Edice Největší Češi, která vychází v nakladatelství Práh od roku 2005, se rozrostla o portrét další významné osobnosti, tentokrát z uměleckého prostředí. Renáta Fučíková se pustila do nelehkého úkolu zachytit na ploše obrazové publikace životní osudy a hudební dílo českého skladatele a dirigenta Antonína Dvořáka. A jakkoli se zdá být nemožné vystihnout hudbu pouze s použitím výtvarných prostředků, Fučíkové se tato synestezie podařila.

Již sama kompozice knihy odkazuje k hudebnímu dílu. Po Předznamenání, jež rekapituluje Dvořákovo rané dětství a rodinné vlivy, následuje 33 kapitol. V jejich titulech rezonují hudební motivy a  názvy Dvořákových děl (např. Zlonické zvony, Úloha z harmonie, Moravské dvojzpěvy, Jakobín, Koncert pro violoncello h moll). S nimi koresponduje faksimile Dvořákova rukopisu příslušné skladby, které je umístěno jako ornament v horní části stránky. Notová osnova tak slouží v přeneseném významu i jako osnova časová, odrážející proměny autorova rukopisu v uměleckém vývoji od mladické úlohy z harmonie až k poslední opeře Armida.

Každá stránka je rozčleněna do devíti polí s obrazy a textem. Někde zůstává mřížka viditelná, i když obrázek pokračuje v dalším poli, jinde obrázky splývají ve větší plochu. Vyprávění tak přirozeně nabývá větší dynamičnosti, neboť v závislosti na horizontálním či vertikálním rozšíření se prohlubuje pocit časového trvání nebo intenzity zobrazovaného prožitku (např. premiérové uvedení Dvořákova Requiem v anglickém Birminghamu).

Do triadického kompozičního principu zapadají i tři dvoustrany věnované Dvořákovým dílům Slovanské tance, Te Deum a Rusalka. Od ostatních pečlivě propracovaných obrázků se odlišují určitou záměrnou nedotažeností v detailech a střídmou barevnou polohou. Postavy vystupující z teplého okrového podkladu v bílém stínování a v sugestivní atmosféře sépiově modrých a modrozelených tónů jsou jako prchavé přeludy, vynořující se ze skladatelovy či posluchačovy mysli. Fučíková ilustracemi evokuje a interpretuje Dvořákovu hudbu (světský charakter Dvořákova Te Deum a skutečnost, že skladba vznikala k 400. výročí objevení Ameriky, představují spokojené hloučky lidí všech vrstev, procházející se po Brooklynském mostě, jehož mostní věž se vypíná proti obloze jako novodobý civilní chrám). Tyto náladové ilustrace mohou mít i výraznou motivační funkci: jsou pobídkou k poslechu Dvořákových děl. Jejich výběr odráží autorčinu snahu přiblížit dětem pestrost Dvořákova hudebního odkazu.

Fučíková líčí Dvořáka jako geniálního skladatele a dirigenta, ale rovněž jako člověka zajímajícího se o vše nové, co s sebou přináší pokrok. V druhém plánu tak na pozadí Dvořákových osudů sledujeme i kvas společenských proměn druhé poloviny 19. století. Dvořákův životní příběh vyvstává z nedramatických záznamů všednodennosti, vytrvalé práce a úsilí, které ještě za skladatelova života korunoval úspěch. Autorka ukazuje, jaký význam mělo pro citlivého umělce rodinné zázemí. Poslušný syn vyrůstá v milujícího manžela a otce, jemuž bylo souzeno prožít vedle radostných okamžiků i osobní tragédie při úmrtí tří malých dětí. Vedle citově vypjatých momentů však v ilustrační i textové rovině zůstává trvale přítomen rovněž humorný prvek. Realistické, téměř dokumentaristické záběry kombinuje Fučíková s básnickou zkratkou a symbolem. K plasticitě Dvořákova portrétu přispívá použití autentických dokumentů, výroků parafrázovaných či citovaných z Dvořákovy bohaté korespondence.

Kniha je rámována připomínkou nekonečnosti vesmíru. Fučíková v této souvislosti zmiňuje, že nahrávka Dvořákovy hudby putuje na vesmírných sondách a že patrně zazněla i při výstupu prvního člověka na Měsíc. V hravé poloze je vesmírný motiv opakování na předsádce, která je zdobena rastrem upomínajícím na kompoziční řešení celé knihy i na filmový pás. V okéncích se s pohledy na hvězdnou oblohu střídají tváře lidí všech ras, různého věku i různých historických období, k nimž promlouvá Dvořákova hudba. Mezi Dvořákovými posluchači pak čtenář může kromě astronauta objevit i dva mimozemšťany, naznačující nadčasovost Dvořákova hudebního poselství.

Renáta Fučíková zůstává věrná svému výtvarnému projevu s převládající akvarelovou a  kvašovou malbou, kterou propojuje se stavebními prvky komiksu a kresleného seriálu. Ve srovnání s předchozími knížkami edice Největší Češi je Antonín Dvořák vyprávěn nejvíce výtvarnou cestou. Dvořák bývá řazen mezi nejvýznamnější představitele klasicistně-romantického období a Fučíková tomu přizpůsobuje koncepci knihy a svůj výraz. Z formy klasicistně sevřené numerickou kompozicí vyvěrají romantické obrazy živené hudební inspirací, ale také obrazy každodenní životní prózy. K dětským čtenářům tak míří kultivovaná, vizuálně i čtenářsky atraktivní publikace, která má potenciál prostřednictvím emocionálního výtvarně-literárního impulzu přiblížit životní osudy a především umělecké dílo jednoho z nejslavnějších Čechů.