Losangeleský spisovatel Michael Connelly už v předchozích románech volně přecházel od svého hlavního a nejslavnějšího hrdiny Harryho Bosche k hrdince nové, o generaci mladší policistce Renée Ballardové. Zprvu to z románu Noční směna (2017, č. 2019) vypadalo, že tato hrdinka bude mít vlastní sérii, v následujících knihách k ní však autor přidal Bosche a obě série spojil. V některých knihách byl podíl Bosche dokonce větší než Ballardové.

O novince Čekání to rozhodně neplatí. Ballardová je od počátku do konce jedinou hlavní hrdinkou, Bosch jí pouze pomůže při jednom případu, přičemž tu vždy figuruje jako vedlejší postava, nikdy děj nevidíme z jeho perspektivy. Ale – snad aby Bosche nebylo málo – do týmu Ballardové se přidá jeho dcera Maddie, která tam navíc přinese důkazy vedoucí k vyřešení slavného případu Černé Dahlie.

Ballardová dál vede oddělení, které se zabývá nevyřešenými případy a kde figuruje jako jediná policistka – ostatní členové týmu jsou neplacení nadšenci, kteří se pátrání věnují ve volném čase. Dodejme, že toho volného času má většina z nich docela dost a že jejich nadšení pro řešení starých pomníčků je velké. Problém je, že jediným, kdo má policejní odznak a tudíž disponuje potřebnými povoleními a pravomocemi, je právě jen Ballardová.

To ovšem od první kapitoly přestane platit, protože Ballardové při surfování kdosi odznak (a také peněženku a služební pistoli) ukradne ze zaparkovaného auta. Tato událost přitom rozvine jeden z ústředních případů knihy, protože zloději odznak rychle prodají překupníkovi a ten neznámému kupci, který jej plánuje využít ke zločinu. A Ballardová (a zde pomůže i Bosch) se tomu pokusí zabránit. Zajímavé a pro román příznačné přitom je, že klíčová scéna dopadení padoucha se odehraje někdy za polovinou knihy, ale peripetie případu tím nekončí: Ballardová totiž musí utajit svou roli v něm, aby se nepřišlo na to, že přišla o odznak a nenahlásila to (protože se obávala postihu od dlouhodobě nevraživého vedení a možného zrušení celého jejího oddělení).

Podobně dlouhou dohru má i vyřešení případu Černé Dahlie, s nímž přijde Maddie Boschová – díky náhodnému objevu pachatele (už dávno mrtvého) sice znají, ale šéf losangeleského státního zastupitelství přesto odmítne případ uzavřít. Odůvodňuje to nedostatkem důkazů, skutečným důvodem je však politika: šéf losangeleské policie byl jeho rivalem a návladní mu nechce dopřát tu slávu, kterou by vyřešení slavného případu policii přineslo.

Hlavní kauza, kterou se tým Ballardové zabývá, se týká takzvaného Polštářového vraha. Ten překvapoval osamělé ženy v jejich ložnici, dusil je polštářem a znásilňoval. Když svou poslední oběť přidusil příliš a zemřela, jeho řádění skončilo, policie jej nicméně nikdy nevypátrala. Až nyní se objevila shoda s pachatelovou DNA a Ballardová se vydává po stopě, která se ukáže jako patřičně spletitá. Ten případ rozhodně patří k těm podařenějším z Connellyho bibliografie, v závěru to ale autorovi přece jen nedá a děj trochu zdramatizuje a zakční a pachatele přiměje jednat v rozporu s tím, jak se doposud choval.

Navzdory poněkud zrychlenému závěru je Mlčení skvělou detektivkou, na níž je možná nejzábavnější sledovat, jak musí Ballardová opakovaně kličkovat procedurami a předpisy, aby dosáhla svého, i když k tomu třeba nemá oprávnění. Jak to sehrává se svým šéfem, s FBI i se svými někdy až příliš horlivými amatéry v týmu. Nádavkem nám Connelly více i méně nápadně vysvětlí mnohé z metod i postupů současné losangeleské policie. Důležité přitom je, že Connellyho postavy se vesměs všechny chovají racionálně, jejich jednání i uvažování odpovídá jejich postavení a povaze. Ani padouši nejsou hlupáci, kteří by střetem s policií riskovali větší problémy, takže je Ballardová obratným manévrováním může dostat tam, kde je potřebuje mít. Jistě, tentokrát v příběhu scházejí nevyzpytatelné gangy, jejichž chování racionalitu obvykle postrádá, ale i tak musíme ocenit, jak Connelly zvládá své panoptikum zlodějíčků, překupníků, agresivních konspirátorů i sexuálních zločinců. A jak přirozeně feminizuje své příběhy.