Stupně poezie
(ze sbírky: de ce m-ai făcut sărutul urii /proč jsi mě stvořil jako polibek nenávisti/, 1995)

Poezie je slepá.
Sice netrpí jako Homér, ale zapomíná všechno, co viděla a co se naučila díky ostatním. Zapomíná se dívat. Ano. Paměť oka se vytrácí sama od sebe a spolu s ní i paměť mysli. Prázdno. Poezie začíná tak, že když se jí zeptáš, proč stojí před stromem, do kterého málem narazila, narazíš do něj ty. Ona ho rozmetá na třísky, překročí ho a řekne ti:
„Jaký strom?“

2
Poezie je němá.
Rozetření poezie na slova je jako práce s hlínou a objevování času – nemá ústa, aby mluvila, stejně jako čas nemá hodiny. Možná je to jen údiv připravený nechat zkamenět začátek slova. A poezie, usoužená, utahaná a vysílená také nemluví. Trpí, Bože, němotou. Je to obdivuhodné utrpení. Zvuk slova je může zbořit jako trubky hradby Jericha.

3
Poezie je mlčení.
Musí se šeptat do ucha javoru, v jeho jazyce – nyní, když se z němoty tvoří nová abeceda řeči. Je naprosto nutné, aby pro poezii vznikla nová abeceda řeči – a javoru s každým slovem spadne jeden list. Z poezie se tak později stane mlčení. Stejně jako kámen mizí se zvukem sochařova dláta, tak i poezie ožívá teprve zasněžená mlčením. A nikdo neví, proč na javor přišel podzim.
Ryzí mlčení osvobozuje poezii od utrpení slova.

 

Proč jsem
(ze sbírky: de ce m-ai făcut sărutul urii /proč jsi mě stvořil jako polibek nenávisti/, 1995)

Proč mám právo,
Bože,
na strom,
vidět, jak mu
roste list
na těle
proč mám právo,
Bože,
cítit barvu
která vychází
ze slunce
když se dělá světlo
proč mám právo,
Bože,
na čas,
vidět jak
stárnu
celé roky
zapomenuté
časem
proč mám právo,
Bože,
na kámen a dřevo
na vodu a vzduch
na myšlenku a dokonalost
Bože,
odpověz mi
jediným pohledem
proč jsem

 

Tvoje ruce
(ze sbírky să facem un copil /počněme dítě/, 2003)

stoupají
prostorem
jeho rozlehlostí
dělí svět
na dobro a zlo
jejich pohyb
ztuhl
ve vzduchu
dokud jeho geometrie
plyne
tvoje ruce
objevují harmonii
v otočce
klesají prostorem
až k počátkům

 

Jak mám zachytit
tvůj vzduch
do dlaní
aniž se z něj stane
hmota
jak sejmout
smutek
z tvých očí
aniž sestoupí
do tvé vůně
uvolněné z kůže
jak mám uchopit gesto
z tvého pohybu
aniž se rozpadne
na tisíc kousků
ukradnu tvým rukám
výkřik svobody
vezmu tvým očím
sílu bytí
zcela procítím
tvou bytost

 

Zlatý disk
(ze sbírky dimineața sărută genunchiul athenei /ráno líbá Athénino koleno/, 2012)

diskobol se zastavil
v pohybu
a už nehází
disk
daleko
co nejdál
úplně nejdál
ze všech atletů

ne
už se neúčastní
Olympiády
už nechce získat
ani slávu
ani lásku
ani uznání

už nechce získat
nic

diskobol se zastavil
celé jeho tělo
znehybnělo
a v rukou drží
slunce

vidí paprsky, které mu sestupují
po hrdle
teplo mu lehce klouže
po napjatých svalech
a hladí ho jako vánek
z Egejského moře

diskobol teď přináší
svůj disk jako oběť
bohům
poté, co ho pozlatil
sluncem,
zvedá ho až do nebe
svým pohledem

Peter Sragher: să facem un copil. Paralela 45, 2003, Piteşti, 86 s.
Peter Sragher: dimineața sărută genunchiul athenei. Brumar, Timişoara, 2012, 80 s.