Pokud se vůbec vzpomínání dožili: Václav III. tu byl zavražděn, generál Lafayette čtyři roky vězněn. A takový Mozart tu v jedenácti letech prodělal neštovice a na devět dní kvůli nemoci téměř oslepl. Turistická sezóna již skončila, ale i tak si dovolím čtenáře pozvat do Olomouce po stopách velikánů.

Na podzim 1767 zachvátila Vídeň epidemie pravých neštovic a Mozartova rodina před ní uprchla na sever. Do Olomouce dorazili 26. října a ubytovali se v hostinci U Černého orla v Hauenschildově paláci na Dolním náměstí. Tam se však u malého Wolfganga začaly projevovat příznaky obávané nemoci. Jeho otec Leopold proto využil známosti s kapitulním děkanem Podstatským a přesídlil rodinu do jeho rezidence v budově dnešního Arcidiecézního muzea Olomouc. Wolfgang se po výše zmíněném přechodném oslepnutí z neštovic zotavil a hned zase začal komponovat. S jeho zdejším pobytem je spojován vznik 6. symfonie F dur.

Tohle vše nám na budově bývalého děkanství připomíná pamětní deska s bronzovým reliéfem. Už se z ní ale nedozvíme, že Mozartovým se v Olomouci zas tak nelíbilo. Nejen kvůli nemoci, ale celkově.  Otec v dopisech popisuje ceny divadelních vstupenek, zmiňuje kvalitu hudby („Hudba v dómu je slabá, ano, velice slabá!“), ale i celkovou atmosféru města, které se tehdy proměňovalo ve vojenskou pevnost. Jedovatě hodnotí kvalitu místního divadla: „Jsou zde též komedianti, takoví asi, jako oni, kteří v Salcburku hrávali ve volské stáji.“ A také jeho publika: „Nedomnívejte se však, že by to toliko pro sprostný lid určeno bylo. Nikoliv! I já tam byl, a kanovníci, generálové a jiní zdobili vznešený parter. A člověk tam za svých deset krejcarů nasadí tvář tuze vážnou a s pohrdavým výrazem hledí vzhůru na místa za sedm krejcarů, dokud Hanswurst nevypustí nějaký řádně hrubý kus řeči; tu se pojednou ony filosofické tváře promění v líbezný úsměv.“

Na zdejší divadlo o sto let později žehral také Gustav Mahler. Ten má svou pamětní desku na domě U Zlaté štiky v ústí Michalské ulice. Dvaadvacetiletý Mahler zde získal angažmá kapelníka německého městského divadla. Dlouho se zde ovšem nezdržel, jen od 12. ledna do 18. března 1883. Ani on nevzpomínal na Olomouc nijak laskavě. V dopise napsal: „Od okamžiku, kdy jsem překročil práh olomouckého divadla, bylo mi jako člověku, nad nímž má býti vykonán soud nebeský.“ Situaci v orchestru přirovnával k ušlechtilému koni zapřaženému do jednoho vozu s voly, který pak nemůže dělat nic jiného, než se s nimi v potu lopotit. Členové orchestru pro něj byli lidé „s nevýslovnou necitlivostí“. V Olomouci jej také zastihla zpráva, že 13. února 1883 v Benátkách zemřel Richard Wagner, kterého hluboce obdivoval. Podle vzpomínky barytonisty Jacquese Manheita pobíhal Mahler ulicemi, vzlykal a tiskl si kapesník k očím. Když se ho Manheit zeptal, zda se něco nestalo jeho otci, Mahler měl odpovědět, že se stalo něco ještě horšího: „Mistr zemřel.“

Tři roky po Mahlerovi musel třicetiletý Sigmund Freud přerušit vědeckou práci, neboť byl povolán, aby se zde coby lékař zúčastnil vojenského cvičení. A ani on nebyl z města nadšen. Opět máme vše zdokumentováno v korespondenci. Freudovi vadil vojenský režim ranního vstávání. „Kterého řádného měšťanského člověka by vůbec napadlo přesunouti některou ze svých činností na třetí či půl čtvrtou hodinu ranní?“ V dopise budoucí švagrové Minně Bernaysové z 3. září píše, že jej brzké vstávání a pochody trvající do dvou hodin odpoledne vyčerpávají. Navíc dostal silnou rýmu. A pokračuje: „Hrajeme si ustavičně na válku, jednou dokonce na obléhání pevnosti, a já při tom hraji zdravotní službu a rozdávám cedulky, na nichž jsou zapsána všeliká strašlivá zranění.“ Když jeho prapor útočil, Freud se zdravotníky ležel někde na zoraném poli. Střílelo se slepými náboji a generál projíždějící kolem pak vojákům vynadal, že kdyby se střílelo ostrými, nezůstal by z nich stát jediný muž.

V Olomouci ho těšily pouze návštěvy kavárny Hirsch, dnešní Opery na Horním náměstí. „Jediná snesitelná věc v Olomouci jest jedna velkoměstská kavárna se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem.“ Ideální příležitost k odhalení pamětní desky. V roce 2016 tak učinil jistý budoucí ministr kultury. Anekdota praví, že později na dotaz, jaké má pro funkci kompetence, bezelstně uvedl, že odhalení Freudovy busty.

Nicméně i přes obstojnou kvalitu pečiva v kavárně drhla obsluha. Když tam seděli generálové, kroužil kolem nich veškerý personál a ostatní hosté přestali existovat. Přes všechnu ironii v dopisech obsaženou Freud připustil i jednu výhodu: „Bylo by však nevděčné nepřiznati, že vojenský život se svým beznadějným ‚musíš‘ velmi dobře působí proti neurastenii.“ Předchozí zdravotní obtíže podle něj během jediného týdne téměř zmizely. Po skončení olomouckého cvičení budoucí slavný psychoanalytik odjel na sever a 17. září 1886 se v Hamburku oženil s Marthou Bernaysovou.

Pointa je tedy nasnadě: pokud chcete mít v Olomouci pamětní desku, musíte tu pobývat toliko krátce, prožít zde nějaké to utrpení, ať už fyzické či psychické, a napsat několik dopisů o nevalné úrovni domorodců. My, co zde pobýváme trvale a jsme tu i rádi (byť s výhradami), tak logicky nemáme šanci.