Literární vědec a univerzitní pedagog Michal Sýkora překvapil už tím, že v roce 2012 vydal detektivku Případ pro exorcistu. A svým psaním dokáže překvapovat dál, i poté, co se jeho literárních hrdinů (v čele s komisařkou Výrovou) chopili filmaři a většinu jeho románů převedli do seriálové verze. Především jsou jeho knihy od původně moderních whodunitek čím dál temnější a krvavější, čím dál častěji obsahují tragické a depresivní prvky. Od brutální vraždy novorozence přes smrt členky vyšetřovacího týmu až po pomalou smrt dvou dětí uvězněných únoscem v zamřížované štole. Svou hlavní hrdinku Výrovou poslal do důchodu, jako by už sérii chtěl opustit.

Přesto se k ní letos znovu vrátil a opět to není nic pro slabé povahy: sledujeme totiž případ sériového vraha žen, když první dvě oběti roztrhali jeho psi. Autor přitom vypráví ze tří hlavních perspektiv, přičemž jedna z nich je právě ta vrahova. V druhé linii sledujeme děj nepřekvapivě s Marií Výrovou, třetí linka patří nové vyšetřovatelce v týmu olomoucké mordparty Lence. Ta kromě pracovních problémů řeší také manželskou krizi, která se navíc zamotá i do případu samotného. Občas Sýkora „přepne“ i na některé vedlejší postavy, ale převážně udržuje trojčlenné vyprávění, které příběhu dodává spád i jistou tajemnost, byť díky perspektivě vraha občas víme více než policisté.

Vrahovy pasáže jsou mimochodem tím nejzajímavějším v celé knize: autor tu portrétuje dvaačtyřicetiletého Edu, muže bez manželky a bez rodiny, se základním vzděláním a vadou řeči, trochu primitivního, ale ne úplně hloupého, chytrého přinejmenším natolik, aby dokázal překvapit své oběti. Eda je incel, tedy typ heterosexuálního muže, kterého tak dlouho přehlížely nebo odmítaly ženy, až začal celé jejich pohlaví nenávidět. Sýkora mu pro jistotu a pro větší věrohodnost přidává i traumatické dětství, ale možná to ani nebylo potřeba, dlouhá osamělost, prosté přesvědčení o vlastní dostatečnosti a způsob, jakým došlo k první vraždě, to vše by stačilo samo o sobě. Důležité je, že Eda je portrétován postupně, zprvu jako zahořklý vrátný, kterého zpéruje mladá šéfka, až následně vychází najevo, jak daleko zašla jeho nenávist a závist. Čtenáři (jistěže spíše muži) se pak mohou snadno přistihnout, že s Edou soucítí – a není to temnými stránkami jejich duše, ale spisovatelovou šikovností.

O něco méně věrohodně už působí příběh vyšetřovatelky Lenky, jejíž manžel měl poměr se zavražděnou a mohl by být jedním z hlavních podezřelých – kdyby ovšem policistka nezametla stopy. Tahle paralelní linie má sice zprvu jistou sílu i napínavost, ale ve finále trochu vyšumí, bez výraznějších následků pro zúčastněné. Což zamrzí zvláště proto, že v případě románu Žádné dobré zprávy se už jedná spíše o thriller než o klasickou detektivku.

Což je další podstatný posun v Sýkorově detektivkářské kariéře. I v předchozích knihách bylo možné nalézt thrillerové prvky, toto je nicméně již thriller takřka čistý: více prostoru je tu věnováno konfrontacím (byť dlouho ne přímým) pachatele s policisty než peripetiím vyšetřování. Výrová ostatně na Edu narazí tak trochu náhodou, když venčí svého psa. Čtenáři thrillerů budou možná trochu zklamaní, že finále není propracovanější a dramatičtější, nicméně autor má připraven ještě jeden podstatný zvrat.

Většina fanoušků kriminálních románů ale musí být spokojena a ti vnímavější ocení i to, jak autor do napínavého děje zapracoval přímé i obraznější komentáře k naší současnosti: Výrové fenka se jmenuje Buča, univerzitní profesor špatně skrývá odpor k nástupu nových kolegyň, zvláště, když jsou to Ukrajinky, a pak je tu samozřejmě Eda se svými středověkými představami, jak se mají chovat praví chlapi a správné ženy. Dobře víme, že takových mužů mezi námi stále ještě žije dost.