Dvě středoškolačky, krasavice ročníku ze zavedených či vyloženě bohatých rodin z Osla, chystají patřičně trendy halloweenskou party. Ráno je však naleznou spoutané v židlích a s proříznutými krky. A psycholožka Kari Voss, která se specializuje na rozeznávání toho, zda lidé lžou, něco tají anebo mluví pravdu, odmítá uvěřit, že obviněný, kterého policie zatkla poměrně záhy, vše skutečně spáchal, navzdory tomu, že se policii přiznal a na své výpovědi trvá.

Dvojice spisovatelů Thomas Enger (nar. 1973) a Johana Gustawsson (nar. 1978) není úplně obvyklá. Oba za sebou mají několik vydaných kriminálních románů, v Evropě velmi úspěšných, z nichž mnohé vyšly i česky (Engerovi čtyři, Gustawssonové dva), přesto se spojili pro novou sérii s docela zajímavě pojatou vyšetřovatelkou. To spojení je dosti mezinárodní: Gustawssonová je rodilá Francouzka provdaná do Švédska, Enger původně norský online novinář. Román Městečko Son napsali anglicky: optimista by řekl, že proto, aby si rozuměli, pesimistu napadne, že překládání z angličtiny je snazší a otvírá cestu do zahraničí spíše než norština. A přinejmenším start se vydařil: kniha už vyšla ve většině evropských zemí, přičemž v Norsku, Švédsku i ve Francii se dostala do nominací tamních detektivkářských cen. A nakladatelství Argo ji zařadilo do programu jarního Velkého knižního čtvrtku.

Svým způsobem je to oprávněné: Městečko Son má zajímavý výchozí nápad, přiměřeně originální vyšetřovatelku, solidní tempo i mnoho postav, které tají různé nehezké věci a čtenář má sklony je podezírat. Ale při podrobnějším pohledu tu mnoho prvků vyznívá krajně vykalkulovaně. Jak známo, nikoho příliš nerozruší vražda starého chlapa – ale zato vražda dítěte! Eva a Hedda sice už nejsou děti, na to se chovají až příliš dospěle, ale stále jim ještě nebylo sedmnáct. A pozor, jedno zabité nebo přinejmenším zmizelé dítě tu máme ještě dřív, než s podřezanými krky skončí obě krasotinky: Kari Voss totiž před lety zmizel její tehdy devítiletý syn Vetle, a přestože se objevila žádost o výkupné, které s pomocí rodiny zaplatila, syna jí pachatel (či pachatelé) nevrátil. Aby toho na ni nebylo málo, před dalšími lety zemřel při požáru její manžel a Vetlův otec. Traumat má tedy naložených ažaž, jak se na dnešní pátrače, zejména pak ty severské, sluší; a už se z toho také stává klišé. Přesto se Kari Voss vypracovala na špičkovou psycholožku a znalkyni řeči těla a dokáže velmi přesně odhadnout, kdy dotyčný lže. Osloská policie ji proto s oblibou využívá, aby sledovala výslechy a analyzovala chování zatčených, její otec ostatně býval šéfem kriminálky.

Kari Voss, s níž autoři počítají pro rozsáhlejší sérii, působí zpočátku dosti originálně, než nám dojde, že je to modifikovaná nápodoba geniálního pozorovatele a čtenáře klientů i podezřelých Sherlocka Holmese: všímá si bezděčných pohybů rukou a nohou, pohledů stranou, postavení těla a dalších detailů, které na mluvčí prozrazují, že neříkají pravdu (nebo alespoň ne celou). Zároveň je expertka v psychologii, takže má nastudováno, že někdy, zvláště pak pod vlivem alkoholu, drog nebo jiných stresorů si lidé vybavují události, které přímo zažili, špatně – a navíc podléhají verzi, kterou jim podsouvá někdo jiný.

To se přihodilo i Jesperovi, vrstevníkovi a kamarádovi obou zavražděných dívek, který jim na večírek dovezl drogy, sám si dal také a ráno se probudil s nožem v ruce. Když mrtvé dívky našel, ještě se vymáchal v jejich krvi. Policie ho zatkne a Jesper nakonec bez bližších podrobností přizná, že obě dívky zabil právě on. Kari ovšem z videozáznamu výslechů usoudí, že pravdu mluvil v době, kdy ještě vraždy zapíral – a nakonec také ve spleti vztahů patřičně hříšných lidí z jedné lepší čtvrti (přičemž s některými se, aby toho nebylo málo, osobně zná) najde pravého vraha. Dodejme, že je to postava, u které to čtenáře napadne velmi záhy, byť se jej autoři různými triky včetně útoku na Kari snaží zmást.

Všechno do sebe hladce zapadá, Kari je patřičně traumatizovaná, vylučovaná z vyšetřování, nenáviděna i svými přáteli u policie, ohrožovaná na životě nebo přinejmenším na zdraví – a na konci se pohne i případ zmizení jejího syna. Ale jen pohne, přesně tak, aby čtenáři zatoužili vědět víc. Dodejme, že i zde platí, že první podezřelý, který nás při čtení napadne, je ten pravý.

Městečko Son není špatná detektivka, místy je dokonce velmi dobrá. Problém je v tom, že možná nenápadně, ale přesto ustavičně využívá spoustu klišé detektivního žánru. Snaží se čtenáře překvapovat, ale jsou to jen chabé, průhledné a od jiných odkoukané pokusy. Detektivní žánr to snese. Ale až se umělá inteligence v psaní opravdu zdokonalí, její výtvory budou vypadat zhruba takto.