Jednoho prosincového večera je druhý román (respektive třetí, pokud počítáme prvotinu vydanou pod pseudonymem) francouzské autorky Delphine de Vigan. Průlomový byl až ten další, No a já, a při četbě recenzovaného titulu není příliš těžké pochopit, proč v jeho případě ještě k průlomu nedošlo; a snad je to i důvodem toho, že k jeho překladu do češtiny došlo až nyní.

Matthieu Brin je šťastně ženatý muž se dvěma syny a běžným zaměstnáním, když mu do života nečekaně vstoupí úspěch jeho románové prvotiny. V pětačtyřiceti letech se tak náhle musí vyrovnávat s uznáním a popularitou. Mezi žádostmi o rozhovor a dopisy anonymních fanynek jednoho dne nalezne i dopis od ženy, v níž pozná svou bývalou milenku Sáru. A to je jen první z několika psaní.

Takto je děj načrtnut, nicméně jeho plný potenciál román nikdy zcela nenaplňuje. Přitom k tomu obsahuje dostatek zajímavých ingrediencí: kreativní poetickou práci s jazykem; popis osudového citového vzplanutí, kterému stačí jen lehké připomenutí v podobě dopisu, aby opět začalo doutnat; postupná eroze psychického stavu protagonisty a jeho odcizování se od rodiny. Problém ale tkví ve způsobu, jakým se s těmito prvky pracuje.

Nevěrohodný propad do šílenství…

Ano, Matthieu sice vykazuje lehké symptomy vyhoření a syndromu podvodníka – protože jeho spisovatelský debut přišel v relativně pozdním věku a jsou s ním spojena vysoká očekávání ohledně další tvorby – ale není příliš věrohodně podáno, že by jen na základě (byť značně evokativních) dopisů od bývalé milenky, s níž se nadto již před patnácti lety jednoho prosincového večera rozešel, upadl závratným tempem do šílenství; že by přestal jakkoliv komunikovat se svou ženou a dětmi a začal se bezcílně toulat po ulicích a v mánii psát druhou knihu, zřejmě jakési vyznání touhy po Sáře, která mu tak je smyslů zbavující múzou.

Dopisy od ní jsou v románu obsaženy v úplnosti, jako samostatné kapitoly, a je z nich zřejmé, že i ona má literární talent; z Matthieuova díla jsou naopak v textu zpřístupněny jen úryvky, což může vést k tomu, že se spíše než s protagonistou čtenář ztotožní právě s jeho múzou. Tím spíše, že se jejich milostná aféra odehrávala v době, kdy byl Matthieu již zasnouben se svou nastávající ženou, což jeho osobnost dokresluje v poněkud nelichotivém světle – tedy jako pudovou, sobeckou, nezodpovědnou. Tak se ostatně chová i ve chvíli, kdy mu začnou chodit dopisy. Snad by k zápletce byl shovívavější čtenář, který podobně silné citové vzplanutí až poblouznění zažil, nicméně z kritičtějšího odstupu jsou nápadné chybějící mezičlánky, jež by protagonistův psychický úpadek popisovaly pozvolněji, aby bylo možné se s ním lépe ztotožnit.

Podobně exaltovaným způsobem jako protagonistův milostný život autorka líčí i jeho psaní. V jejím podání jde o puzení, které se jednoho dne objevilo zničehonic a nepřestalo, dokud kniha nebyla, jakoby samovolně, hotová. Takovýto popis procesu tvorby je poněkud romantizující. Objevuje se zde rovněž terapeutická kvalita psaní – ostatně i Sára se snažila svými dopisy „vypsat“ z pocitů, které v ní vyvolala náhlá konfrontace s bývalým milencem, poté co jej najednou byly plné noviny a televize. Tato konfrontace s blízkou osobou z minulosti v nečekaném kontextu je asi jedním z nejlepších nápadů románu, ale bohužel jí není věnováno příliš prostoru.

Propad protagonisty do šílenství je popsán neuspokojivě: dochází k němu příliš náhle a působí místy tragikomicky. V knize je zmíněno, že je krátkozraký, ale rozhodl se nenosit brýle, bez nichž není s to ani rozeznávat obličeje lidí na ulici; nicméně když mu Sára v dopisech píše o místech, která navštěvuje, Matthieu začne brýle opět nosit a samozřejmě po daných místech jakoby v deliriu bloumat, aniž by věděl, jestli Sáru vlastně chce či nechce potkat.

…a zase zpátky?

V průběhu svého blouznění Matthieu několikrát potká cizí ženu, zřejmě alkoholičku, která k němu pronáší rádoby kryptická zamyšlení ohledně vztahu mužů a žen. Smysl tohoto dějového prvku je však nejasný, neboť Matthieu je při setkáních spíše apatický a jeho směřování jimi není ovlivněno.

Samotné rozuzlení románu není příliš překvapivé a opět se potýká s určitou nevěrohodností a uspěchaností, které provázejí celý román. Nabízí se v podstatě jen dvě varianty závěru – Matthieu bude pokračovat ve své cestě na dno, nebo se od něj odrazí zase zpátky do běžného života. Autorka si jednu z variant vybere a zpracovává ji bez jakýchkoliv odboček a zvratů, zato opět zkratkovitě – vývoj protagonistova psychického stavu tak trpí stejnými neduhy jako v první části románu.

Způsob, jakým je ukončena dějová linie s milostnými dopisy pak působí spíše samoúčelným dojmem než jako logické vyústění děje a dostavuje se pocit, že to autorka zkrátka takto chtěla uzavřít, ale nepodařilo se jí to učinit uvěřitelným způsobem.

Ve výsledku má román sice čtenáři co nabídnout – vzhledem ke krátkému rozsahu dokáže vyplnit třeba právě jeden prosincový večer – ale doporučit jej lze spíše skalním fanouškům autorky než zájemcům o skutečně kvalitní dílo.