Oana Catalina Bucur, básnířka, prozaička a výtvarnice. V roce 2018 absolvovala Fakultu vizuálních umění na Univerzitě Ovidia v Constance a vystudovala také Filozofickou fakultu Univerzity Babeș-Bolyay v Kluži. Od roku 2017 je doktorandka v oboru filozofie umění na Univerzitě Babese a Bolyaye v Kluži a v současnosti vyučuje společenské vědy na Technické střední škole v Constance v Rumunsku. Své obrazy představila doma i v zahraničí na několika samostatných i kolektivních výstavách. Debutovala v roce 2006 básnickou sbírkou Alb în verde de Damasc (Bílá barva v damašském zeleni), dále vydala sbírky Pașii de prin cenușă (2009, Kroky popelem) a Transmutatio Mundi (2016). Básně, prózy a eseje publikovala v řadě literárních časopisů a je rovněž držitelkou několika ocenění za svou tvorbu.

Sen.
Když jsme se dostali do pouště
řekla jsem matce: „Mám hlad!“
A fík ke mně pozvedl
paže a nakrmil mě.

Když jsme se dostali do jeskyní
ve středu země
řekla jsem otci: „Mám žízeň!“
A slunce mě objalo
a mou žízeň uhasilo.

Když jsme se dostali na konec všech světů
řekla jsem bratrovi: „Chce se mi strašně spát!“
A čas foukl
stříbrný hvězdný prach
posypal mi jím celé tělo

a nechal mě odpočinout.

Za-kázan
Chytila jsem skutečnost za nohu
dala jsem jí spolykat
jedno jablko za druhým
jablka žlutá, zelená, červená,
jonagoldy, hranáče...
Na! Ať máš konečně dost.
Jednou provždy.
Už můžu jít?
Bůh mě spatřil
a zavál mě
do náručí toho stromu.
Ne. Zůstaň tu.
Máme přece práci.

Jedním gestem
Schovám do slovesa
dny týdne,
barvy hranic platných
pro toho Druhého.

Schovám do kamene
tvůj hlas.
Krev se přirozeně, živě, harmonicky
vlévá do jiné krve.
Schovám tam také
rytmy jejich soutoku.

Schovám se do gesta.
Až se jednou schováme
do sloves, kamenů a gest,
ať je tvoje cesta ke mně
hladká, bílá,
nepochybná
jako základní kámen
naších budoucích životů
abychom se (opět) poznali.
Znovu.

Perpetuum mobile
To jsou ty nádherné chvíle, kdy
se ztrácím mezi myšlenkami.
Dotýkám se všech rohů bytosti
a každá střepina rozbitého skla,
kterým jsem,
se znovu sama od sebe obnovuje
jako mozaika
v neustálém pohybu
jako tanec hvězdných rytmů
jako sen té, kterou jsem byla
budu
kmenem s podlouhlými podzemnými větvemi
utopenými v hloubce své vlastní mízy.
Ta cesta.
Která už nevede k tobě.
Která už vede ke mně.
Která mě naplňuje.
Protože sama představuji dokonalost květu

Čtrnáct
Dostalo se k tobě
čtrnáct stébel trávy
jen tak ...
jako kvetoucí pampeliška.

Bůh na Nebesích
se snažil veškerá ta stébla
umístit
do záhybů tvého srdce.

nikdo mi neřekl
že tam zakoření
a zapomenou
jaké to je být
pouhým stéblem trávy.
Tam na Nebesích se Bůh
tak trochu nudí.

Řekla jsem mu, že pokud nepřestane,
vyženu ho na Zem.