Básně a Brundibásně Jiřího Pištory (1932–1970) jsou posmrtnou poctou předčasně zesnulému básníkovi, esejistovi a redaktorovi literárních časopisů Tvar a Sešity, který svému osudu podlehl, když vzdal těžký celoživotní boj s komunistickým režimem. Toto souborné vydání jeho díla čítá tři vydané sbírky Hodiny v řece (1961), Země přibližných (1965) a posmrtně vydané Mezery v paměti (1980). Dále obsahují tzv. brundibásně – soubor veršů pro děti, tři Pištorovy eseje, uctivé rozloučení s autorem v podobě doslovu Jiřího Gruši a některé z archivních dokumentů o autorovi.

První oddíl, sbírka Hodiny v řece, nabízí čtenáři symbolickou přírodní lyriku („housle ve stromu“), nevtíravou a plynoucí. Pištora ve svých básních nereflektuje „věci veřejné“, zabývá se výhradně těmi niternými. S bravurou zaznamenává šifry přírodní řeči, morseovku větru, které rozumějí pouze básníci. „A jenom po lesích / a jenom kdesi v básni / je ještě klid, / šupiny slunce v mokrém kamení.“ Přírodní motivy a přírodní magie pak většinou odrážejí duševní stav člověka, často melancholický („mraky jak velké prádlo“). Jak dodává Jiří Gruša v doslovu – verše Jiřího Pištory přirozeně plynou podle Hérakleitova výroku „Panta rhei“: „A o to širším nebem po dáli / jak po žebrotě půjdou oblaka, / stesky uťaté / saracénskou větví jabloně.“ Opakují se motivy jako ptáci, ryby, hvězdy, déšť a mraky; ty pak střídají městské výjevy („ten večer vyšlo balkonů, / že města byla prádelníky“). Pištorovy verše mají také religiózní nádech, jsou silně imaginativní (přirovnání cukru rozpouštějícího se v kávě k ledovci). Nejsilnější je vůbec první báseň Co nese povodeň, která je přes svůj metafyzický přesah a nadčasovou formu příjemně srozumitelná. „Jak rostem / do své oběžnice, / do velkých věcí, z nichž jsou dějiny, / do dýmky a do zápalek, do malých věcí, / z nichž je čas. / A povodeň, / ten dodavatel dálek, / všechno to vlekla / kolem nás.“ V básni Krabice mýdla se objevuje mýdlo značky Hellada jako evokace holocaustu. „A pak to mýdlo. Celá krabice barevných vůní firmy Hellada, / stálo to v míru, / člověk ani neví.“ „Jednou mi musíš říct, / kam chodíš na ten strach.“ V podobném duchu se nese i sbírka druhá, Země přibližných.

Nejmodernější je s vývojem samozřejmě poslední sbírka, Mezery v paměti. Je to silný a jasně hovořící testament. Básník trpící celoživotním pocitem osamělosti („a co každodenní míjení člověka a člověka, / vykonávané beze slova, / ale svědomitě“) zůstává v intimním svazku s utkvělou myšlenkou na sebevraždu (podobně jako básnířka Sylvia Plathová). „Jistě / jsou vytopené samoty, kde možno tesknit jen tak bez kabátu.“ Z provazochodce, kterému dělá čím dál větší problém, že „zase z větší výšky / musí nepadat“, se stává mužem, „který padá z Eiffelovy věže“, mužem „na útěku z úzkosti“. Vnímavý čtenář se může stát svědkem (utváření) básníkovy vlastní mytologie. Zatímco verše první sbírky byly religiózní, na konci už básník ztrácí naději a přestává věřit: „Bůh jako poslední / za sebou zkouší dveře / a opouštěje / neodpouští.“ Pištora nabízí čtenáři neustálou variaci na stejné téma, příliš mnoho slov na jeden úkaz – stav duše. Jako by slovy coby „kecal“ chodil kolem horké kaše, obcházel tu propast, jen občas do ní nahlédl – a snažil se popsat všemi možnými způsoby, co na samém dně spatřil. „Svíráme sklenice, / ta zlatá lýtka piva (…) / A já se držím jako naposled: tak se prý chytávali kůlů šibenic.“ Ke snídani, obědu i večeři servíruje čtenáři svůj privátní smutek, nepropustný a zacyklený do sebe; melancholii par excellence. „A tak jsem večeřel / a pečlivě se třás. / Mám náskok / do života.“ Brundibásně, ve kterých našla obsazení především zvířata a auta, jsou tzv. mravobajky, v nichž Pištora paroduje nešvary dobového lidského počínání.,„Ke všemu prý má hádky / se špačkem o budku. / Měl by se držet zpátky. / Už kvůli posudku.“

Čtenář se jistě zamyslí nad tím, proč se takřka neznámému mrtvému autorovi nyní vydávají sebrané spisy: motiv sebevraždy se explicitně nabízí. Básníci s tímto cejchem byli vždy zajímaví, čtenáři si ho mohou spojit např. s Václavem Ryčlem (v jehož knize je také publikován dopis na rozloučenou), Liborem Kadlecem – Filípkem (který zapomněl hlavu na kolejích v brněnských Hlinkách) nebo s Václavem Hrabětem. Mohou také sympatizovat s fenoménem oběti socialismu, básníka, kterého zničil režim. Ovšem všichni tři výše zmiňovaní mají ve svém díle jakýsi náboj, novou jiskru, nádech „moderního existencialismu“. Pištora zůstává v tomto směru konvenční a zastaralý. Faktem je, že je přece jen o generaci a půl starší (vyjma Václava Hraběte, který se narodil v roce 1940) – jestliže věk s sebou nese více vážnosti, což by bylo nasnadě. Zažil přece kromě komunismu i druhou světovou válku (heydrichiáda mu vzala otce), na rozdíl od těch poznamenaných „pouze“ komunismem. Sám nepopírá inspiraci Oldřichem Mikuláškem (jemuž je dedikována první sbírka), odkazuje se na romantiky – jezerního básníka Jefferse nebo Sergeje Jesenina. Ač občas příjemně překvapí moderními prvky – čtenář se v jeho básních setká i s civilními výrazy (trolejbus, prezervativ, letiště) či originálními neologismy (např. „minulenci“ či „loniláska“), a dokonce se u něho objeví i nějaký pokus o blues (báseň Blues na březen), zůstává zastáncem tzv. staré školy, vyznavatelem tradičních hodnot. V jeho díle nenajdeme ani stopy po nových prvcích, jako jsou jazz, spádový rytmus či inspirace beat generation. Pištora zůstává akademický, experimentuje s formou pouze tak, že občas mění slovosled či vynechává slova.

Tento básník se však vesměs setkává s velmi kladnou literární kritikou. „Ústředním obrazem jeho tvorby je příznačně propast, na jejímž dně se nachází neproniknutelné tajemství života“ (Petr Zavadil pro A2). Je otázkou, kterému čtenáři se podaří proniknout až na dno, dostat se k oné podstatě; jednoduše a prostě rozšifrovat, „co tím chtěl básník říci“. Že se nakladatelství Host rozhodlo vydat Pištorovo dílo nyní souborně, je velký počin, ovšem přenesený do nesprávné doby. Jde jistě o básně hodnotné (a romantické – oproti dnešní ironické postmoderní tvorbě), ale ne všechny jsou čitelné; poselství lze rozluštit jen někde. „Nejde už o pietu, ale o potenci psaní, které nestárne,“ napsal v doslovu Pištorův přítel a generační souputník Jiří Gruša. Dovolím si s ním nesouhlasit; pro dnešní generaci je Pištorovo dílo již méně čitelné, působí příliš archaicky. A ač bylo „filosoficky i literárně bez ideologických kalků“, čili šlo o poezii toho času pozoruhodnou (v tom přehršli propagandistické brakové literatury, která jediná prošla cenzurou k vydání), dnes už je prostě překonané. Básníkovi se však celkově nedá upřít obrovská naléhavost; a taková poezie (je-li jedinou a nezbytnou životní možností) je důležitá.

„Až budem slavní, kamarádi / najdem si hospodu, / v které se nezavírá.“ Slávy se pro svou slabost pro melancholii nedočkal, snad tahle posmrtná pocta v podobě vydání souborného díla v jednom z nejprestižnějších vydavatelství přinese nějaké zadostiučinění básníku, který nemohl jinak. „A park už je plný kaluží slitých z kytek / co po nás zůstanou.“