Američanka Patricia Highsmithová (1921–1995) patřila v padesátých a šedesátých letech k nejobdivovanějším autorkám kriminálního žánru. Jistěže tomu pomohly četné filmové adaptace počínaje Hitchcockovými Cizinci ve vlaku podle její stejnojmenné románové prvotiny z roku 1950. Ale Highsmithová fascinovala čtenáře i literární kritiku především svým psaním. Žánrově bývají její knihy označovány za psychologické thrillery a slušelo by jim označení noir, pokud bychom si pod touto škatulkou představili kriminální příběhy, v nichž nejde o vyšetřování vraždy ani o souboje gangů, ale o chování lidí, kteří se přimotají ke zločinu: jako svědci, oběti či pachatelé.

Slavný antihrdina

Autorčinou nejslavnější knihou je Talentovaný pan Ripley z roku 1955, temný i sarkastický příběh mladíka, který odjede z Ameriky do Evropy za hýřivým spolužákem Richardem Greenleafem. Ten marní život lenošením převážně v Itálii a jeho zámožný otec Toma Ripleyho najal, aby mu domluvil. Jenže Tom se chopí šance, Richarda zabije a i díky tomu, že šikovně přebírá jeho identitu, zbohatne a unikne trestu i podezření, že je vrahem. Highsmithová přitom stvořila unikátního antihrdinu, který ani po dvou vraždách (a dodejme, že zavraždění nebyli sice andílci, ale ani žádní padouši) neztrácí sympatie čtenářů. Román se dočkal zfilmování v roce 1960, tentokrát francouzským režisérem René Clémentem, přičemž Ripleyho hrál Alain Delon, tou dobou ještě ne tak známý. Další úspěšná adaptace přišla v roce 1999 s Mattem Damonem v hlavní roli, v roce 2024 měl na Netflixu premiéru působivý černobílý seriál.

Autorka mezitím napsala o Tomovi Ripleym další čtyři knihy, které bývají označované souhrnně jako „ripliáda“. Hlavní antihrdina se v nich objevuje jako milovník a sběratel umění, převážně zámožný – a vždy připravený zabít ty, kteří mu překážejí v rozletu. Prvním pokračováním byl román Ripley pod zemí, který vyšel v roce 1970, tedy patnáct let od úvodního příběhu, další vycházely s menšími rozestupy, poslední Ripley pod vodou až v roce 1991. I tyto další příběhy Toma Ripleyho se dočkaly filmových adaptací, hned dvakrát byla zfilmována Ripleyho hra z roku 1974, jednou s Dennisem Hopperem v hlavní roli, podruhé s Johnem Malkovichem.

Ten možná až příliš dlouhý výčet úspěchů „ripliády“ tu není náhodou: navzdory nim totiž české pokračování Talentovaného pana Ripleyho až do letošního roku nevyšlo. V roce 1982 Patricii Highsmithovou českým čtenářům představilo nakladatelství Odeon ve slavné edici 3x, konkrétně pod názvem 3x vražda z posedlosti, Talentovaný pan Ripley nicméně vyšel až v roce 1993 v nakladatelství Paralela 50. To ještě vydalo v roce 1996 román Výkupné za psa a pak už tu autorce téměř dvacet let nic nevyšlo, až v roce 2015 vydalo nakladatelství Leda její druhý román Carol z roku 1952, který ale nepatří do kriminálního žánru – autorka se v něm vyrovnává se svou lesbickou orientací. A až v roce 2020 vyšel znovu Talentovaný pan Ripley, už v nakladatelství Slovart, které letos vydalo i ono kýžené pokračování.

Blazeovaný příběh padělatelské party

Tom Ripley je tu o šest let starší než na konci předchozí knihy a v Evropě si zařídil pohodlný a zabezpečený život: především sňatkem s bohatou Francouzkou Heloise, s níž žije v luxusním sídle na venkově nedaleko od Paříže. Ale neopustila ho vášeň pro výtvarné umění, kterou projevoval už v první knize, a také pro podvody. Aktuálně se zapletl s jistou londýnskou galerií, která má výhradní práva na obrazy ceněného britského malíře Derwatta. Potíž je v tom, že Derwatt už je pár let mrtvý a obrazy za něj maluje jeho přítel a obdivovatel Bernard s tím, že Derwatt žije a tvoří v utajení kdesi na venkově v Mexiku. Vše hladce běží do chvíle, než se objeví všetečný americký podnikatel (vyrábí trubky), který je přesvědčený, že jím vlastněný obraz od Derwatta, nemohl výtvarník takto namalovat. Má pro to překvapivě – na to, že jde o amatérského obdivovatele umění – logické a věrohodné vysvětlení; a má samozřejmě pravdu. Parta podvodníků se jej nejprve pokusí přesvědčit, že tomu tak není a použije dokonce samotného Derwatta – vydává se za něj pochopitelně Tom, který má s převleky a změnami identit jisté zkušenosti. Ale Američana ani ujištění od samotného tvůrce nepřesvědčí (má za to, že si Derwatt nepamatuje, které obrazy namaloval) a tak dojde na nejhorší. Vražda se přitom odehraje vlastně docela brzy a převážnou část knihy se Tom snaží od sebe odvrátit podezření, zachránit byznys s falešnými obrazy a nějak zpracovat falzifikátora Bernarda, který trpí výčitkami svědomí a uměleckou i osobnostní krizí a hrozí, že vše prozradí.

Upřímně řečeno, kouzlo prvního románu se trochu vytratilo: zatímco předtím byl Tom Ripley nenápadný, chudý, nezajímavý mladý muž, který dokázal překvapit, nyní má peníze i vliv a čtenáři vědí, co od něj mají očekávat. Přesto autorka opět umí čtenáře získat na Ripleyho stranu a když se schyluje k vraždě dotěrného, neústupného a trochu samolibého amatérského znalce umění, skoro přitom Ripleymu fandíme. Stejně tak nás Highsmithová nechá prožívat Tomovy strachy, chyby a snažení. Je to patřičně amorální a rafinované a stále to funguje, byť ten příběh působí dost blazeovaně. Tom si (na konci 60. let!) promptně létá do Londýna, Atén či Salcburku, v opulentním rodinném sídle se služebnou se mu střídají hosté z ciziny i sousedé, rozmlouvá s policisty a novináři (v převleku za Derwatta), pohřbívá a zase vykopává mrtvolu, miluje svou rozmarnou a zhýčkanou manželku, které dokonce vše prozradí. Dojde k jedné dramatické situaci, při níž málem zemře (odtud název knihy), ale ta je popsána pozoruhodně bezvýrazně a civilně, jako by se skoro nic nestalo. Tom (respektive autorka) celý příběh rozuzlí dost krkolomným vysvětlením, neuspokojivý je i závěr románu, kde se sice zdá, že Tom spravedlnosti opět unikne, ale poslední věty vše trochu relativizují; s odstupem šestapadesáti let samozřejmě víme, že to jen autorka buď čtenáře lacině napínala anebo si nebyla jistá, zda chce v sérii pokračovat. Zcela zbytečně se dějem proplétá postava Greenleafova synovce, který Toma navštíví a pak si s ním píše: dávná vražda se tu sice párkrát zmíní, ale v ději nemá valný význam. A Ripley nemusí vynaložit žádné zvláštní finty (kromě onoho převlékání za mrtvého malíře), aby obalamutil policii nebo manželku zavražděného. Čtenáři Patricie Highsmithové jsou zvyklí na jistý odtažitý styl, kterým své romány psala, ale zde se toho děje příliš málo, aby to mělo ten správný účinek.

Upřímně řečeno, po Talentovaném panu Ripleym je Ripley pod zemí spíše zklamáním. Což samozřejmě u pokračování není nic neobvyklého. A to zklamání není natolik velké, aby čtenáře přestaly zajímat další osudy jednoho z nejslavnějších antihrdinů kriminálního žánru.