O sympatickém mafiánovi
Lehane, Dennis: Pod rouškou noci

O sympatickém mafiánovi

Je to Kmotr pro 21. století? Mafiánský román současné hvězdy kriminálního žánru má s tím Puzovým společné mnohé. Ale také jiné kvality a jiné slabiny.

Jedna z největších současných hvězd kriminálního žánru to v českém prostředí nemá úplně jednoduché. Nejprve nakladatelé vyzobávali pouze ty tituly, které proslavily ceněné filmové adaptace, následně se nakladatelství Epocha pustilo do systematického vydávání Lehaneho nejdelší série se soukromými detektivy Kenziem a Gennarovou, ale občas doplácí na nepodařené překlady. A nyní se Paseka odhodlala vydávat jeho (zatím ?) třísvazkovou sérii umístěnou do první poloviny dvacátého století, ale až od v pořadí druhého románu – protože se opět natáčí jeho filmová verze. Je to škoda, protože sága rodiny irských přistěhovalců v Bostonu Coughlinových sbírala chválu od kritiky i čtenářů už od prvního dílu The Given Day (2008), vyprávějícího o otci rodiny a nejstarším synovi, kteří se oba stali policisty, a to ve výbušném období, kdy bostonský policejní sbor paralyzovala stávka, s jejímiž následky se pak potýkal ještě dlouho. Na druhou stranu první dva romány jsou propojené celkem volně a je možné je číst bez znalosti těch předchozích, až loni vydaný World Gone By, který se Paseka chystá vydat, na Pod rouškou noci (v originále Live By Night) přímo navazuje. V Pod rouškou noci narazíme na děj předchozí knihy zejména v první polovině, když mladý ambiciózní kriminálník Joe Coughlin naráží na svého otce, vlivného policejního důstojníka, a později se nakrátko setká se svým starším bratrem, který z Bostonu zmizel neznámo kam. Znát z předchozí knihy širší souvislosti vztahů těch tří by jistě bylo užitečné, i bez nich však vše dává smysl a nic nedrhne.

Román otevírá stejná scéna jako u Doctorowova románu Billy Bathgate, což je mimochodem možná jeden z nejlepších gangsterských románů vůbec. Hlavní hrdina sedí v lodi s nohama zalitýma do betonu a čeká, až ho hodí přes palubu. A přitom rekapituluje svůj dosavadní život, kdy se z pouličního kriminálníka (se dvěma kumpány přepadával obchody, herny či banky) vypracoval – dosti drsnou a strastiplnou cestou, nutno dodat – na mocného a bohatého šéfa mafie na Floridě. Inspirace Doctorowem končí zhruba v polovině knihy, pak se děj více podobá Puzovu Kmotrovi, protože namísto boje malého kriminálníka proti silnějším gangsterům tu sledujeme intriky a boje směřující k vybudování a upevnění mafiánského impéria.

Zároveň ona druhá polovina zřetelně oproti té první ztrácí na tempu. Jestliže na prvních dvou stech stranách Lehane hýří temným a dramatickým dějem plným nečekaných zvratů, následující stránky plynou podstatně volněji a předvídatelněji, sympatický Joe se skrz několik dobře naplánovaných a provedených akcí dostane do pozice respektovaného šéfa podsvětí a vážnému nebezpečí musí znovu čelit až v samotném závěru, kdy se Lehane vrací k rytmu z počátku knihy, nicméně pomůže si přitom nejméně jedním ne úplně věrohodným krokem (konkurenční mafiánská banda chce Joea zabít/popravit v cizím nepřátelském prostředí nepravděpodobně zdlouhavě a spektakulárně). Jistěže se vývoj příběhu a postavy ubírá asi logickým, zřejmě jediným možným směrem, avšak přesto je to zvolnění a celková změna nálady knihy markantní a nadšeného čtenáře první části zklamává.

Lehaneho román by asi mohl být ještě lepší, což ale neznamená, že není dobrý dostatečně. Autor tu potvrzuje své kvality známé z dřívějších prací (zejména cit pro rodinný a sousedský rozměr zločinu) a přidává k nim další: jednak podrobné a poctivé studium pramenů a dobových reálií, přičemž ze skutečnosti věrně vycházejí paradoxně ty nejméně uvěřitelné události (jako válka bílých proti černým v Tulse roku 1921, po níž zůstaly desítky mrtvých a tamní černošská čtvrť lehla popelem). A pak také vypravěčskou rafinovanost. Děj sledujeme z perspektivy Joea, nicméně autor před námi mnohá jeho důležitá rozhodnutí skrývá až do poslední chvíle, kdy je v nějaké dramatické situaci triumfálně vynese na světlo – a čtenáře tak dostane do pozice užaslého Joeova protivníka. Věrně přitom dokáže postihnout mentalitu lidí, kteří se naučili nevěřit nikomu, být neustále ve střehu, připraveni k tomu, že mohou zradit i být zrazeni. Lidí chamtivých, egoistických a vznětlivých, u nichž v žádné situaci není dopředu jasné, jaká z těchto dominantních vlastností zrovna převáží a rozhodne o jejich jednání.

Pod rouškou noci je skvělá noirovka, jakkoliv trochu nevyrovnaná. A je záslužné, že i když tu noirový žánr stále spíše živoří ve stínu konvenčních detektivek nebo aktuální skandinávské vlny, nakladatelé znovu zkoušejí, zda si nenajde dost čtenářů. Romány Dennise Lehaneho by k tomu mohly být ideální.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. David Petrů, Paseka, Praha a Litomyšl, 2016, 424 s.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Vojtěch Záleský,

Ad Pavel Mandys. Máte pravdu. Uvedl jste příklady, která uvádí nové prvky, což Lehane nedělá (spíše se starosvětsky vrací ke kořenům nebo míchá vše zmíněné dohromady). Spíše mě zajímaly prvky, které jste v recenzi uvedl jako srovnávací body (u Puza důraz na intriky v budování impéria, u Doctorowa typické výjevy násilí), ale které se mi ke srovnání nezdály (hlavně Puzo). Nejde o to, že bych Vás hanil, to opravdu ne, spíše mě zajímalo, proč jste si ke srovnání vybral zrovna Kmotra. Kmotr není gangsterka (hl. hrdina je gangster, který se z chudých poměrů vyšvihne mezi elitu a poté je po zásluze potrestán pádem), ani noir (cynický hlavní hrdina, velkoměsto, femme fatale), ale mafiánský román (hrdina je Sicilano-Američan, hlavní téma je spjatost rodiny a syndikátu). Pod rouškou noci nebuduje mafiánské impérium (protože Joe není mafián, ale gangster), ale je o gangu (ne o rodině). Styčný bod bych pak viděl leda ve stejném prostředí, ale srovnávat pouze na základě kulisy mi přišlo nedostatečné.

Pavel Mandys,

Ad Vojtěch Záleský: Ať ta debata není jen obecná - máte nějaký přiklad inovativní gangsterky za posledních dejme tomu třicet let? Onen zmiňovaný Kmotr do žánru vnesl schéma rodinné ságy, Lethemovi Sirotci z Brooklynu neobvyklého vypravěče, ale v zásadě jde stále o totéž: soupeření mezi jednotlivci a/nebo skupinami, případně o (obvykle marný) pokus se od gangu trhnout. V tom je gangsterka stejná už od třicátých let.

Antonín Kudláč,

Někdo holt inovuje a někdo zase ne, co s tím naděláte. Nebyl bych ale na Lehana tak přísnej, je to minimálně řemeslně výborný autor, což se o mnoha jiných říci nedá.

Vojtěch Záleský,

A cožpak je dobré být vždy bez inovace? Ta přece neznamená zrušení tradice. Žánr pak sám sebe odsoudí do strnulosti. Je dobře když autor překročí hranici a posune žánr dál, než když stále dokola opakuje to samé a kritika chválí jeho správné (ale otrocké) pádlování po proudu.

Antonín Kudláč,

Cožpak je vždy nutná inovace? V žánrech populární literatury jde přece spíš o využití tradice, která může, ale také nemusí být narušována... A když není narušována, neznamená to, že by dílo bylo apriori špatné.

Vojtěch Záleský,

Zajímavá recenze, která však o kvalitách knihy moc nevypovídá. Podobnost s Kmotrem je asi stejně velká jako tvrzení že Sofiina volba je podobná Vojínu Ryanovi, protože se odehrává za druhé světové války. Lehane píše v době, kdy jsou všechna klišé z gangsterek naprosto provařená (narozdíl od Doctorowa) a nijak je nevyužívá s vědomím, že jde o klišé. Napsal generickou knihu, v níž využívá všechny stavební prvky gangsterky, ale bez inovace. Dnes už musí mít gangsterka víc, než jen nohy v betonu a střílení. Škoda, že k tomu autor recenze nepřihlédl a srovnává prvky, které se srovnávat dají jen těžko.