Čtvrtý román ze série s komisařkou Teresou Battagliovou patří k rozhodně k nejzvláštnějším detektivkám, které u nás loni vyšly. Série, která začala románem Květy nad peklem (2018, česky 2019), se od začátku vyznačovala specifickou hlavní pátračkou, která po šedesátce začala pociťovat příznaky stáří. Dočkala se dalších dvou pokračování, přičemž v tom třetím (Dcera popela, 2021, česky 2022) se u komisařky začaly projevovat příznaky Alzheimerovy choroby. A loni došlo i na čtvrtý díl, kde už Battagliová trpí Alzheimerem dosti zásadně, záchvaty, při nichž ztrácí paměť či vyvádí nepředložené věci na veřejnosti, se množí a jejich intenzita stupňuje. Většinu času Battagliová v příběhu neřeší případ, ale samu sebe, to samé její kolegové z policejního týmu, kteří spíše než nahánění pachatele obstarávají svou šéfku. Pátrání převážně vede o generaci (možná dokonce o dvě) mladší Massimo: ani ten to ale nemá jednoduché, protože na něj doma čeká manželka v pokročilém stupni těhotenství.

Oproti předchozím knihám jako by se trochu měnil i žánr. Jestliže předtím se jednalo o psychologické thrillery s pozadím v blízké (druhá světová válka) nebo vzdálenější minulosti (počátky křesťanství v Itálii), okořeněné trochu mystiky a atmosférou velehor (případy se odehrávají v Udine a okolí, tedy v podhůří východních Alp a blízko hranic se Slovinskem), Matka kostí jako by sklouzla k pulpovému žánru, jaký vycházel v laciných sešitech v Americe v 60. a 70. letech. Máme tu trochu new age, tajuplnou sektu s minulostí až někam do středověku a opuštěným hradem jako tajným sídlem, organizovanou hierarchickým mafiánským způsobem, máme tu střelce, který neváhá zaútočit na skupinu policistů, když jsou na obhlídce místa činu, máme tu zrádce a manipulátora v blízkosti hlavních hrdinů, vraha z jednoho z předchozích dílů, který sice uprchl, ale vystupuje tu v nečekané roli ochránce, máme tu tajuplnou starobylou rodinu uzavírající se před okolním světem a taky pohřebiště trpaslíků. Moc se tu nevyšetřuje, přičemž v druhé části knihy tempo zrychlí až bláznivě, postavy cestují po různých místech s mystickou minulostí a snaží se zjistit, co se vlastně děje. A nikdo si není jistý, zda vůbec vyšetřuje zločin.

Na počátku je totiž zjevná sebevražda mladíka z oné starobylé rodiny. A nejen to: inspektor Massimo mrtvého mladíka najde v objetí Teresy. Ta si samozřejmě nepamatuje, jak a proč se na místo dostala, takže prvním Massimovým úkolem je zamaskovat její přítomnost na místě činu. Ani pitva neprokáže cizí zavinění, jen je kolem té sebevraždy příliš mnoho tajemství a zvláštností, například to, že v kruzích z kamínků, které kolem sebe před sebevraždou mladík vytvořil, se nachází opracovaný kousek kosti z lidského žebra. A mladíkovi, jehož tělo nese stopy po sebepoškozování, podobný kousek žebra skutečně schází.

Následně dojde k objevení kostry trpaslíka a později je objeveno pohřebiště čtrnácti takových koster. Je zřejmé, že Teresa s Massimem mají co do činění s tajemným kultem, který má dlouhou historii a členy i ve státních strukturách. Ilaria Tuti onen kult, jeho účel, financování a strukturu moc nevysvětlí, celé je to tajemné a mystické, kult má své pěšáky, často navenek spořádané, ničím nevybočující občany, i vůdce, z nichž identita některých je odhalena až v samotném, poněkud zrychleném závěru. Celé to působí překotně a zmateně, jako nějaký dlouhý záchvat zmatení a ztráty paměti, jaké zažívá Teresa Battagliová, ale zároveň to má jistý – možná trochu bizarní – půvab ženoucí čtenáře k dočtení knihy, která se zpočátku trochu vzpírala. Výhodu samozřejmě budou mít ti, kteří četli předchozí díly, na román Spící nymfa (2019, česky 2021) tu autorka více než volně navazuje, jak postavy několikrát neopomenou zmínit. Na druhou stranu mohou být zase zaskočeni krkolomným dějem s četnými zvraty a sebedestruktivním chováním mnoha postav. Ale znovu – jako pokus (ať zamýšlený, či nikoliv) o evropskou variantu amerického krimi pulpu je Matka kostí vlastně mimořádná.