Napadlo vás někdy, že Amerika není? Vždyť přece všichni, kdo se odtud vrátí, vyprávějí totéž: mrakodrapy, New York, Niagarské vodopády… Navíc o tom všem věděli ještě před cestou, tak kampak jezdit? Ale víte, proč to lidé dělají? Přece, aby nebyl Kolombín zklamaný!! Prostoduchý chlapec Kolombín se totiž stal královým dvorním šaškem a na přání krále i námořníkem. Měl objevit novou zemi. Ale Kolombín se na dalekou cestu neodvážil, na několik týdnů se schoval v lese a pak předstoupil před krále s tím, že novou zemi objevil, zemi, která ještě nemá jméno. Tuto novou bezejmennou zemi se pak vypravil hledat i velký námořník Amerigo Vespucci. Třeba stejně jako Kolombín ani on nikam nedoplul a žádnou zemi neobjevil, ale před králem také tvrdil opak. Zostuzený Kolombín, nyní králem přejmenovaný na Kolomba, najednou nevěděl: je ta Amerika, nebo není? Kolumbus ji přece nikdy neviděl… Lidé se ostatně dodnes dohadují, kdo byl vlastně Kolumbus. „Já to vím,“ tvrdí švýcarský autor Petr Bichsel (*1935) ve své druhé knize.

Takových apokryfních příběhů najdeme v Povídání pro děti víc. Je to kniha pro malé i velké, které nenechá spát, jestli je opravdu Země kulatá a proč je stůl stůl. Protagonisty příběhů jsou bez výjimky muži, nejčastěji staří podivíni, kteří třeba už ani ženu, ani děti nemají a všechno si znovu promýšlejí (jako hrdina úvodní pohádky-nepohádky, který se v osmdesáti vydá na cestu kolem světa, aby si ověřil, že je Země kulatá), anebo už naopak vůbec nic vědět nechtějí (jako muž z příběhu posledního, který už nic nechtěl vědět, ale nejdříve přece musel zjistit, co všechno ještě neví, a tedy už vědět nechce). Svět těchto příběhů je absurdní, surreálný. Vystupují tu staří blázni, co mají svou hlavu a všechno si chtějí vykoumat po svém. Jsou to „filozofové“, pro jejichž charakteristiku se báječně hodí atribut, který však v celé knize ani jednou nezazní: jsou to muži moudří, kteří se – stejně jako děti – nepřestali divit. Jsou to potomci bláhového rytíře smutné postavy. V celkem sedmi příbězích figuruje třeba i vynálezce, který vynalézá věci, jež už dávno existují, ale protože žije v izolaci a nekomunikuje s okolním světem, neví o nich, objevuje tedy objevené. Setkáme se také s mužem, který má takovou paměť, že zná všechny jízdní řády, a diví se lidem, proč jezdí vlakem: on sám nikdy nikam necestoval, protože přece ví už podle jízdního řádu, v kolik kam vlak dojede – a nemusí tam tedy jezdit. Jakmile však zjistí, že muž za přepážkou to také ví, začne počítat všechny schody na světě, aby věděl, co nikdo jiný neví.

A kromě toho je tu strejda Zachar, dědův strejda, kterého ale nikdy nikdo neviděl, jen dědeček-pábitel o něm stále (obsesivně) vyprávěl. Až ho jednou babička příkře okřikla, jaké jsou to řeči, „Zachar jel po Zacharovi ze Zachara do Zachara“, a dědeček zmlkl a omluvil se. Jeho radost byla pryč. A s touto radostí záhy odešel z vypravěčova života i dědeček, tohle je jeho poslední vzpomínka na něj.

Petr Bichsel, jeden z předních současných švýcarských spisovatelů (od roku 1968 na volné noze), je učitel a novinář, který publikuje spíše sporadicky a vyniká jako mistr krátkých forem. Proslavil se hned svou prozaickou prvotinou z roku 1964 Paní Blumová by mlékaře vlastně poznat chtěla (Eigentlich möchte Frau Blum den Milchmann kennenlernen), po níž následoval dnes již světoznámý cyklus absurdních minipovídek Povídání pro děti (Kindergeschichten). Na další knihu čtenáři čekali dlouhých patnáct let. Pro Bichselovu tvorbu je příznačná zdánlivá jednoduchost, za níž se však ukrývají promyšlené strategie vyvolávající dvojznačné a ambivalentní vyznění příběhů, které nutně vyvolává další otázky. Povídání pro děti je knihou pro děti malé i velké, a především nebojácné, což lze rychle otestovat prostřednictvím „strašidelných“ ilustrací Fera Liptáka.