Sophie Hannah se úkolu pokračovatelky nejúspěšnější série Agathy Christie zhostila v roce 2014 – se smíšenými reakcemi. Následovala čtyři pokračování, finančně stále úspěšná, kritikou a skalními fanoušky belgického detektiva však spíše podprůměrně hodnocená. Po vánočně laděném dílu z roku 2023 přichází autorka s dílem šestým, odehrávajícím se na Silvestra.

Svátky Hercula Poirota

O různých svátcích se odehrává nemalá řada původních Poirotových příběhů, ať už jde o Halloween (Viděla jsem vraždu), Noc Guye Fawkese (Vražda v postranní ulici), nebo Vánoce (Vánoce Hercula Poirota či Královský rubín), zimní atmosféru pak má také román Vražda v Orient Expresu či povídka Erymanthský kanec. Poslední smrt roku Sophie Hannah se sice odehrává v zimě, na rozdíl od posledně zmíněných příběhů však svou exotickou lokací připomene spíše Smrt na Nilu či Zlo pod sluncem.

Kniha začíná na konci roku 1932. Hercule Poirot a inspektor Catchpool (jehož čtenáři znají už z předchozích dílů) přijíždějí na ostrov Lamperos do „Domu trvalé pohostinnosti“, který obývá komunita devíti Britů a Angličanů, skupina, která věří, že každý hřích je třeba odpustit (a také mají co odpouštět, každý ze skupiny má totiž za sebou pohnutou minulost). Brzy vychází najevo, že Poirot sem Catchpoola nevzal jen na dovolenou, ale že mají ještě jiný úkol. Hned nato se při hře s novoročními předsevzetími ukazuje, že má někdo z přítomných v plánu zavraždit jednoho z obyvatel domu. To se také brzy stane a oběma vyšetřovatelům nezbývá než případ objasnit.

Chybějící dílky

Začátek knihy i její premisa patří k tomu nejlepšímu, co kniha nabízí. Prostředí ostrova i tajemstvím opředená skupina, okolo které se příběh točí, jsou jistě zajímavé a nechybí jim špetka originality, ani jedno však později není využito naplno. Čtenář se navíc nevyhne myšlence, že celý příběh působí jako podle šablony, z níž si autorka postupně odškrtává základní stavební kameny whodunit žánru a Christieiných klasik, a to vše navíc tak nějak mechanicky: představení lokace a podezřelých, postupné odhalování faktů, závěrečná konfrontace… Nejslabším článkem příběhu je pak popis samotného vyšetřování. Jednotlivé postavy chodí za jedním či druhým vyšetřovatelem a vysvětlují, proč si určitou informaci schovávali pro sebe a proč ji odhalují až nyní. Poirot s Catchpoolem chodí po ostrově tam a zpátky a celý příběh se pomalu skládá dohromady, celé to však působí nezáživně a nepříliš nápaditě. Řešení případu je pak nejen zbytečně složité, ale i nepřekvapivé. Vrah se přizná příliš rychle a bez většího odporu.

Každý kousek skládačky si autorka vypůjčila od Agathy Christie (někdy až příliš okatě, jako například při již zmíněné konfrontaci vraha, jež připomene Vraždy podle abecedy a fintu s otisky prstů), dohromady je ale složila velmi rutinním způsobem, a knize tak chybí většina esenciálních prvků – napětí, zajímavé postavy i chytře poskládaný případ.

Poirot sice občas potěší zajímavou dedukcí či pobaví nějakým bonmotem (především na začátku knihy, když vyjeví svůj názor na krásy ostrova: „Ano, dokonalé – když má někdo rád velkou spoustu písku a studené slané vody.“), jinak se však v knize vyskytuje málo a čtenář tak nemá možnost sledovat zblízka jeho myšlenkové pochody či některé výslechy. Detektiv má sice stále smysl pro teatrální výstupy, stále mísí angličtinu s francouzštinou a stále nemá rád nepořádek, přesto se ale v některých pasážích chová nezvykle a dělá nelogické chyby a úsudky. Namísto Poirota čtenář tráví čas hlavně s vypravěčem, inspektorem Catchpoolem, který je ovšem postava bez výraznějších charakteristik a kromě toho, že rád plave a patří ke Scotland Yardu, se toho o něm mnoho nedozvíme. Ačkoli sám pracuje pro policii, je bez Hercula Poirota zcela bezradný. Chybí mu vše, co mohlo čtenáře bavit na předchozích spolupracovnících slavného detektiva: Hastingsova šarmantní naivita a talent pro vyprávění příběhů či Jeppova zamračená a drsná vyšetřovací metoda poskytující ostrý kontrast k té Poirotově.

Zbylé postavy jsou sice dostatečně různorodé a potenciálně zajímavé, především vzhledem k jejich minulosti, přesto u nich autorka nejde více do hloubky. V některých momentech je navíc jejich chování neuvěřitelné a jejich motivace nedostatečně vysvětlená. Na začátku se mezi nimi čtenář ztrácí a trvá příliš dlouho, než je i kvůli velkému množství různých oslovení a přezdívek začne bezpečně rozlišovat.

Něco tu chybí, n’est ce pas?

Samotnou existenci série není třeba zpochybňovat, tak oblíbený detektiv jako je Hercule Poirot má jistě své místo i mezi dnešními bestsellery a čtenáři budou rádi za každý jeho nový případ. A že lze dílo Agathy Christie zdařile adaptovat či zmodernizovat, dokázali například Kenneth Brannagh ve své filmové sérii nebo někteří autoři podílející se na knize Slečna Marplová. Dvanáct nových případů. Zde se to bohužel nepodařilo, knihu Sophie Hannah nelze hodnotit odděleně od díla Agathy Christie, bez této spojitosti by totiž šlo o obyčejnou detektivku, která nemá co nabídnout. Jejím hlavním tahákem má být právě Hercule Poirot, jeho malé šedé mozkové buňky a specifická osobnost; ale i toho je zde žalostně málo.

Kniha je krátká a rozhodně nestihne nudit, čtenáři se k ní však nejspíše vracet nebudou a v paměti jim také dlouho neutkví. Poslední smrt roku tedy může posloužit jako novoroční jednohubka, jinak je ale určitě lepší sáhnout po některém z původních christieovských vánočně-novoročních (nebo jakýchkoli jiných) příběhů.