Útěk do jazyka se nekoná… ani ve francouzštině
Ouředník, Patrik: Konec světa se prý nekonal

Útěk do jazyka se nekoná… ani ve francouzštině

Patrik Ouředník se ve svém nejnovějším „románu“ po sedmi letech vrací k tématu apokalypsy. Tentokrát ale ne v tak depresivním tónu; naděje a optimismu tu najdeme až dost.

Je tomu už sedm let, co se v knihkupectvích objevila divadelní hra Patrika Ouředníka Dnes a pozítří, pojednávající o strategiích přežití v době, která už nikam nesměřuje, nic nechce, po ničem netouží. „Připozdívá se, připozdívá,“ napsal jsem tehdy na začátku novinové recenze této hry. „Svět nezadržitelně spěje k zániku, aniž by kdo tušil, k čemu všechno to lidské snažení bylo.“

Návrat, který tu tímto odkazem navzdory všem standardním požadavkům na recenzi provádím, nemá narcistní ani jiný samochvalný podtext. Je to východisko téměř nutné, máme-li se vážně zaobírat novým Ouředníkovým dílem, nazvaným Konec světa se prý nekonal. Román, který románem je a není a který autor napsal francouzsky a nechal přeložit do češtiny, totiž rozvíjí či variuje apokalyptické téma ze hry Dnes a pozítří. A tak se i tentokrát zdá, že je možné textu položit úplně stejné otázky jako tehdy. „Dá se ještě s vědomím beze-smyslnosti myslet? Může takové myšlení pozdní doby, v objektivním i subjektivním smyslu genitivu, ještě přinést lidstvu naději na nový začátek?“

Sedmiletý posun přinesl podstatné změny. Předně formální. Konec světa se prý nekonal je na rozdíl od vcelku tradičního a přehledného modernistického Dnes a pozítří fragmentární struktura, pohybující se na pomezí beletrie a myslitelského aforismu. V počátečním gestu Ouředník rozvrhne jakousi narativní rovinu, vytvoří postavu a událost, náznak narace ale slouží jen jako křivka ve vzduchoprázdnu, díky níž vzniká literární prostor a nějaká orientace v něm. Nesledujeme však peripetie příběhu hlavního hrdiny, jak by se dalo čekat, nýbrž textové vrstvy prostoru pozdní doby, v němž se tento hrdina (a autor, a čtenář) pohybuje. Jde o jakési „hry smyslu“, v nichž se převaluje apokalyptická myšlenka konce. Ouředníkův text ji podrývá pečlivě promýšlenou ironií, takže se z absolutního konce stává relativní končení, které není definitivní smrtí univerza, nýbrž uzavřením jednoho z možných světů.

Další bláznivá postmoderní a nezávazná hra, řekne si otrlý čtenář, jenže tomuto autorovi není nic cizejšího než nezávaznost, odtrženost, či dokonce libovůle. Na slovo „postmoderní“ nicméně v knize dojde: „Přívlastek postmoderní označoval společnost, ze které se vytratila historická racionalita a v níž jistoty zděděné z minulosti pozbyly náhle na zřetelnosti.“ Ne snad, že by se Ouředník snažil vydobývat nějaké nové jistoty, na to si je až příliš vědom nemožnosti a směšnosti takového usilování, jakkoliv by se dalo namítnout, že jeho útěk do jazyka je tou nejpevnější jistotou, kterou má(me). Mnohem bližší je spisovateli-mysliteli ona zřetelnost, která se na konci historické racionality ztrácí a zanechává ve veřejném prostoru myšlenkovou mlhu. Jeho ironie a pootáčení věcí a souvislostí toto mlžno částečně rozhání a přináší radost z myšlení, které se už nebojí konce, protože ví, že po konci našeho světa přijde svět jiný a další a další a tak pořád dokola.

Toto nietzscheovské opakování téhož přináší Ouředníkovi ironickou úlevu od tíhy dějin, která se v mediální implozi stala téměř nesnesitelnou, pro našeho autora především pro vršící se hloupost, pro ztrátu kritické racionality. Fragmentární nalézání zřetelných ostrovů myšlení v mlze indolence vytváří jakousi nenápadnou strukturu naděje, kterou však Ouředník, aby toho dobra nebylo utopicky mnoho, usadí k zemi v odkazu na zábranovskou báseň:

„Když beznaděj
ulekne se dne,
když naděje
se do dne občas uprdne…“

Jak vidno, po vcelku depresivní vizi ve hře Dnes a pozítří je v knize Konec světa se prý nekonal optimismu nakonec až dost. Zatímco před sedmi lety se Ouředník téměř vytrhl z lidského světa, který se tváří v tvář konci zdál vůči živoucímu vesmíru málo významný, v aktuálním fragmentu znovu objevované zřetelnosti je lidské naopak centrem prožívaného literárního dobrodružství. Připustíme-li totiž, že v lidském světě vždy něco důležitého a neopakovatelného končí, uvolňují se nám ruce k hledání detailů, které jako podstatná výbava pozdního lidství nějakým způsobem přece jen přežívají.

Patrik Ouředník se ani ve svém nejnovějším francouzském „románu“ tedy zase tak nemění. Psaním zachraňuje fenomény, které nám v pěně dní snadno protékají mezi prsty. Dělá to neokázale a důsledně, s humorem, který – i když nejde o kunderovský smích Boha, ale spíše o výsměch člověka sama sobě – přece jen dějinně očišťuje.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Olga Špilarová, Torst, Praha, 2018, 178 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyky:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Bububu,

Až na tu příšernou obálku – geniální kniha!

TIMONEL,

Nemohu se dosytosti nabažit této skvělé, trefné a nesmírně vtipné knížky, která podobně jako již Ouředníkova Europeana bude knihou roku, možná desetiletí, bude obdobně překládána do desítek světových jazyků. Je dost možné, že v cizině bude autor spojován s experimentátorstvím skupiny Oulipo a Georgesem Perecem, Raymondem Queneauem a dalšími, v českém prostředí ale Patrik Ouředník nemá ani srovnání, ani konkurenci. Ano, žijeme v postmoderní době, bohužel - ale i bohudík. Literatura má zcela jinou podobu, než kdy měla, bohužel - ale i bohudík. Ouředník je jedním z myšlenkově nejpronikavějších a literárně nejschopnějších duchů, které česká literatura v současnosti má, bohužel - ale i bohudík. Autor má zcela výjimečnou schopnost vystihnout paradigma, horizont a limity současné doby: veškeré nešvary, mýty, úlety, pitomosti, úchylky, poklesky, tiky, blbosti, konstanty, zlatá telata, modly, rituály, prostě všechno, čím skutečně tato doba žije, je destilováno a koncentrováno v Ouředníkově knize, bohužel - ale i bohudík. Vychází z toho velmi nelichotivý obrázek zdegenerovaného, zblblého a zpitomělého lidstva, které prochází závěrečnou fází své civilizační existence. Ha! řekne si laskavý čtenář, tak ono je to vážné, s tím "koncem světa", bohužel - i bohudík. Ale není, laskavý čtenáři, je to jenom literatura nebo lépe řečeno to, co z ní zbylo a to, co je ještě ochotno s námi, ostatními laskavými čtenáři, vést skrze knihu dialog jako rovný s rovným. Na konci knihy se zcela příhodně ptá nakladatel autora: "konce světa? a k čemu je to dobré?"............."Jak to myslíte, k čemu je to dobré" opáčí překvapený autor. Současný svět je zpodobněn Ouředníkem jako svět triviální a hloupé anekdoty, u které se ovšem neskutečně chechtáte, chechtáte se všem neskutečným pitomostem a úchylárnám, které nás obklopují. Ať čtete Ouředníka horem dolem, jak chcete, vždy se velmi dobře bavíte - i když třeba zakotvíte v téměř dokonale inscenovaném historickém pesimismu, který z knihy přímo čiší. Autorův postmoderní styl ovšem vybízí k tomu, abyste tuto knihu nezařazovali do škatulek literatury, ale abyste se královsky bavili. Aspoň u mě to tak zafungovalo. Díky, Pane spisovateli ! Proč proboha musím děkovat francouzskému spisovateli českého původu, to je jako kdybych obdivoval Milana Kunderu, no fuj! To asi nejsem ten správný Čech :-)))))))

Jáchym z Jáchymova,

Není mi jasné, proč pan Fischer dává do uvozovek slovo "román". To by musel dávat do uvozovek taky romány od Vonneguta, Pynchona, Pereca a kdovíkoho ještě. Taky by musel dávat do uvozovek "obrazy" třeba od Picassa nebo Braqua...

Karel B.,

Naprosto skvělá kniha, podle mě Ouředníkova nejlepší. (A to jsem nadšený čtenář vlastně všech Ouředníkových knih už od Šmírbuchu jazyka českého!) Všechny absurdity, kterou naše doba žije, jsou tu semleté jako v kafemlejnku. Ouředník dokáže vystihnout lidskou blbost jako nikdo jiný v dnešní české literatuře. A jak je u něho zvykem, chytré psaní vůbec nevylučuje humor (dost černý) - chechtáte se na každé stránce.

mruk,

Ocitovat se v úvodu je správnej samožer! Za mě dobr. mruk

Martin Liška,

Jméno překladatelky naleznete v tiráži mezi perexem a samotným textem recenze, jako ostatně v každém článku, který je recenzí knihy přeložené z cizího jazyka.

Ales Knapp,

A kdopak tenhle roman, ktery autor udajne "napsal francouzsky a nechal prelozit do cestiny", do cestiny vlastne prekladal? Jmeno prekladatele, prosim. S Ourednikovym "psanim francouzsky" se nam nejak roztrhl v posledni dobe pytel...