Publicistická varování
Eco, Umberto: Od hlouposti k šílenství

Publicistická varování

Ecovy malé výpravy časem, které kdysi pravidelně vycházely v časopise LʼEspresso, v rubrice pojmenované Poznámky na krabičkách od sirek. Výběr je autorův.

Kniha Umberta Eca (1932–2016) Od hlouposti k šílenství je důstojným rozloučením s autorem, jehož intelektuální rozhled bude navždy hoden obdivu. Svědčí o tom i tato objemná Zpráva o tekuté společnosti, jak zní podtitul. Tedy o společnosti čistě materialistické, konzumní, egoistické a proudící v jistém koloběhu jako voda. Ovšem voda špinavá a bezútěšná.

Twitto ergo sum
Dle Eca nastává doba, která společnost jako takovou trhá a staví každého proti každému v pozici soupeře. Zdravá společenská soudržnost zaniká a do popředí se dostává egocentrický jedinec, jenž je středem zájmu nikoliv pro záslužné vlastnosti či schopnosti, nýbrž pro jistou zvrácenost vlastní i svého okolí. Eco tak ve vlastním výboru ze svých novinářských sloupků naráží na fakt, že v dnešní době mizí rozdíl mezi „být proslulý“ a „dostat se do řečí“. Několikrát připomíná, že doba moderních technologií učí především ukazovat se, sdílet, zviditelňovat, působit zajímavě, což se může jevit jako neškodný důsledek pokroku, ale spíše to odhaluje, že se neumíme mít rádi bez „lajků“ druhých.

„Žijeme ve světě, v němž je prvotním statkem (už teď důležitějším než sex a peníze) viditelnost. Člověk se bude snažit, aby jej ostatní rozeznávali a uznávali a on nemusel vegetovat v děsivé a nesnesitelné anonymitě, a proto udělá vše, aby na sebe upozornil.“ Podle autora nastává okamžik, kdy je mnohem jednodušší a efektivnější proslavit se přesně opačným způsobem, než bylo zvykem dříve; lidstvo vyměnilo stud za viditelnost. Politiku překrývají skandály, televizní kamery dobývají ložnice slavných lidí, facebookové profily dávno zbořily hranice soukromí, ze zbytečně dlouhých telefonátů spolucestujících ve vlaku se dozvíte i to, co jste nechtěli.

Eco všechny tyto problémy, jejichž zhoubnost si možná lidstvo uvědomí příliš pozdě, podává s ironií sobě vlastní. Čtivost zápisků je umocněna i jejich aktuálností, zabývají se do velké míry také virtuálním světem, nechybějí odkazy na Facebook ani Twitter: „Jednou jsem potkal jednu paní, která mi s očima plnýma vděčnosti sdělila, že mě sleduje na Twitteru a občas na mé tweety reaguje, což je pro ni vždy velký intelektuální přínos. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jde o mé falešné já, ale dívala se na mě, jako kdybych jí tvrdil, že já nejsem já. Jsem-li na Twitteru, existuji. Twitto ergo sum.“

Downgrading
Ruku v ruce s degradací lidských hodnot jde materialismus, respektive jeho další stupeň. Tento „povýšený materialismus“, jak jej Eco nazývá, už nespočívá v neustálém shromažďování věcí, které by uspokojovaly naše potřeby, ale v permanentní „spotřebě věcí, které pro nás vzápětí ztrácejí význam a jsou nahrazovány jinými“.

Toto zjištění se letmo dotýká i dalšího tématu, s nímž se proslulý sémiolog ve sloupcích potýká, a totiž jistým „downgradingem“ jako opakem slova „upgrading“. Naráží na skutečnost, že se snažíme navrátit ke starším vynálezům, neboť zjišťujeme, že byly lepší než ty nejnovější. Eco se tak bravurním stylem, plným větvících se nápadů, rozepisuje o různých věcech vynalezených ve veleúspěšném 19. století, k nimž opět hledáme cestu. S humorem sobě vlastním propaguje například knihu: „Žádné dráty, žádná baterie, žádný elektrický obvod, žádný vypínač nebo tlačítko, je kompaktní a přenosná a můžete ji používat, i když sedíte u krbu. Skládá se z řady očíslovaných listů (z recyklovatelného papíru) a každý z nich obsahuje tisíce bitů informací. Listy drží pohromadě ve správném pořadí díky elegantnímu pouzdru, řečenému vazba. Každá stránka se opticky naskenuje a informace se okamžitě ukládá do mozku. Díky příkazu ‚listovat‘ se dají procházet jednotlivé stránky dopředu i dozadu, pouhým dotekem prstů.“ Zaměřuje se také na různé zdraví (našemu či rovnou celé planety) škodlivé moderní vynálezy, které se raději snažíme „odvynalézt“.

Lidé se však bohužel nevracejí jen k starým objevům. Návratu se dočkali i fašisté, kteří se dostali do vlády… V tomto případě autor poukazuje na krátkou lidskou paměť. V jiné části knihy, zaměřené na politiku, historii a vnímání, je zase zmíněna potřeba vlastních hrdinů – jakmile lidé přestanou dělat dobré skutky jako součást své přirozenosti, bude země své hrdiny potřebovat.

Pryč od řevu těch slepých
Pozoruhodné jsou zápisky o zahlcení informacemi, z nichž jsou zmateny zejména děti, neboť těžko rozpoznávají kvalitní zdroje (ovšem mnozí dospělí v tom nejsou o nic šikovnější). Upozorňuje se zde také na fakt, že pár kliků na internetu odebírá dětem možnost myslet, soustředit se a hledat odpovědi, své vlastní odpovědi. O čemž svědčí i jedna z důmyslných otázek, již Umbertu Ecovi jakožto profesorovi položil jeden student: „Promiňte, ale co tady v éře internetu vůbec děláte?“

Texty nezapřou svůj původní žánr, autor vážnost situace často odlehčuje humorem. Úsměvné podivení, kolika lidem dnes srostla ruka s mobilním telefonem, pomáhá zahlédnout míru virtuality současnosti. Místo pohledů na zapadající slunce nebo na duhu rozlitou na obloze těsně po dešti žijeme ve světě mobilních aplikací. „Celé lidstvo propadlo stejnému šílenství a už nepěstuje vztahy z očí do očí, nedívá se do krajiny, nepřemýšlí o životě a smrti, nýbrž je posedlé mluvením, aniž by mělo v drtivé většině případů co říci, a tráví vlastní život v dialogu mezi nevidomými.“ S čímž souvisí i další z Ecových témat, strach moderního člověka z ticha. Televize, hudba, přátelé – vše jako kulisa nutná k otupení vlastního já a jeho výkřiků. Současná společnost chce být viditelná, pokroková a živá. Ticho rovná se smrt.

Následuje řada dalších pozoruhodných témat, která mají tradičně silný potenciál vzbudit ve čtenáři fascinaci pisatelovým literárním, politickým, historickým či kulturním rozhledem. Eco suverénně píše o roli ženy jako pouhého sexuálního objektu (polooděné televizní hlasatelky), o polozapomenuté plejádě filosofek (Hypatii nevyjímaje), o antisemitismu, islámském radikalismu, náboženských karikaturách, o odstranění smrti z jeviště života, o cenzuře náboženských symbolů v období Vánoc (aneb co je globálně nábožensky korektní pro školní výchovu), o životu i myšlenkám prospěšném psaní rukou, o bibliofilii, definicích metafory, poezii, fikčním deficitu či o těch, kteří dodnes vyvracejí odvážný fakt, že země je kulatá.

Ecova kniha Od hlouposti k šílenství především apeluje na společnost, varuje před úprkem za pomýlenými hodnotami a před neochotou se na chvíli zastavit, ztišit a najít tu správnou hodnotu v sobě i ve svém okolí. Ač je tento výbor z Poznámek na krabičkách od sirek (předchozí vyšel česky přímo pod tímto titulem v roce 2008 v překladu Zory Obstové) místy opravdu humorným pojednáním, jistě jeho smyslem není odvést pozornost od vážného stavu moderní společnosti, která už nějakou dobu připomíná starověký Řím.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Umberto Eco: Od hlouposti k šílenství. Zprávy o tekuté společnosti. Přel. Helena Lergetporer, Gabriela ChalupskáKateřina Vinšová, Argo, Praha, 2016, 424 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse