Taky jsem miloval knihy o východní Africe. Už jen ty vzrušující názvy! Gara Jaka: Příběh geparda. Obklíčeni slony. Zlaté stíny, pádící kopyta. Přiznám se, že mi ty tituly připadají lákavé a fascinující ještě dnes, ale nejspíš jen z čiré nostalgie, protože stále mám v paměti ten elektrizující pocit, když jsem knihy četl. Byl to úplně jiný svět, svět expedic, dramatických pozorování, svět lovících šelem a prchajících mas pakoňů, jízd Land Roverem a taky nervy drásajících střetů s pytláky. Mým životním snem bylo navštívit Serengeti a Ngorongoro a Tsavo a tohleto všechno zažívat. Nesplnilo se mi to, stejně jako jsem se nestal přírodovědcem. Ani slavným, ani vůbec žádným.

A vlastně za to mohl jiný přírodovědec. Bylo mi asi třináct a účastnil jsem se jakési „odborné“ soutěže pro žáky základních škol, a to s výzkumem na téma „Pozorování ptáků na krmítku“. Titul přesně odpovídal obsahu. Od ostatních podobně zaměřených prací jsem se ovšem odlišoval tím, že jsem výsledky bádání velmi pečlivě naťukal na psacím stroji. Vzpomínám si, že to byla prvorepubliková Underwoodka a že její font se velmi odlišoval od standardních strojů Consul. Přidal jsem k tomu rozsáhlý úvod s charakterizací všech druhů ptáků (čtyř!), co mi na krmítko přiletěli, a doplnil o neodmyslitelné ilustrace vyvedené barevnými pastelkami. Šestnáct stránek. Spis jsem vyhotovil ve dvou kopiích, takže každý obrázek jsem kreslil dvakrát. Není divu, že jsem soutěž vyhrál. Obdržel jsem diplom a taky výzvu od jednoho z porotců, abych se dostavil na konzultaci.

Pamatuji si to jako včera. Bylo to v zimě a já měl modrou bundu. Své životní vědecké dílo jsem měl uložené v tuhých deskách svázaných mašličkami. Porotce zoolog pracoval ve Vlastivědném muzeu, což byla v první půlce osmdesátých let dost ponurá instituce, jejíž přírodovědná sbírka mi po všech těch vzrušujících a barvitých knihách z východní Afriky připadala jako depresivní sešlost zaprášených vycpanin a extrémně nudných hornin. Zoolog mě čekal ve své pracovně, tmavém kutlochu zaskládaném knihami, tunami papíru a šedesátkovými skříňkami a poličkami. Já měl ve svém pokojíku taky takové, jen po jednom kuse, on tím měl obestavěné dvě stěny až ke stropu. Byl to asi tak padesátník v hnědém svetru, dnešním pohledem očividně frustrovaný a zahořklý z toho, že na rozdíl od mých hrdinů nebrázdí pláně afrických národních parků, ale oprašuje opelichané vycpané volavky ve vitrínách.

„Čím bys chtěl být?“ zeptal se mě. Způsobně jsem odvětil, že zoologem. Zasmál se tomu a ujistil mě, že se tím rozhodně neuživím. Nevěděl jsem, co odpovědět, tak jsem řekl, že velmi rád čtu knihy o zvířatech a přírodě. A hodil jsem do placu jména ze hřbetů svých knih. George B. Schaller. Iain Douglas-Hamilton. Ani jsem nevěděl, jestli to vyslovuju správně. Nemohly chybět Joy Adamsonová a Jane Goodallová. Dian Fosseyovou jsem ještě neznal, ta vyšla až později. Jaksi jsem čekal, že si společně popovídáme, jak jsou tihle všichni skvělí, jak vzrušující věci zažili a objevili, zkrátka jsem čekal hovor se spřízněnou duší, ale pan zoolog na mě hleděl skepticky, jako by si myslel, že jsou to všichni diletanti, kteří na rozdíl od něj o skutečné vědecké práci nemají ani ponětí, a taky že já stejně nemůžu rozumět tomu, o čem oni píšou. Nakonec jsem zmlkl. On toho využil, chopil se výsledků mého výzkumu stran ptáků na krmítku a list po listu mi to rozcupoval. „Takhle se to prostě nedělá!“ soptil na třináctiletého kluka, co na něj zkoprněle hleděl. Chtěl jsem říct, že jsem nevěděl, jak se to dělá, a tak jsem si to udělal po svém, ale raději jsem mlčel.

Po půl hodině jsem si svůj spisek zase uložil do desek, svázal je mašličkami a šel domů. Tam jsem se pohroužil do nějakého dalšího úžasného afrického dobrodružství. Očividně mi s lidmi, kteří píšou, bylo líp než s těmi, co jen sedí někde v kanclu. Už mi to zůstalo. A tak jsem se nestal přírodovědcem. Ale i tak mi ta necelá hodinka se zoologem v jeho tmavé špeluňce přinesla podstatnou životní lekci. Úspěšní a spokojení lidé obvykle nebývají zapšklí. A už vůbec ne vůči dětem. Což platí i pro spisovatele.