7. srpna 1998: dvě vozidla opatřená rozbuškou explodují v těsné blízkosti amerických velvyslanectví v Keni a Tanzanii a způsobí tak smrt více než dvou set lidí. 11. září 2001: dvě letadla narazí do věží Světového obchodního centra. Útok si vyžádá tři tisíce obětí. 7. červenec 2005: v londýnském metru explodují čtyři bomby. Minimálně padesát mrtvých. Tyto a další teroristické incidenty měla na svědomí militantní islamistická organizace Al-Káida a její někdejší vůdce Usáma bin Ládin – muž, na jehož jméno dějiny jen tak nezapomenou. Ve světě cenami ověnčeného románu Lavieho Tidhara (dílo získalo v roce 2012 prestižní cenu World Fantasy Award, přičemž autor porazil i takové velikány sci-fi a fantasy literatury jako Stephen King nebo George R. R. Martin) jde však o fiktivní postavu; čtenář rychle pochopí, že Usáma nabízí alternativní historickou realitu, v níž válka proti teroru neexistuje, neboť k tragickým událostem jedenáctého září nikdy nedošlo. Přesto, anebo právě proto, představuje svéráznou analýzu pohledu západního světa na onu tragédii a z ní plynoucí události. Bin Ládin, jenž teroru v reálném světě propůjčil tvář, je zde fiktivní postava krvavých brakových románů jistého Mikea Longshotta a má oddanou fanouškovskou základnu, která v New Yorku mimo jiné pořádá populární „Usámacony“. Právě tento odstup, zprostředkovaný nálepkou fikce, dává autorovi možnost přistoupit k výše zmíněným událostem nezúčastněně a ukázat je v novém světle.

Usáma začíná jako klasický detektivní román ve stylu Raymonda Chandlera nebo Dashiella Hammetta. Jeho hlavním protagonistou je Joe, soukromý detektiv, najatý záhadnou (jak jinak) mladou ženou s úkolem vypátrat výše zmíněného Longshotta. V Tidharově podání však u čistokrevné detektivky dlouho nezůstane. Mnozí kritici poukazují na podobnost knihy s románem Philipa K. Dicka Muž z Vysokého zámku, popisujícím alternativní vyústění druhé světové války. Usámovi nelze upřít ani silný kafkovský nádech, pokud jde o odcizenou atmosféru či neschopnost pojmout překotný sled událostí a vršících se indicií, jichž je dílo plné.

Joe nabídku krásné neznámé přijímá a vydává se po stopách záhadného spisovatele. Vyšetřování začíná v Paříži, sídle miniaturního nakladatelství Medusa, které vydává Longshottovy knihy. Zde se Joe mimo jiné poprvé střetává i s nebezpečnými agenty americké tajné policie, jimž zájem vytrvalého soukromého očka zjevně není po chuti. Pátrání pokračuje přes Londýn a New York až do Kábulu. Tidharova Paříž je v podstatě totožná se svým reálným předobrazem, i když z ní dýchá jistá staromódnost a stereotypní vyobrazení Montmartru jakožto ráje šantánů a prostitutek je stejně do očí bijící (záměrně) jako líbivé. V Londýně si Joe chvílemi připadá jako ve vědeckofantastickém románu – začíná mít pocit, jako by se čas srazil, jako by nevěděl, kam jde, a jeho osud už nebyl v jeho rukou. Jeden nebezpečný střet střídá druhý a hrdina kráčí vpřed směrem, jímž ho poslali náhodní cizinci a další podivné existence (často přeludy nebo duchové), aniž by tušil, jak to všechno skončí. Tyto obskurní postavy, které se v příběhu objevují z ničeho nic a stejně rychle z něj zase mizí, přinášejí občasnou odpověď, ale především stále další, často nikam nevedoucí vodítka. Joe se pohybuje ve světě, jehož obrysy a hranice jsou čím dál rozmlženější, až nakonec připomínají sen. Přestože je takový svět v mnohém přitažlivý a moře záhad volá po rozlousknutí, autor neustále riskuje, že v komplikované pavučině vyprávění svého čtenáře ztratí.

Román s trochou nadsázky připomíná film noir, jehož režisér požil nemalé množství psychedelických drog (Joe v jedné části knihy navštíví opiové doupě, kde již tak rozmlžené vyprávění dostane ještě surreálnější náboj). Význam kinematografie pro autorovu tvorbu je ostatně zjevný i z dalších Tidharových děl; značně stylizovaný Londýn románu Muž leží a sní oplývá, stejně jako ten „usámovský“, prvky filmového expresionismu: makabrózní, vysoce kontrastní černobílé pojetí je známé z filmů Toda Browninga (např. Příšerné stíny), na něž v originále odkazují i názvy několika kapitol. Zápletka knihy na sebe v jednu chvíli bere podobu němého filmu; sledujeme dialog Joea s barmanem příhodně pojmenovaného baru Edwin Drood, jehož repliky jako by sloužily k popisu scén, k nimž v románu zrovna dochází.

Čtenář věrně kráčí po boku hlavního hrdiny, bloudí a ztrácí se spolu s ním. Stejně jako Joe končí pod lavinou domnělých vodítek, která mu náhoda klade do cesty, a zprvu koherentní pátrání postupně přechází v paranoidní stav, kdy hlavní protagonista vidí nové stopy a spiknutí všude kolem a již není schopen rozlišit fikci od reality. Tidhar si rád hraje s historií, oddaně dumá nad otázkou „co by, kdyby“, přičemž neustále po vzoru postmoderního spisovatele zpochybňuje pravdivost či reálnost toho, co vidíme, zakoušíme, žijeme. S tím styl knihy bezesporu rezonuje. Usáma obsahuje i spoustu aluzí, jejichž dohledávání, stejně jako pátrání po (leckdy domnělých) spojitostech může být zpočátku zábavné, ale všechno má své meze. Čtenář na konci knihy pravděpodobně zakusí frustraci z nezodpovězených otázek – nelze se zbavit pocitu, že autor vystavěl skvělý detektivní román s geniální zápletkou, jen aby nás následně hodnou dobu vodil za nos a nakonec opustil bez pořádné odpovědi. To je snad částečně záměrem knihy, avšak ne každému je podobné vyústění po chuti.

Usáma je bezesporu originální kniha, odehrávající se v dobře promyšleném světě – ale to je také všechno. O Tidharových spisovatelských kvalitách nemůže být pochyb; jeho styl je poutavý, jazyk bohatý a výstižný, avšak není možné zbavit se pocitu, že navzdory vší chvále a oceněním s tímto románem zašel příliš daleko. Jeho druhá kniha Muž leží a sní (jež v českém překladu vyšla jako první), taktéž svébytný noirový exkurz do alternativní historie, je viditelně umírněnější, čitelnější, má hmatatelnější děj a uzavřenější konec a pro čtenáře je v mnohém přístupnější. Jako by autor vycítil, že zřetelnější dějová linka, již jde přes všechno mlžení celkem bezpečně sledovat, není na škodu. Podobným směrem ukazuje i jeho nejnovější sci-fi román Central Station.