„To, že uprostřed změti papírů, exkrementů, prázdných krabic od vína, plechovek a petek kvetou konvalinky, mě zaskočilo. Úpornost, s jakou si život hledá cestu na zdánlivě ztracených místech. Na mých ztracených místech už nic nekvete. Živoří tam jen zapomenuté touhy, vedené tou, co řeže jako nůž. Touhou, aby trpěl,“ říká v jednu chvíli padesátnice Helena. Jako alkoholička se protlouká po co nejlevnějších ubytovnách, navštěvuje zašlé smíchovské hospody a snaží se nějak vytěsnit, že kdysi se jmenovala Marie a měla dceru Valérii, kterou zavraždil její kamarád Rosťa. Krásný andílek, který jistě jen nedopatřením a ze zvědavosti stáhl zaživa z kůže kočku a jednoho dne prostě přešel k hodnotnější kořisti. Zatímco Marii se zhroutil život, on skončil v pasťáku, odkud vyšel v devatenácti letech s čistým trestním rejstříkem a zmizel. Jenže teď na něj Helena náhodou narazila znovu. Z andílka je krásný chlap s dobrou prací a podezřele pravidelným denním rytmem. Matka, v níž se znovu probouzí vzpomínky na mrtvou dceru a výčitky svědomí, nemůže jinak. Muže sleduje, odstěhuje se za ním do malého městečka kdesi mezi Prahou a Berounem, nastoupí na místní poštu a začne plánovat. Chce jen spravedlnost. Tu starozákonní. A je jí jedno, co to bude ji nebo kohokoliv v jejím okolí stát…

Ludmila Svozilová je fascinující úkaz čím dál silnější domácí hororové scény. Na rozdíl od většiny svých kolegů a kolegyň v žánru začala publikovat relativně pozdě. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je to hororová Květa Legátová, byť zatím podle žádné z jejích próz (bohužel) film nevznikl. Knižně jí první povídka vyšla až v roce 2015, kdy jí bylo 56 let. A opravdový průlom přišel až v roce 2021, kdy zakotvila s románem Achernar v nakladatelství Golden Dog, u kterého pak publikovala i duologii Zemři, Kaine (s tou už se dostala i do hledáčku poroty sekce Fantastika v rámci Magnesie Litery) a přispěla do řady antologií, jako jsou Bolestíny věnované „ženskému“ hororu nebo Když hrůza laská, po kůži běhá mráz zaměřené na spojení hororu a pornografie. Pod značkou Fobos loni vydaný román Ante portas pak zasadil kultistický horor na český venkov a pronikl do letošní trojice finalistů Magnesie Litery v kategorii Fantastika.

Ve svých knihách autorka opakovaně dokazuje, že má cit pro ženské postavy, které nebojují pouze s více či méně nadpřirozenou hrozbou, ale především s démony vlastního života. Mohou to být prostitutky, matky samoživitelky, manželky odkázané zcela na dobrovůli manžela… nebo k smrti se rychle propíjející alkoholická troska, jako právě Helena ve Zvrácenosti. Společné mají to, že nemohou spoléhat na žádnou sociální záchrannou síť. Velmi často jsou vzdělanější než jejich okolí – a velmi dobře si uvědomují, že je jim to k ničemu. Přirozená inteligence se u nich ale projevuje i v jisté citlivosti vůči jevům, které by je měly ze své podstaty děsit. Vždy jsou v konfrontaci s reálnými i metaforickými démony ochotné otevřít bránu těm vlastním. Zvláště pokud si najdou vhodnou záminku, kterou může být strach o život. Ještě lépe ale funguje strach o blízké, o dítě… nebo touha po pomstě, pokud je to dítě už mrtvé.

Nejenže se tedy Helena pomalu hrabe zpět do lidské společnosti (jakkoliv alkoholismu se zcela nezbaví, minimálně ho dost radikálně omezí) a snaží se získat prostředky a schopnosti, které by jí pomohly při střetu s o několik generací mladším a fyzicky silnějším protivníkem. Ona se cíleně proměňuje v predátora, v pracovním kolektivu i sousedství nasazuje mimikry, které mají jediný cíl – dostat ji blíž k cíli. Využívá strachu jedné sousedky i potřeb místních bezdomovců, aby získala informace nebo zasadila dílčí údery. A opakovaně zamítá možnosti nechat vše vyřešit policii. I kdyby tím mohla zachránit něčí život. Protože „pan Hyde“, jak své Nemesis přezdívá, je jen její. Dynamiku lovu pak ještě povýší skutečnost, že „kořist“ si brzy uvědomí, kdo Helena je. Jenže ji podcení. Myslí si, že má dost času, aby si náležitě pohrál. Zvlášť když se postupně vyjevuje, že jeho vztah k Valérii a (tehdy ještě) Marii byl mnohem zvrácenější než už sám o sobě dost bestiální případ vraždy spojené s nekrofilií.

Svozilová si po Ante portas odpustila takřka veškeré nadpřirozené motivy (ten jediný, přízraky zavražděných dětí, které Helena vídá, je vysvětlitelný jejím psychickým stavem) a o to víc se soustředí na osobitou zrůdnost obou protivníků. Jejichž zkažený a roztříštěný morální kompas se odráží i v práci s prostředím. Málokdo umí navodit atmosféru olepených, zapáchajících pajzlů pochybné úrovně, vybydlených oblastí a plesnivějících ubytoven plných zjevů lemtajících v lepším případě krabičák lépe než právě Svozilová. Zároveň je ale na její Heleně i cosi podivně melancholického. Ať už jsou to drobné rituály, jimiž se snaží udržet si vzpomínky na Valérii, nebo výprava na blešák, kde doufá najít zbraň, ale hlavně je tam konfrontována s tím, jak se poklady, které kdysi byly něčí pýchou, stávají nepotřebnými věcmi.

Svozilová má také až perverzně přesný cit pro znepokojivá prohlášení, která v kontextu jejích příběhů nabývají doslova obludných rozměrů, jako například konstatování, že slepice jsou kanibalky. Prostý vesnický jazyk náhle bobtná chorobnými významy. I díky tomu je Zvrácenost knihou, která se dostane pod kůži a mluvit v jejím případě o čtenářském požitku je minimálně… ironické.