, a snažíme se – i co do látky – klást si meze, nevybočit z daného rámce, držet se uzavřeného tématu. Jsme přesvědčeni, že veliké odhalení může vzejít pouze z houževnatého hloubání nad jednou a touž těžkostí. Nemáme nic společného s cestovateli, experimentátory, dobrodruhy. Víme, že bezpečný – a nejrychlejší způsob, jak užasnout, je dívat se dlouho upřeně na jeden a týž předmět. Přijde chvíle, kdy se nám bude kupodivu zdát, že jsme ho nikdy neviděli. (281)

 

16. ledna 1948

Řekové vytvořili divadelní představení, Latinci literaturu (srov. Bérard a Snell). Ostatně viz i 22. března 1947. Vypravěči byli u Řeků jen historici (Hérodotos, Thúkydidés) a Hérodotos také skládal, aby předčítal na olympiádě. Homér býval deklamován, lyrici zpíváni, tragikové hráni, řečníci pronášeni, filosofie diskutována. Neustále hlas a čin.

Vyprávění, což jsou věci a události rozprostřené po stránce, vynalezli Latinci v eposech, románech, příbězích, třebaže i u nich přetrvávalo pojetí řečnické, např. u historie. Slavná řecká přirozenost plyne z užívání mluveného jazyka v pravém slova smyslu. Nejde mluvit nepřirozeně; okamžitě by byl znát nesouzvuk s hercem, řečníkem z masa a kostí. Literární mluva, strojená, nastává tehdy, je-li hovor filtrovaný a odlidštěný, odosobněný, ležící na popsané stránce.

Současná tendence vyprávět v první osobě je neuvědomělou snahou o přirozenost, která však chce zůstat textem, vyprávěným příběhem, ne činem. Je to způsob barbarizace, jediný, který se dnes připouští, neboť divadlo u nás příliš zavání akademickým schématem.“ (310)

 

31. května 1946

Cestou z Říma do Piemontu jsem viděl spoustu věcí. Stromy v krajině a jejich rozmístění (olše, duby, jasany, vrby, vinice, dlouhé řady, jako divadelní opony, v nížinách) jsou z Vergilia a z další klasické četby mého mládí. Všiml jsem si, že na rozdíl od stromu v Piemontu je tady zeleň, moře rostlin. Je to zvláštní, protože stromy u klasiků byly nepochybně stromy Říma, a já přitom v duchu viděl ty piemontské, a teprve teď jsem je spatřil. To bude asi tím, že jsem je četl v Piemontu. (288)

 

1. července 1947

Proč si vlastně lidé přejí, aby byli významní, tvůrčí géniové? Pro příští generace? Ne. Aby si na ně dav ukazoval prstem? Ne. Aby vydrželi každodenní dřinu díky jistotě, že co dělají, stojí za to, že je to něco jedinečného. Pro dnešek, ne navěky. (302)

 

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Cesare Pavese: Řemeslo života (Il mestiere di vivere). Přel. Kateřina Vinšová, Tichá Byzanc, Kutná Hora, 2010, 368 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse