Tomáškových Málo slov
Tomášek, Jiří: Málo slov

Tomáškových Málo slov

Podzim a zima, jež v Tomáškově druhé sbírce Málo slov (tou první byla samizdatová Banalita z roku 1987, reeditovaná v Triádě 1999) převládají, jsou úsporná, střídmá roční období. Spolu s tím, jak na podzim ubývá světla a listí na stromech, zůstává také čím dál tím méně slov, která je nutné či možné vyslovit.

Podzim a zima, jež v Tomáškově druhé sbírce Málo slov (tou první byla samizdatová Banalita z roku 1987, reeditovaná v Triádě 1999) převládají, jsou úsporná, střídmá roční období. Spolu s tím, jak na podzim ubývá světla a listí na stromech, zůstává také čím dál tím méně slov, která je nutné či možné vyslovit. „Proti obzoru / září hrst jeřabin. / Trochu dál padá / dešťová clona. // Náhle a úplně / umlkl ptačí křik. / Mizí krajina, / nezbyla slova.“ „Postupně zbývá čím dál míň slov / i viděného. Skoro jen ptáci…“ Za úsvitu a za soumraku, za deště či v mlze, kdy zbývá jen velmi málo k vidění, slov se nedostává, nahrazuje je křik ptáků, a i ten záhy utichá.

Na jedné straně tak můžeme sledovat, kterak se lidská řeč vyděluje z řeči zvířat a opět se do ní navrací, přičemž absence artikulované řeči zde snad ještě více než její samotná existence svědčí o přítomnosti Boží ve světě. „Nad horami jsou mraky, / rampouchy nad potokem. / Sýkory přelétají / a mizí v mokrých stromech. // Prázdným polem jde vítr. / V čistém sněhu nic není, / jen stopy zvířat vzhůru / k osmému zastavení.“ Ticho je podobné sněhu, ale i tmě, dešti či mlze, jež milosrdně halí špínu a zlo, které se za léta nastřádaly. „Krutost, strach a smutek / dodávají síly. / Přetrvává radost / ze sněhu a z víry. // Rackové na krajích / tajícího ledu / tiše pozorují / tmavou chladnou vodu.“ Ve chvílích, kdy by měl člověk promluvit o svých vinách a úzkostech, jichž je příroda němým svědkem, umlká, jako by nedokázal nic říci. Člověk, Bůh a příroda se střetávají v mlčenlivém pohroužení.

Na straně druhé se pak ve zcela novém světle ukazuje vzájemná spojitost viditelného a vypověditelného. Co je vidět, již nepředchází tomu, co se říká, ale ani naopak. Slova a věci se objevují a zanikají zároveň. Říše viděného je k mluvenému paralelní. („V zásobě je pár slov, / většinou nadbytečných, / pár uschlých slunečnic / a vybělených ulit, // pavučin v kopřivách, / které nás přerůstají. / Z ranní úzkosti nic, / co večer jde vyslovit.“) Ticho, které se rozprostírá za slovy, je současně mlhou, z níž vyvstávají viditelné věci, bělostnou plání, na níž se stopy objevují spolu s křupáním sněhu pod nohama.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Triáda, Praha, 2009, 72 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse