Byť dnešní tři pobaltské státy patřily v rámci Sovětského svazu k jeho nejmenším svazovým republikám, sehrály důležitou roli při jeho rozpadu, neboť právě tyto země vyhlásily jako první nezávislost, a to již na jaře 1990. Prvenství patří v tomto ohledu Litvě, Estonsko šlo v jejích stopách o dva týdny později, Lotyšsko jejich příklad následovalo za dalšího zhruba jeden a půl měsíce. Vnitřně odumírající sovětský systém však navzdory těmto jednostranným deklaracím měl ještě sílu u sebe vzpurnou periferii přidržet, jakkoliv bylo všem zúčastněným zřejmé, že drakonické tresty jako za Stalinových časů již nejsou na pořadu dne. Atmosféru léta roku 1991, poznamenanou sílícím národním uvědoměním v Estonsku a slábnoucí moci centrálních i místních Moskvě podřízených orgánů, ve svém románu Smrt dokonalé věty (Täiusliku lause surm, 2015) poutavě zachycuje estonský spisovatel, japanista a sociolog Rein Raud (nar. 1961). Pro české čtenáře se díky nakladatelství Maraton a překladatelce Anně Sedláčkové jedná o první možnost se s jeho tvorbou seznámit, za zmínku ale stojí, že v osmdesátých letech v češtině vyšly knihy jeho rodičů, spisovatele Eno Rauda a spisovatelky Aino Pervik. Bližší informace o samotném autorovi, jeho tvorbě i jeho rodině, v níž se to umělci jen „hemžilo“, přináší doslov. Rein Raud je ve své zemi velmi známý jak jako tvůrce románů, kterých má na svém kontě již jedenáct, poezie a divadelních her, tak jako intelektuál zapojující se do veřejných debat v médiích, v televizi měl i vlastní filozofickou talk show. Je zatím jediným autorem, který v Estonsku obdržel Národní cenu za kulturu i Národní cenu za vědu.

V románu Smrt dokonalé věty sledujeme během krátkého, avšak dějinně významného časového úseku skupinku mladých Estonců, pro něž je patrně nejvýstižnějším označením výraz disidenti. Období nejhorších stalinských čistek je sice už dávno minulostí, přesto jim organizace demonstrací a snaha propašovat na Západ (reprezentovaný v knize především Finskem a Švédskem, kde se také některé kapitoly odehrávají) důkazy o násilném potlačování disentu mohou přivodit problémy v práci, ve studiu, nebo je dostat do vězení. Vedle věci oddaných mladíků a dívek se však mezi nimi vyskytují skuteční i domnělí konfidenti bezpečnostních složek a protirežimní činnost je tak prostoupena nejen zapálením pro společnou věc, ale i obavami a nedůvěrou vůči okolí i sobě navzájem. Jednoznačná a ostrá dělící čára nadto nevede nejen mezi členy skupiny a pracovníky tajných služeb, ale dokonce ani mezi etnickými Estonci a Rusy. Všude lze najít ty, kdo se pod tlakem okolností hroutí, ale i ty, kdo se dokáží vzepřít a učinit lidsky správné rozhodnutí, i když to pro ně může mít nepříjemné následky.

Vzájemně propletené vztahy postav, kdy z jejich pohledu není vždy snadné odhadnout skutečné záměry těch druhých, čímž dochází k dramatickým, napínavým a někdy i (alespoň z vnějšího pohledu) komickým situacím, představují samy o sobě jednu ze silných stránek knihy. Principiálně nejde ovšem o nic nového, aby to obstálo jako argument pro tvrzení, že čtenář si dojem z tohoto románu udrží v paměti po delší dobu. Podobným způsobem lze charakterizovat i některé formulace, které zejména mladším čtenářům dokáží trefně přiblížit každodenní realitu života v totalitním režimu i jeho bytostní absurditu, kdy bylo běžné, ne-li přímo nutné, si něco jiného myslet a něco jiného říkat nahlas. Některé z nejvýstižnějších formulací si rozhodně zaslouží pozornost: „Vždyť v systému, který je nastaven tak, aby v každém člověku vzbuzoval alespoň náznak pocitu viny vůči státu, který je sám o sobě absolutní, bezchybný a čistý, se nedá přežít bez toho, aniž by člověk sem tam nějaké drobné pravidlo, předpis nebo nařízení neporušil. Protože chybují jen lidé. Systém ne. Ten je bez poskvrnky.“ (s. 110) Případně stručněji a výstižněji: „Práva a povinnosti totiž nejsou v rovnováze. Zodpovědní za něco můžete být i bez jakýchkoliv práv.“ (s. 106)

Silný vypravěčský hlas

Tím hlavním, čím román zaujme, je ale především bohatost stylistických prostředků ve vypravěčském pásmu, které autor do textu zakomponoval. Vypravěč se opakovaně obrací přímo na čtenáře: „Ale teď nás, milí čtenáři, čeká něco daleko příjemnějšího: na okamžik tuto znavenou zemi opustíme.“ (s. 67); „Mimochodem, tohle jsem si nevymyslel.“ (s. 121) Obohacuje ho informacemi nad rámec samotného vyprávění („Měla tu kavárnu ráda. Dělali tam výborné zákusky (to mohu potvrdit i sám).“ s. 212), někdy se dokonce stává jakýmsi „turistickým“ průvodcem po vlastním textu a upozorňuje na zajímavosti, které by jinak bylo snadné přehlédnout: „Nebylo pochyb: moc dobře o sobě věděla, že je krásná. Jmenovala se Gromova, Lidia Petrovna. Zapamatujte si ji.“ (s. 49) Na jiných místech nás přímo oslovuje v druhé osobě, případně nás do textu zapojuje užitím všeobecného plurálu první osoby.

Ale i v kapitolách, kde dění sledujeme v poklidu zpovzdálí, si Raud dokáže s jejich vyzněním pohrát. Popisnost některých scén připomíná spíše filmový scénář, místy autor dokonce přepne na historický prézens, jindy je celá kapitola jen bezdějovým sledem myšlenek, někdy jen jedné postavy, někdy dvou, přičemž jednotlivé sekvence nahlas nevyslovených úvah stojí ve vzájemném kontrastu.

Smrt nedokonalého impéria

Stylistická pestrost, jíž se román jako celek vyznačuje, by však neměla překrýt hlubší myšlenky o touze po svobodě, v případě neruských národů Sovětského svazu týkající se i používání vlastního jazyka a posilování vlastní národní a kulturní identity. Právě tato touha představuje hnací motor jednání většiny postav, jakkoliv některé při střetu s totalitní mocí ze svých ideálů notně sleví – což autor trefně vystihuje slovy: „K odporu se připojil proto, aby se takové věci už nestávaly, a ne proto, aby se děly jemu samotnému.“ (s. 155) U takových nechybí ani obvyklý motiv chlácholení vlastního svědomí v tom smyslu, že budou svým řídícím důstojníkům předávat jen neškodné, případně zcela smyšlené informace, přičemž se i tentokrát ukáže, že i zdánlivá drobnost vyzrazená v (ne)správnou chvíli může představovat onen chybějící kamínek, díky kterému tajná služba získá dokonalý obrázek o svých protivnících.

Ve Smrti dokonalé věty sice zůstává mnohé nevyřčeno, včetně oné titulní dokonalé věty, mlčení a náznaky však mnohdy pomohu ještě lépe se ponořit do atmosféry vzájemné podezřívavosti a obav, která v každé totalitě prostupuje celou společností, a to i v okamžiku, kdy se režim začíná hroutit, touha po svobodném životě nabírá na intenzitě a nikdo nedokáže s jistotou říci, jaké změny přinese další den. S odstupem více než třiceti let od událostí popsaných v příběhu lze konstatovat, že k českým čtenářům se dostává pozoruhodné literární vypořádání se smrtí jednoho nedokonalého impéria, které by nemělo zapadnout. Už jen proto, že – ačkoliv román končí dodatkovou kapitolou odehrávají se deset let po popisovaných událostech – dnes jsme opět svědky snah toto impérium obnovit.