Literární vědkyně o vlastních udavačích, předtuchách a „zástupném“ nemanželském dítěti
Grauová, Šárka: Slyšet a odpovídat (in Respekt)

Literární vědkyně o vlastních udavačích, předtuchách a „zástupném“ nemanželském dítěti

Někdo by recenzovanou publikaci mohl hodnotit jako ukázku toho, v jakých fantasmagoriích může skončit badatel, který se až přehnaně ztotožnil s předmětem svého odborného zájmu. I tak kniha přináší poutavou výpověď o pozoruhodném životě ženy, která nezapadá do žádných předem vymezených škatulek a schémat, ať už těch konvenčně společenských, objektivně vědeckých či náboženských a církevních.

Marie Rút Křížková (*1936) je literární historička a editorka, která je známá především svou péčí o vydávání díla básníka Jiřího Ortena. Ne všichni však tuší, jak bohatý, ale i nesnadný život má tato statečná žena za sebou a kolika protivenstvím musela čelit. O tom všem přináší nevšední svědectví kniha Marie Rút Křížková: slyšet a odpovídat, v níž jsou dialogické pasáže (otázky s empatií kladla Šárka Grauová) prokládány autorčinými básněmi, vzpomínkami, esejemi či úvahami.

Kniha čtenáře provází autorčiným dětstvím v Miličíně, popisuje její ztroskotavší manželství a krátký vztah s Otou Ornestem i její účinkování coby signatářky a mluvčí Charty 77. Pozoruhodně také zaznamenává její osobní cestu k židovství a křesťanství. Ve svých výpovědích je Křížková velmi otevřená, a to především sama k sobě, ale i k vlastním rodičům – byl to prý její otec, po kterém zdědila „lehkou mysl ve vztahu k nejbližším“. Možná až překvapivě upřímná je rovněž při líčení životních osudů vlastních dětí i lidí, s nimiž se v životě setkala. Čtenář se tak například dozví, ve které fázi svého manželství se neúspěšně pokusila o sebevraždu její matka a kdy Marie Rút sama; nebo kdy přesně otěhotněla jedna z jejích dcer. Podrobně jsou vylíčeny tragické okolnosti dokonané sebevraždy autorčina homosexuálního vnuka a popsána je i neblahá role, kterou při tom sehrál katolický kněz Marian Benko. A bez touhy po senzacechtivosti, ale s nesentimentální snahou dobrat se pravdy se autorka pokouší o nalezení spravedlivého poměru k faráři Stanislavu Prokopovi, který na ni coby agent StB donášel. V tomto směru její svědectví poskytuje i nevšední pohled do zákulisí katolické církve (nevíme ovšem, nakolik autentický), a to když cituje údajná slova generálního vikáře, že zmíněného faráře nemůžou nikam přeložit, protože se všude brání: „To jsme tak špatní, že nám sem dáte estébáka?“. A přes kunsthistoričku Milu Holubovou se pak Křížková dostává třeba až k soukromému životu Jana Patočky a jeho psychicky labilní ženě.

Ústřední postavou knihy je ovšem zmíněný Jiří Orten, s nímž se sice Křížková osobně nikdy nesetkala, protože zemřel, když jí bylo pět let, přesto je přesvědčená, že „je někde přítomen“ a ona s ním má osobní kontakt. Brání se však tomu, že by se stal jakýmsi jejím „soukromým“ světcem nebo že by si ho přímo zbožštila. Naopak připouští, že kdyby jej poznala v roce 1941 (a byla v té době dospělá či alespoň teenagerka), nevydržela by a rozešla by se s ním jako jeho tehdejší přítelkyně Věra. A v jedné ze scén, kterou můžeme vnímat jako posmrtnou komunikaci mezi Marií Rút a Jiřím Ortenem, mu dokonce neváhá vytknout jeden jeho zlozvyk: „A tu ze slov pomalu rostla ruka, jeho ruka; dotkla se popsané stránky a ukazovákem vedla mé oči – byla to ruka s prsty spíš krátkými. Poslední článek ukazováku působil zvlášť dětsky, nehet byl krátký, rozšiřující se a pak jakoby zalomený… Ale Jiří, takový velký a koušeš si nehty!“ Vztah k mrtvému básníkovi získává fyzický charakter také jinak: milovala jej sice jen na dálku, ale zároveň ho chtěla probudit k životu, „žít s ním a mít s ním dítě. On však byl mrtev.“ Jaksi „zástupně“ tedy porodila nemanželské dítě alespoň jeho bratrovi Otovi. Už při prvním setkání Marie Rút s matkou obou bratrů Ortenových přitom tato žena úlevně konstatovala: „Tak přece jenom budu mít od Jirky vnoučata.“ Zmiňuje se ovšem také o skutečném dítěti Jiřího Ortena, násilně potraceném.

Celou knihou procházejí autorčiny vize či příklady její zázračné intuice: nejen údajná předtucha Ortenova smrtelného zranění na místě, kdy k němu po roce skutečně došlo, či výjev jeho úmrtního lože, ale i některé další, jako správné rozpoznání Ortenova bydliště. Soukromá ortenovská vidění se přitom mísí s výjevy velmi tradičními, jako je obrazy Panny Marie nebo očistce, v němž Křížková vidí „obličeje ztrhané zoufalstvím a zlobou“. V knize nacházíme až dětsky prostou víru ženy, která má ráda středověké umění, protože v něm nachází „žitou přítomnost živého Boha“; je přesvědčená, že její přítel, katolický kněz a teolog Josef Zvěřina, prostě po smrti „odešel do ráje“. A je si také jistá, že „[k]dyž věřící žena pláče, jsou to trochu slzy Panny Marie“. Tato nekomplikovaná – a někdo by snad řekl i naivní – víra se u ní pak organicky spojuje s poněkud nekonvenčním životním stylem, který by mnohý tradiční „praktikující katolík“ odsoudil. A také s liberálními názory, především s těmi na homosexualitu.

Někdo by recenzovanou publikaci mohl uštěpačně hodnotit jako názornou ukázku, v jakých fantasmagoriích může skončit badatel, který se až přehnaně ztotožnil s předmětem svého odborného zájmu, neodpustitelně překročil hranici mezi životem spisovatele a jeho dílem a příliš popustil uzdu své imaginaci. (Ostatně najdeme u nás i jiné, v něčem obdobné příklady. Miloš Doležal ve své nedávné knize Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara tvrdí, že při jejím psaní „zažíval zvláštní, krátké intenzivní chvíle – na vteřinu zahlédnutá Toufarova sedlácky srdečná tvář, mihnutí lemu jeho černé kleriky, energické gesto, zaslechnutá modulace jeho hlasu“.) Já oproti tomu nechci hodnotit hodnověrnost oněch jakýchsi soukromých zjevení Marie Křížkové. I když bychom však pochybovali, i tak kniha přináší poutavou výpověď o pozoruhodném životě ženy, která nezapadá do žádných předem vymezených škatulek a schémat, ať už těch konvenčně společenských, objektivně vědeckých či náboženských a církevních.

Textem knihy pravidelně prostupují autorčiny osobité monology. V těch se střídavě obrací k velmi různým adresátům: vedle Jiřího Ortena a Panny Marie i ke každému individuálnímu čtenáři. Vyznává se přitom, že když píše, připadá jí, „jako by předstupovala před Boží tvář“, a cítí se natolik spojena s těmi, pro něž píše, že v ní „nezbývá místo pro pocity nenaplnění“. Kniha přitom byla za rozhodného přispění Šárky Grauové dokončována v době, kdy její protagonistka kvůli infarktu v jisté míře přišla o schopnost zabývat se literárněvědnou činností, což ale přijímá pokorně, totiž jako možný vzkaz, že už toho „přečetla a napsala dost“. Grauová přitom příhodně mluví o existenci „tajemného spisovatelsko-editorsko-redaktorského řetězce, v němž jeden přebírá úkoly druhého“ (podobně předtím i Křížková k vydání připravovala knihu Necestou cestou od M. Holubové nebo přebírala od Václava Černého práci na Ortenových spisech). Nutnou součástí tohoto řetězce jsou ovšem nutně i čtenáři, bez nichž by publikování čehokoli přirozeně nemělo smysl. Těm knihu Marie Rút Křížková: slyšet a odpovídat rádi doporučujeme. I když nemůžeme zcela vyloučit, že u některého z nich bude následovat podobně nestandardní typ komunikace s hlavní hrdinkou, jaký ona vedla s Ortenem, a Křížková se tak překvapenému čtenáři nezačne sama osobně zjevovat. Bylo by to každopádně vhodné pokračování jejího až neuvěřitelného příběhu.

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Šárka Grauová (ed.), Marie Rút Křížková: Slyšet a odpovídat. Torst, Praha, 2014, 388 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

jan lukavec ,

Ano, pan Vaněk má pravdu, omlouvám se, opravíme.

Jan Vaněk jr.,

Ta kniha Miloslavy Holubové se nejmenuje "Cestou necestou", nýbrž právě naopak.

Antonín Kudláč,

Nekonvenční, ale zajímavé, alespoň podle mne. Zvláštním způsobem to rozšiřuje pohled na dané téma.

jan lukavec,

Ano, s tím souhlasím. Podle mne ani není možné se bez osobního vztahu do hloubky pořádně někým zabývat. Vysoká míra vcítění přitom může být jistě i prospěšná, pokud tedy nepřechází v nekritický obdiv a "slepou lásku". To, že se ale badateli začne předmět jeho badatelského zájmu zjevovat atd., už podle mne je trochu nekonvenční.

Antonín Kudláč,

K té míře osobního ponoření badatele do zkoumaného "materiálu": v českém prostředí se stále, zřejmě pod německým vlivem, považuje za jediné přijatelné bádání sine ira et studio. V zahraničí je ale už dávno běžný velmi osobní vztah vědce k tématu, který je většinou otevřeně v odborném díle přiznán. Souhlasím ovšem s tím, že záleží hodně na tom, nakolik tento vztah deformuje výsledky zkoumání. Recenzovanou knihu jsem nečetl, zmíněnou Doležalovu o Toufarovi ovšem ano a nemám pocit, že by to Doležal nějak přeháněl.
Je vůbec otázkou, kde končí věda, kde publicistika a kde prozaická fikce, ono se to často všelijak prolíná.